Nejde totiž jen o nehody, ale také o to, že plán Evropské unie na posílení EU po pandemii koronaviru předpokládá, že kromě Zelené dohody pro Evropu a digitalizace, by klíčovou prioritou mělo být i budování chybějící dopravní a energetické infrastruktury a průmyslu.

Pro jmenování železničního náměstka hovoří i to, že pojem „dopravní politika na železnici“ by se neměl smrsknout na dalekosáhlé slohové cvičení ministerských úředníků, jak je tomu opět i v posledním případě, kdy dokument „Dopravní politika ČR pro období 2021 – 2027 s výhledem do roku 2050“ na téměř sto stránkách sice řeší kde co, od vlaků na vodík po bimodální vozidla, ale o dopravní politice se na mnoha desítkách stránek toho moc nedovíme.

Zřejmě si pod tímto pojmem představujeme každý něco jiného, protože ve vládním materiálu uváděné principy bezemisní multimodální mobility jsou hezké fráze, ale tím to asi také končí. Pokud ale Evropská komise plánuje do roku 2050 snížit emise o 90 %. převedením 75 % přeprav ze silniční dopravy na železnici a vnitrozemskou plavbu, pak lze hovořit o dopravní politice. Zda to takto v EU skutečně dopadne můžeme třicet let před termínem jenom hádat, ale odraz v českém plánu bychom měli alespoň okrajově vidět.