Podle Jana Zahradila nelze uvažovat o odchodu vlády a nových volbách, dokud vláda sama nepodá demisi, nebo je jí vyslovena nedůvěra.

Naši kdysi mladí, dnes již doživotní poslanci, žijí ve zvláštním světě. Dělají jen to, co je "reálné", nebo zbytečné.

Velmi citlivě vnímají, jak je posuzují kolegové v jejich poslaneckých klubech, potom to, jak je posuzují jejich straničtí kolegové, a pak i to, jak je vidí jejich kolegové v jiných stranách. To je společné poslancům doma i v Evropském parlamentu.

Jak je posuzují jejich voliči, je jim vcelku jedno, začne je to zajímat až tak dva měsíce před volbami a pak to dohání vymýšlením kampaní plných sloganů a letáčků, ve kterých sdělují voličům, že jsou tak dokonalí, že voliči nezbývá než je volit a zavrhnout konkurenci, která by se za to, jak se chová a co prosazuje, měla propadnout do země. Ale hlavní náplní kampaně je obvykle to, že ti druzí mají ještě víc skandálů než my. Zkráceně: „Volte nás, protože ti druzí jsou ještě větší lumpové než my!“

Nečtou dokonce ani ústavu. A pokud by ji někdy z dlouhé chvíle četli, třeba v letadle do Bruselu, ti vnímavější by si mohli povšimnout, že hned několik řádků pod jejím titulem, docela blízko začátku, v článku 2 (1), je napsáno: "Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní."