Pro mne takový názor jenom dokazuje, že současná, skutečně světová pandemie, tedy světovější, než válka toho jména, otevřela stavidla pro nepřehlednou spoustu prognóz. Od voluntaristických přání vydávaných za analýzy, po fundované statě učenců, kteří vývoj dlouhodobě, až celoživotně studují. Jak je při takových příležitostech obvyklé, skoro všichni se shodují na oné frázi Bushe syna, který po teroristickém útoku 11. září lidstvu mimo jiné sdělil, že svět už nikdy nebude takový, jaký byl. Po pandemii to platí mnohem víc a není to fakticky pro nikoho žádná novinka. Mne osobně v té souvislosti zajímá pouze jediná otázka. Je svět už skutečně na prahu změny kapitalismu v jeho alternativu?!!

Jsem od dětství sociálního cítění. Díky svým dvěma strýcům, předválečným, čti poctivým členům KSČ, jsem už na sklonku dětství byl přesvědčeným komunistou. Během mládí v padesátých lettech jsem toto přesvědčení pomalu ztrácel. Na vysoké škole, tedy v pokročilejším mládí, mne studijní program přiměl k četbě Marxova díla. Dá se proto říci, že jsem vysokou školu opouštěl jako vyznavač Marxova učení, mnohem méně marxista a skoro vůbec ne marx-leninista. Taková výbava mne logicky přivedla k tomu, že jsem v roce 1966 vstoupil do rychle se obrozující KSČ, abych z ní v roce 1969 vystoupil a následně byl v roce 1970 vyloučen. Ovšem přesvědčeným vyznavačem Maxe jsem zůstal až do dnešních dnů. Při jednom z výslechů na StB jsem jim do očí řekl, že já jsem opravdovějším komunistou, než ti, co na mne donáší. A již od prvního Klausova návrhu ekonomického převratu, podvodně pojmenovaného „ekonomická reforma“, v červnu 1990, jsem se stal odpůrcem celého současného politického systému. Jsem pořád vyznavačem Marxe, proto jsem nemohl být členem polistopadové Komunistické strany, ať už se prezentovala pod jakýmkoliv názvem.

Musel jsem do textu vložit tuto osobní vložku, abych čtenáři naznačil, že se považuji za celoživotně silně autenticky levicově orientovaného člověka.

Jako takového se mne až osobně dotýká, když v posledních letech se za levici, ba dokonce marxismus, či jakýsi podivný neomarxismus, vydávají různá pofiderní hnutí od multikulturalismu, přes gender, či homosexualismus, až po současně pseudoradikalistický rasismus na druhou, prezentovaný dokonce za zárodek jakési levicové kulturní revoluce. Z počátku jsem se snažil veřejně vystupovat proti tomu, že jsou opravdové levici přisuzovány tak absurdní ideje a hnutí, jež s Marxem nemají absolutně nic společného. Marxistou, komunistou, neomarxistou přece není ten, kdo se tak pojmenuje, ale jen a jenom ten, kdo se tak chová.