Tato událost je jen jakousi špičkou pomyslného ledovce, která vyčnívá nad hladinu. Česká média relativně často zpravují o haváriích aut policejních, hasičských nebo záchranek někdy i s raněnými a mrtvými. O život přicházejí hlavně nemocní přepravovaní v vzadu sanitkách a osoby sedící na místě spolujezdce, kteří zřejmě nebývají připoutáni. (Připoutáni ale být mohli, pásy jsou k dispozici všude, i na sanitním lůžku.) Za pár měsíců bývá v ČR víc havárií aut jedoucích s rozsvícenými modrými majáky než v Německu za mnohé roky. Přitom bulvární média v Německu takové případy bedlivě sledují, aby jim neunikly, zvyšují si tím náklad a cenu za reklamu v nich. V čem asi spočívá onen mezistátní rozdíl v počtu havárií takových vozů, když Češi se všeobecně považují býti skvělými řidiči, lepšími než ostatní? Nebo je toto přesvědčení jen pouhopouhý mýtus?
K poznání, že toto české tvrzení nebude pravda, stačí se dostat do silničního provozu v Neapoli a pod ní, na italském jihu, kde se předpisy mimo dálnici zcela ignorují. Poměry na tamních silnicích ilustruje pravidlo, které vypadá humorně, ale zcela vystihuje skutečnost: Jedete-li přes křižovatku na červenou, musíte očekávat, že zprava a zleva pojede více vozů, než když ji budete přejíždět na zelenou. Zastavit na jihu Itálie na značce Stop způsobí okamžité troubení a vrhání se aut jedoucích za vámi do protisměru a vpravo na chodník, aby se dostaly do křižovatky. Můžete zažít jízdy jednosměrnou ulicí v protisměru, které nikoho, kromě troubení, nevzrušují, nebo auta šinoucí se po druhé straně ulice v protisměru, aby se řidič mohl lépe přečíst nápisy na domech, či zaparkované auto uprostřed venkovské silnice za nepřehlednou zatáčkou, nebo při silnějším provozu jízdu v několikastupech po kruhových objezdech sice pomalu ale zato doslova se zrcátkem na zrcátku. V naprosté tmě neosvětlených a dlouhých úzkých horských tunelů na severu Itálie musíte zvládnout vyhnout se s protijedoucím vozem italských policistů tím, že oba vozy si musí sklopit zpětná zrcátka, natlačit se pravým bokem na skálu a vyslechnout si jejich lamentování v italštině. Představím-li si v duchu, jak by tam všude asi obstáli řidiči českých policejních, hasičských vozů a záchranek, když často nejsou s to projet mnohem méně exponovaným silničním provozem v Česku bez nehody, nemám dobrý pocit.
Nikdo v Česku zřejmě neučí řidiče takových vozidel praktickým dovednostem při jízdách vyšší rychlostí s majákem a sirénou v běžném provozu bez nutnosti dodržovat předpisy a neprocvičuje to s nimi. Nic nezískají ani absolvováním pravidelných každoročních kurzů pro profesionální řidiče pořádaných zaměstnavateli a spojených s jejich přezkušováním ze silničního zákona.
Zásadní prohřešek řidičů takových vozů spočívá v tom, že příliš spoléhají na svou přednost v jízdě, že je každý vidí a slyší a včas jim uhne. Navíc dost vozů sirénu na rozdíl od modrých majáků nemá ani zapnutou. Ale bez zapnuté sirény pouze s modrým majákem musejí dodržovat předpisy jako všichni ostatní! Řidiči takových vozů navíc vědí, že dojde-li k nehodě s jiným vozem, s jinými účastníky silničního provozu, bude vina českými soudy zpravidla přisouzena protistraně. A to se sirénou zapnutou či nezapnutou.
Západoevropští policajti, řidiči sanitek, hasiči mají stejná práva jako čeští, ale dbají, aby nebyli zapleteni do nehody s jiným vozem nebo účastníkem silničního provozu. Pokud k ní dojde, je soudem automaticky posuzována i míra jejich zavinění. To v Česku platí pouze na papíře, soudy to ignorují, vinu přisuzují výhradně ostatním účastníkům havárie.
Přijímací psychotesty k policii nejsou v Česku pro eventualitu, že budou i řidiči policejních vozidel správně nastaveny. Přitom je známo, že hlavním motivem k přijetí do řad české městské nebo státní policie je stát se podobným Rambovi. A to zejména u řidičů policejních aut zásadně vadí. Týká se i výběru řidičů sanitek. Jak může být řidičem sanitky člověk, který svítě a houkaje se objevil před pár lety za zadkem mého auta na čtyřproudové městské silnici (limit 50 km/h) směřují do centra, chtěje předjet. Do pravého pruhu uhnout pro jeho zaplnění nešlo bez rizika kolize, takže jsem přidal plyn předpis nepředpis, jen abych sanitku nezdržoval, a po asi 200 m nalezl vpravo mezeru, kam jsem se mohl z relativně vyšší rychlosti (cca 90-95 km/h) zařadit bez většího nebezpečí mezi vpravo jedoucí auta, jejichž řidiči, slyšíce sirénu a vidouce blikající modrý maják, zpomalovali až zastavovali. Sanitka jedoucí do té doby maximálně metr a půl za mým zadním nárazníkem předjela, aby se ihned přede mne zařadila. Bylo předvídatelné, k čemu se asi schyluje. Pak řidič skočil co nejprudčeji na brzdy, zřejmě si přeje, abych mu vrazil do zadní části sanitky. Být v sanitce pacient a jako obvykle neupoutaný, tak by se zcela jistě při tomto manévru zranil. Vůz jsem ubrzdil, vyhnul se stojící sanitce vlevo, abych ji minul, ale on se v ten okamžik se onen řidič zase rozjel a úmyslně, byť v malé rychlosti, se snažil mě bokem sanitky vytlačit doleva ze silnice. To znamená, že řidiči sanitek se nepodrobují psychologickým testům na psychickou odolnost pod zátěží, protože takovou událost by musel onen řidič bez agrese psychicky zvládnout.
Prostě a jednoduše: policajti, řidiči záchranek a hasičských vozů v ČR nedovedou jezdit, jezdí jako prasata, za volanty jejich vozů sedí lidé, kteří by tam vůbec za normálních okolností neměli být.
Tomáš Krystlík
Psali jsme:
autor: Tomáš Krystlík
