Tato událost je jen jakousi špičkou pomyslného ledovce, která vyčnívá nad hladinu. Česká média relativně často zpravují o haváriích aut policejních, hasičských nebo záchranek někdy i s raněnými a mrtvými. O život přicházejí hlavně nemocní přepravovaní v vzadu sanitkách a osoby sedící na místě spolujezdce, kteří zřejmě nebývají připoutáni. (Připoutáni ale být mohli, pásy jsou k dispozici všude, i na sanitním lůžku.) Za pár měsíců bývá v ČR víc havárií aut jedoucích s rozsvícenými modrými majáky než v Německu za mnohé roky. Přitom bulvární média v Německu takové případy bedlivě sledují, aby jim neunikly, zvyšují si tím náklad a cenu za reklamu v nich. V čem asi spočívá onen mezistátní rozdíl v počtu havárií takových vozů, když Češi se všeobecně považují býti skvělými řidiči, lepšími než ostatní? Nebo je toto přesvědčení jen pouhopouhý mýtus?

K poznání, že toto české tvrzení nebude pravda, stačí se dostat do silničního provozu v Neapoli a pod ní, na italském jihu, kde se předpisy mimo dálnici zcela ignorují. Poměry na tamních silnicích ilustruje pravidlo, které vypadá humorně, ale zcela vystihuje skutečnost: Jedete-li přes křižovatku na červenou, musíte očekávat, že zprava a zleva pojede více vozů, než když ji budete přejíždět na zelenou. Zastavit na jihu Itálie na značce Stop způsobí okamžité troubení a vrhání se aut jedoucích za vámi do protisměru a vpravo na chodník, aby se dostaly do křižovatky. Můžete zažít jízdy jednosměrnou ulicí v protisměru, které nikoho, kromě troubení, nevzrušují, nebo auta šinoucí se po druhé straně ulice v protisměru, aby se řidič mohl lépe přečíst nápisy na domech, či zaparkované auto uprostřed venkovské silnice za nepřehlednou zatáčkou, nebo při silnějším provozu jízdu v několikastupech po kruhových objezdech sice pomalu ale zato doslova se zrcátkem na zrcátku. V naprosté tmě neosvětlených a dlouhých úzkých horských tunelů na severu Itálie musíte zvládnout vyhnout se s protijedoucím vozem italských policistů tím, že oba vozy si musí sklopit zpětná zrcátka, natlačit se pravým bokem na skálu a vyslechnout si jejich lamentování v italštině. Představím-li si v duchu, jak by tam všude asi obstáli řidiči českých policejních, hasičských vozů a záchranek, když často nejsou s to projet mnohem méně exponovaným silničním provozem v Česku bez nehody, nemám dobrý pocit.

Nikdo v Česku zřejmě neučí řidiče takových vozidel praktickým dovednostem při jízdách vyšší rychlostí s majákem a sirénou v běžném provozu bez nutnosti dodržovat předpisy a neprocvičuje to s nimi. Nic nezískají ani absolvováním pravidelných každoročních kurzů pro profesionální řidiče pořádaných zaměstnavateli a spojených s jejich přezkušováním ze silničního zákona.