Jako by se ukrajinská krize pomalu uzavírala. Berlín po nedělním setkání „normandské čtyřky“ srší takřka optimismem – mluví o „významném pokroku“, „méně konfrontačním ovzduší“, „průlomu v některých kritických otázkách“ nebo o „nutnosti konsolidovat a zajišťovat“ vše dosažené.

Tento vývoj přitom očividně souvisí s Východní ekonomickým fórem, které se konalo 4. září ve Vladivostoku a na němž Rusko se svými evropskými partnery uzavřelo hned tři zásadní smlouvy. Dospělo se k dohodě o vlastnických podílech v plynovodu Nord Stream 2, který z Ruska povede kolem Ukrajiny rovnou do Německa. K tomu přibyla dohoda mezi Gazpromem a rakouskou OMV o vstupu do sibiřských ropných nalezišť, za což výměnou Gazprom získá podíl v evropských projektech OMV, a do třetice byla podepsána smlouva mezi Gazpromem a německým Winstershallem, což je dceřiná firma koncernu BASF, v jejímž rámci Němci opětovně získají podíly v ropných polích na Sibiři a výměnou je ruský návrat do projektů v Severním moři a plné ovládnutí plynového hubu v Německu (s největšími podzemními skladovacími kapacitami v západní Evropě).

Proti projektu Nord Stream 2 se už ozvalo Polsko, které bude plynovody „obejito“ i s jeho národními (potažmo americkými) zájmy. Česká republika zase nechápe, jak je něco takového možné v době, kdy Brusel celou Evropu už přes rok a půl nutí k protiruským sankcím, a Slovensko mluví rovnou o „zradě“: „Dělají z nás idioty,“ konstatoval očividné slovenský premiér Róbert Fico. Faktem je, že až dosud ruský plyn tranzitoval přes Ukrajinu, Slovensko, Českou republiku a fakticky končil v Německu. Nord Stream 2 do budoucna, tedy počínaje rokem 2019, změní pořadí – na počátku řetězce bude Německo, pak Česká republika a na konci se ocitne Slovensko, které tak (na rozdíl od ČR) přijde o významné příjmy z tranzitních poplatků.