Tomáš Krystlík: Masaryk coby špion, malverzant a vrah zpoza psacího stolu

07.03.2020 14:24

Pojednání v českých médiích o Masarykovi jsou vlídná, ba i oslavující, kritiku přitahuje jen jeho nástupce v úřadu, Edvard Beneš. Důsledkem je, že Tomáš G. Masaryk je Čechy dodnes považován za jakýsi ideál člověka, Čecha. Jenže to odporuje pravdě. Při příležitosti 170. výročí jeho narození (7. 3. 1850) je vhodná příležitost to uvést na pravou míru.

Tomáš Krystlík: Masaryk coby špion, malverzant a vrah zpoza psacího stolu
Foto: Youtube.com
Popisek: Česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce
reklama

Hned na počátku dochází k jednomu nedorozumění. Česká veřejnost považuje Tomáše Garriguea Masaryka rodilého Čecha, ale podle jí používaných kritérií byl Maďaroslovákoněmcem, jeho mateřská řeč byla němčina (!) a po celý život úspěšně tajil, že dovede plynně (!) maďarsky. Českou národnost si zvolil. Za první světové války, kdy byl srbským a britským státním příslušníkem, se s několika málo českými politickými exulanty, kteří se dali spočítat na prstech jedné ruky, zasloužil o vznik Československé republiky avšak za cenu rozbití nadnárodního státního útvaru - Rakouska-Uherska. Rozpad nadnárodní zastřešovací mocnosti, její zmizení z politické mapy umožnilo později Německu a Rusku dělení si Evropy, což vedlo k vypuknutí druhé světové války.

Sociolog Emanuel Chalupný o Masarykovi v roce 1911 napsal: „Jest to duch bohatý a zajímavý, ale vnitřně chaotický, plný náběhů, ale nedodělaný. Samolibý démon, který šíleně se žene za ctižádostí a kterému všichni lidé… nejsou než nástroji… cení je, dokud mu slouží, hanobí je, když jich už nemůže zneužívati… Kvasivý bacil bez dostatečného positivního obsahu. Stále mluví o krisích, vyvolává krise, sám jest vtělená krise. Rád by všechno ‚ujasňoval‘, protože jest sám temný a neujasněný. Kalí vodu a myslí, že ji ujasňuje. Slepá síla bez ušlechtilé kázně, negace bez organické schopnosti tvůrčí. Postavte jej do kteréhokoliv oboru, všude projeví pozoruhodné postřehy, ale nikde neprovede dokonalé dílo. Pěstuje sociologii a podkopává zároveň její principy. Torso velkého talentu. Hrbolaté zrcadlo, odrážející svět znetvořeně. Jakou karikaturu udělal z českých dějin… Bludná kometa vlekoucí za sebou ohon beztvarých částic, ale neschopná uživiti kohokoli svým záhadným přísvitem: zrádný vír, jemuž silní plavci odolají, ale v němž slabí utonou.“

Historik Zdeněk Kalista: „Kdyby TGM lépe porozuměl české otázce v dějinách, usiloval by pouze o reformování a zachování Rakouska-Uherska… rozbil je nikoli jako Čech, bojující za práva českého národa, ale jako cizí Evropan, bojující pomýleně za demokracii proti theokracii.“

Předseda sudetoněmecké sociální demokracie Wenzel Jaksch soudil: „Masarykova politická filozofie nebyla filozofií, protože filozofie je důsledné uplatňování řady principů, byla směsicí pravdy, lží a protikladů, doktrínou čisté účelnosti, která pod maskou demokratické etiky vyhovovala specifickým potřebám velkočeské mocenské politiky. Následkem bylo rozšíření směsice politických bludů, které morálně narušily myšlení dvou generací.“ Dodejme jen, že ona Masarykova „směsice politických bludů narušuje myšlení“ Čechů dodnes. A značně.

Jen čtyři čeští politici -Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš, Lev Sychrava a Josef Dürich - odešli za první světové války do exilu, což byla po jejím vypuknutí věc značně obtížná, aby se tam snažili přimět státy bojující proti Rakousku-Uhersku k ustavení samostatného českého státu. Jejich příslibu docílil Masaryk teprve 3. 9. 1918, necelé dva měsíce (!) před vznikem republiky 28. 10. 1918, kdy vláda USA jako poslední, po Francie a Velké Británii uznala Čechoslováky za spojence a Národní radu zemí českých za vládu dosud neexistujícího státu. K Milanu R. Štefánikovi, francouzskému občanu, přibyli v roce 1915 postupně ze Švýcarska do Paříže všichni čtyři čeští exulanté. Masaryk se pak přemístil do Velké Británie, Dürich byl poslán do Ruska. Štefánik, svobodný zednář, uvedl pomocí svých známostí Masaryka a Beneše mezi vlivné francouzské činitele a politiky. (Beneš se stal svobodným zednářem až po válce, u Masaryka se to neví, nikdy to na sebe neprozradil, ale je pravděpodobné, že při odjezdu do exilu již zednářem byl.) Masaryk byl zřejmě podporován svobodnými zednáři i ve Velké Británii a USA. Protože svobodní zednáři pracují tradičně v utajení, doklady o tom chybějí nebo nejsou dostupné.

Financování poslance vídeňské Říšské rady (parlamentu) Tomáše G. Masaryka v exilu za první světové války není dodnes zcela objasněno, část těch, kteří jej za první světové války finančně vydržovali a podporovali, zůstala nevystopována, a až na výjimky se nedá zjistit, co měl Masaryk za tyto obnosy vykonat, za co je utratil a zda je utratil celé. Masaryk získal ještě před odjezdem z Prahy do Itálie v prvním roce války vysoký obnos pro začátek své činnosti v zahraničí od mladočeských nacionalistických politiků kolem ještě ne zcela zformované odbojové organizace Maffia pod podmínkou, že bude usilovat o územně co největší samostatný český stát územně značně (!) přesahující oblast, kde se mluví česky, s oblastmi Království českého, kde Češi prakticky nežili.

Na popud Edvarda Beneše odjel Lev Sychrava z Čech do Švýcarska, Beneš ho do exilu po Masarykovi následoval, cestuje vlakem na pravý, ale vypůjčený pas od známého, ve kterém byla vyměněna fotografie, a s obnosem 4000 korun pocházejícím z věna své ženy. Benešovo líčení, jak se plazil přes zelenou česko–bavorskou hranici, je nepravda. Získat cestovní pas pro návštěvu své dcery a zetě žijících ve Španělsku se ještě podařilo i 68letému Josefu Dürichovi, též poslanci Říšské rady, kterému Karel Kramář poskytl soukromě 30 000 korun, a on odjel v květnu 1915 do Švýcarska. Ten jediný (!) ze všech exulantů pak půjčenou částku po válce do haléře vyúčtoval, za co ji utratil!

V exilu se Masaryk zčásti financoval prodejem informací získaných soukromou, vysoce výkonnou špionážní skupinou zorganizovanou pro něj Američanem českého původu Emanuelem Voskou Britům, po vstupu USA do války i Američanům, dílem byl financován americkým milionářem Charlesem R. Cranem, přítelem a poradcem prezidenta Thomase W. Wilsona, a ze sbírek, bazarů a národní daně Čechů a Slováků žijících v USA. Od září 1915 Masaryk se stal docentem v King's College při londýnské univerzitě s pravidelným platem. Mnoho toho neodpřednášel, bylo to jen jeho materiální zajištění ze strany britské vlády. Je pravděpodobné, že Masaryk Britům, jsa v Londýně, sděloval důležité špionážní informace přímo a inkasoval peníze za ně taktéž přímo.

Nevíme, jak Masaryk s nabytými obnosy nakládal, protože on ani Beneš, který částí oněch peněz od Masaryka též disponoval, po válce nic nevyúčtovali. Výtěžky ze sbírek, z bazarů a národní daně mezi krajany v USA – na tehdejší poměry přímo závratně vysoké - byly určeny nejen TGM, nýbrž i druhému českému členu vídeňského parlamentu (Říšské rady) v exilu Josefu Dürichovi. Ten ale z nich od Masaryka, s výjimkou jediné jednorázové částky na svou cestu ze západní Evropy do Ruska, nedostal ani cent. Masaryk vydržoval v exilu z peněz, které měl k dispozici, Beneše, Sychravu, Vosku s jeho rozsáhlou organizací (podle jediného údaje Masaryka a Voska měla na osm desítek špionů), sám sebe a svou dceru. Nicméně Masaryk v listopadu 1920 Benešovi dosvědčil před československým soudem: „Dr. Beneš se ve skutečnosti vydržoval za hranicemi z vlastních prostředků.“ Masaryk tedy pod přísahou (!) jednoduše lhal. Beneš sice odjel do exilu se 4000 korun z věna své ženy, ale ty postupně spotřeboval, a pak jej po celou dobu války živil Masaryk. Ví se však, že Masaryk s Benešem vydávali velké částky ke korumpování desítek novin, časopisů a žurnalistů v různých spojeneckých i neutrálních zemích, aby psali o nich příznivě a – co bylo nejdůležitější - podávali veřejnosti jimi podsunuté dezinformace.

Vybudovali, především díky finanční podpoře amerických krajanů, de facto svůj vlastní tisk s časopisy Nation Tcheque, revue L'Europe Nouvelle, k nim patřil také Denisův Monde Slave; v Londýně začal vydávat Seton-Watson, též ve službách „české“ věci, The New Europe. Tyto časopisy šířily patřičně zabarvené zprávy dodané Masarykem a Benešem. Tento tisk s podporou osobních kontaktů Masaryka, Beneše a Štefánika podstatně zvýšil dosah a působnost české exilové propagandy. Efektivitu dále zvýšilo spojení s velkým tiskem metropolí - za peníze byli pro spolupráci získáni významní redaktoři a žurnalisté nebo i vydavatelé novin a časopisů jako v Paříži Le Temps, Journal des Débats, Le Matin, v Londýně Observer a Spectator, kteří pak psali, co si Masaryk a Beneš přáli a otiskovali dezinformace, které jim podsouvali.

Samostatný český stát byl pouze jedním z cílů činnosti Masaryka za první světové války, ale o ostatních se můžeme jen dohadovat. Pozoruhodné je, že až do vypuknutí válečného konfliktu v roce 1914 zastávali Masaryk i Beneš na českou státní samostatnost názor zcela opačný (!) – oba usilovali o autonomii českých zemí v rámci monarchie, oddělení oblastí v tzv. českých zemích obydlených česky mluvícími od německých, tedy jejich cílem nebyl vznik samostatného českého státu, nýbrž pouze autonomie v rámci císařství a jazykové oddělení obyvatelstva Království českého! Česká státní samostatnost znamenala v každém případě zánik podunajské monarchie, neboť 3/4 veškerého průmyslu Rakouska-Uherska se nacházely právě v českých zemích. Vytržením českých zemí z monarchie by se Rakousko-Uhersko stalo nesoběstačným nejen průmyslově, rakouské země byly závislé na českých zemích i z hlediska dodávek potravin a uhlí.

Jen jedna z několika desítek politických stran, navíc zcela bezvýznamná, požadovala státní samostatnost českých zemí, dále si tak tajně přálo až do konce války pouze několik málo desítek lidí tvořících českou odbojovou skupinu Maffia, kteří také jediní věděli o Masarykově zahraniční akci. Předsednictvo Českého svazu sdružujícího české poslance v Říšské radě ve Vídni zaslalo 31. 1. 1917 ministru zahraničí hraběti Ottokaru Czerninovi dopis, ve kterém se pravilo: „Vzhledem na odpověď států Čtyřdohody presidentu Spojených států severoamerických Wilsonovi, ve které státy válčící s mocnářstvím naším uvedly mimo jiné také osvobození Čechů od cizího panství jako jeden z cílů, k nimž chtějí mocí zbraní dospěti, presidium Českého svazu odmítá tuto insinuaci, která spočívá na předpokladech úplně nesprávných, a rozhodně prohlašuje, že národ český jako vždycky v minulosti, tak také v přítomnosti a v době příští jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost a podmínky svého vývoje.“ V květnu 1917 už požadovali Češi přeměnu monarchie na federativním principu, ale i nadále si jen velmi málo domácích českých politiků přálo státní samostatnost.

Masaryk se v roce 1914, pár měsíců před vypuknutím války, několikrát veřejně zastal politika z České strany národně sociální Karla Švihy. Šviha, předseda poslaneckého klubu své strany v Říšské radě ve Vídni, učinil tajnou nabídku rakouské vládě, že za 350 tisíc korun zajistí hlasy poslanců své strany pro návrhy zákonů týkajících se obrany státu, což se dostalo na veřejnost, Národní listy jej obvinily z úplatkářství a policejního konfidentství. Šviha je žaloval a soud prohrál, rakouský (!) soud v Praze mu dokázal, že byl placeným informátorem pražského rakouského policejního ředitelství. Od té doby jsou v české slovní zásobě výrazy jako průšvih, prošvihnout. Později se ukázalo, že Šviha byl placen nástupníkem trůnu Františkem Ferdinandem přes pražské policejní ředitelství, takže se možná o klasické konfidentství nejednalo. Masarykovo renomé z hilsneriády hájením Švihy zcela pohaslo, Masaryk se propadl do politické bezvýznamnosti a s tímto stavem se nehodlal smířit. V Masarykově hájení Karla Švihy spatřují někteří historici indicii, že Tomáš Masaryk již tehdy pracoval pro rakouskou tajnou službu, ale důkazy pro toto tvrzení chybějí, protože akcí skupiny kolem Emanuela Vosky byl po uzavření příměří v roce 1918 jimi ukraden celý říšský policejní archiv ve Vídni, převezen do Prahy a před jeho vrácením Rakousku byly některé dokumenty z něj okopírovány, jiné záměrně zničeny, takže důkazy předchozích machinací Masaryka a Beneše zcela chybějí.

Hned v prvním válečném měsíci, v srpnu 1914, navštívil Masaryka v Praze Emanuel Voska, americký obchodník českého původu, vracející se z cesty po Evropě, aby od něj převzal údaje o vojenské a hospodářské situaci v Rakousku-Uhersku. Nevíme, zda byl náhodně v Evropě a využil příležitosti, nebo zda byl k Masarykovi záměrně poslán a jeho cesta po Evropě byla jen zastírajícím pláštíkem. Masaryk při této příležitosti přes něj údajně požádal svého britského známého, Henryho W. Steeda o instrukce, co má on, jako univerzitní profesor a poslanec vídeňského parlamentu dělat. Steed byl politický redaktor a vedoucí zahraničního oddělení deníku The Times, dříve dopisovatel z Říma a Vídně, expert na Rakousko-Uhersko, úzce spolupracující s britským ministerstvem zahraničí a britský špion. Rakousko-uherská státní tajemství od Masaryka měl Voska ukryta v podrážkách svých bot a jeho dcera v korzetu. Masaryk obdržel v Praze od Vosky první obnos – tisíc dolarů v německých markách (tehdejší kupní síly měn byly mnohonásobně vyšší než dnes, obvykle se uvádí, že tehdejší kupní síla 1 US $ odpovídá dnešním 100 US $). Od koho pocházely, za co je Masaryk dostal, případně co měl za ně učinit, se můžeme pouze dohadovat.

Voska se před odjezdem do Londýna domluvil s TGM, že v Anglii, Rusku a v USA zorganizuje tajnou síť důvěrníků a kurýrní službu do Prahy a zpět pomocí Čechoameričanů. USA byly až do roku 1917 neutrální stát, takže kdo měl americký pas, mohl se pohybovat všude. Masaryk měl informátory, kteří mu do Prahy, později do exilu přes Voskovy spolupracovníky, dodávali vojenská, ekonomická, finanční a jiná data zpravodajského rázu, která pak předával Steedovi. Placen byl přes třetí osoby na konta v USA a z nich se mu telegraficky poukazovaly obnosy do Anglie. Tak vznikla Masarykova a Voskova soukromá zpravodajská služba mající několik desítek osob, která za peníze informovala britskou výzvědnou službu, později, po vstupu USA do války, i Američany.

Během své první cesty na začátku války do neutrálního Holandska si Masaryk od britské Secret Service, která měla v Rotterdamu svou afiliaci, vyžádal instrukce pro další svou činnost. Od svého amerického přítele Charlese Cranea tam obdržel 200 L a vrátil se zpět do Prahy. První Masarykovo memorandum britské vládě se nazývalo Independent Bohemia (Nezávislé Čechy) a sepsali ho při druhé Masarykově cestě do Holandska koncem října 1914 Robert Seton-Watson s Masarykem. Seton-Watson, britský historik se specializací na slovanské národy, byl velmi překvapen, ba přímo konsternován novým, zcela opačným stanoviskem Masarykovým, dobře znaje jeho předválečný postoj, když nyní požadoval český stát v historických hranicích, nikoliv už v jazykových (etnografických) jako předtím. Masaryk již plnil podmínku Maffie, že bude usilovat o samostatný stát i s územími za etnografickými hranicemi českých sídelních území až po hraniční hvozdy. Tím se mu otevřela cesta, jak se opět vyšvihnout z politické bezvýznamnosti, do které po Švihově aféře upadl a ambicí se později stát císařem malé středoevropské říše – Československa. Zpětně to dosvědčuje množství jeho portrétů a soch na koni v jakési polouniformě s vojenskou čapkou – v uniformě a na koni se znázorňovali jen panovníci a vojevůdci. Mohl svou polouniformu nenosit, nenechat se na koni fotografovat, malovat nebo sochat, ale nic z toho neudělal.

Když se v prosinci 1914 Masaryk rozhodl vzít svoji psychicky nemocnou dceru Olgu na Capri, bylo již vycestovávání z Rakouska za hranice prakticky znemožněno. Navštívil tedy ve Vídni bývalého i pozdějšího ministerského předsedu Ernesta von Körber, kterého ujistil o své loajalitě rakouské vládě nejen verbálně, nýbrž i písemně a rukoudáním. To je silná indicie, že poté byl do ciziny vyslán coby rakouský špion, ale dokázat to pozdější „péčí“ E. Vosky o říšský policejní archiv, který po uzavření příměří v roce 1918 se svými lidmi z USA celý ukradl a odvezl ve třech železničních vagonech do ČSR, nelze. Masarykovi a jeho dceři byly úřady vidovány pasy a směli vycestovat, takže z Čech odjel jako britský a s nejvyšší pravděpodobností i jako rakouský špion.

Masarykova lehkomyslnost a neopatrnost při předchozím styku a jednání s českými politiky přece jen vzbudila pozornost rakouské policie a Masaryk byl údajně poštou z Čech pomocí smluveného hesla varován, aby se z ciziny domů už nevracel. Americký historik Josef Kalvoda ale uvádí, že byl varován Henrym W. Steedem, tedy britským ministerstvem zahraničí, což potvrzuje, že Masaryk byl britský špión. Z Itálie Masaryk posléze odjel do Švýcarska, kde navázal styky s tamním rezidentem ruské špionáže pod diplomatickým krytím ruského vyslanectví v Bernu, což neušlo pozornosti švýcarské zpravodajské služby. Masaryk byl po pár měsících pobytu švýcarskými úřady donucen zemi opustit coby persona non grata, to jest byl ze země vypovězen za špionáž ve prospěch Ruska, oficiálně za porušení švýcarské neutrality. Odjel do Paříže, pak do Londýna.

Voskova a Masarykova soukromá zpravodajská organizace byla velmi účinná, měla informátory v neutrálních, spojeneckých i nepřátelských zemích. Hlavním Voskovým spolupracovníkem a informátorem byl poštovní úředník rakousko-uherského konzulátu v New Yorku, František Kopecký, který obstarával dokumenty, zejména pravé rakouské cestovní pasy pro Voskovy (Masarykovy) agenty cestující do zemí nepřátelských Dohodě. Současně dodával cenné informace o rakouských špionech a agentech centrálních mocností, kteří operovali v USA. Pro zajímavost: paměti Františka Kopeckého nesměly vyjít, jejich vydání zakázalo v roce 1937 československé ministerstvo zahraničí s odůvodněním, že by to mohlo zhoršit vztahy mezi ČSR a Velkou Británií, Kopecký v nich dokládal, jak Voska s Masarykem podváděli svého zákazníka, britskou tajnou službu, již pouze notně přehnaným počtem členů své výzvědné organizace, za což vylákali od Britů podstatně vyšší částky, než jim náležely.

Z USA Voskova a Masarykova špionážní organizace předávala získané informace Secret Service britskými diplomatickými cestami, Masaryk, který dlel v Londýně, také přímo. Dostávali instrukce od Steeda, který se postaral o to, aby vyplácené finanční prostředky od britské tajné služby nebyly prokazatelné, převzal i funkci prostředníka mezi Masarykem a Charlesem R. Cranem. Obnosy se převáděly na konta v USA, aby z posledního byly peníze telegraficky poukazovány Masarykovi do Londýna.

Charles Richard Crane, americký milionář, přítel tchána Tomáše Masaryka a od začátku století i Masarykův, byl i přítelem a poradcem prezidenta USA Thomase Woodrowa Wilsona a vedle toho také významným informátorem britské tajné služby. V roce 1912 Wilsonovi významně finančně přispěl na jeho prezidentskou kampaň. U Craneovy rodiny pobýval před válkou ve Spojených státech Masarykův syn Jan, Craneovi o něj také pečovali za jeho pobytu v americkém nervovém sanatoriu, jak se tehdy nazývaly psychiatrické ústavy, Craneovu dceru Frances Leatherby si v roce 1924 po jejím nepodařeném prvním manželství vzal Jan Masaryk za ženu – po šesti letech se rozvedli; Craneův syn Richard, tajemník amerického ministra zahraničí Roberta Lansinga, se po válce stal prvním vyslancem USA v ČSR, další syn John byl po válce poradcem TGM, placen československým ministerstvem zahraničí; Muchův portrét druhé Craneovy dcery Josephine jako bohyně Slovanů Slavie, sedící v koruně stromu, byl na prvních československých bankovkách. Příliš mnoho náhod najednou.

3. 5. 1915 se obrátil Masaryk ještě ze Švýcarska přímo na Charlese R. Cranea, žádaje od něj finanční prostředky pro získávání informací, přičemž předpokládal, že mu Steed vše již vysvětlil. Když požadovaná suma 80 000 US $, neboť Crane jako politický poradce prezidenta Thomase W. Wilsona, nejvyššího představitele ještě neutrálních USA, si nemohl dovolit poskytnout převodem peněz důkaz, že pomáhá nepříteli Rakouska-Uherska a ohrozit tím svoji velmi důležitou roli informátora britské vlády, začal Masaryk peníze urgovat přes Vosku. Napsal mu, že částky ve výši 2000 US $ měsíčně, které mu Crane telegraficky pravidelně poskytuje přes třetí osoby jsou postačující jen pro jeho osobní (!) potřebu, ale nestačí na větší politickou akci. Craneův právní zástupce Roger Williams pak založil ve prospěch Masaryka v USA bankovní účet, připsal na něj peníze od Cranea a Voska na něj později posílal výtěžky z amerických sbírek mezi krajany a převáděl telegraficky peníze Masarykovi do Londýna.

Proč Charles R. Crane posílal Masarykovi měsíčně přes oceán dva tisíce dolarů, částku mnohonásobně převyšující nejen potřeby Masaryka a jeho dcery, nýbrž mnohonásobně i tehdy obvyklé měsíční příjmy, zůstává dodnes zcela neobjasněno, taktéž na jakém základě od něj Masaryk požadoval poslání oněch výše zmíněných minimálně osmdesát tisíc dolarů. Že důvody pro to mohly být opravdu všelijaké, mimoděk dosvědčuje i skutečnost, že americký prezident Thomas W. Wilson, případně Charles Crane s jeho vědomím nebo na jeho pokyn, nechal v březnu 1917 vystavit americké cestovní pasy, vepsat do nich příslušnými vyslanectvími platná britská a švédská průjezdní víza, aby je Crane předal Lvu D. Trockému, jeho rodině a skupině ruských marxistických revolucionářů, na něž v březnu 1917 odcestovali z New Yorku norskou lodí do Stockholmu a pak do Ruska coby američtí občané (!), aby uskutečnili státní převrat, zvaný Velká říjnová socialistická revoluce a zmocnili se moci. Bylo naplánováno, aby tam dorazili ve přibližně ve stejný den jako Lenin se svou skupinou v zapečetěném vlaku ze Švýcarska, ale při mezipřistání v kanadském Halifaxu celou skupinu zavřeli do internačního tábora (kanadské úřady považovaly Trockého a jeho skupinu za Němce, příslušníky nepřátelského státu, protože Trockij mluvil německy lépe než rusky a anglicky), takže americká vláda musela své údajné občany,Trockého a spol. u kanadských úřadů vyreklamovat diplomatickou cestou. Po říjnovém bolševickém puči v roce 1917 trávil Crane minimálně každý druhý rok delší dobu v SSSR, kde zařizoval etablování se amerického koncernu Westinghouse a dalších amerických firem v SSSR.

Vynořuje se naléhavá otázka. Nemusel snad Masaryk do exilu na Craneův příkaz, protože byl jím již dříve získán a nějak zavázán ke spolupráci v případě vypuknutí války? Kým a k čemu vlastně? Nevíme. Víme však, že podpora ruských bolševiků v jejich úsilí uchopit moc v Rusku prezidentem Wilsonem a Cranem byla za SSSR odměněna umožněním americkému kapitálu obsadit sovětské trhy. Faktem též je, že Masaryk i po říjnovém puči (Velké říjnové socialistické revoluci) ruské bolševiky nazýval spolurevolucionáři a všude je na mezinárodním fóru podporoval ze všech sil až do srpna 1918, než byl donucen kvůli poslednímu chybějícímu uznání samostatnosti českého státu Spojenými státy otočit a vyzvat k vojenské intervenci proti sovětském Rusku. Masaryk do té doby tak silně podporoval ruské bolševiky, že jej američtí vládní úředníci při příjezdu do USA v roce 1918 považovali přímo za ministra bolševické ruské vlády a to navzdory jeho britskému (!) cestovnímu pasu. Připomeňme na tomto místě málo zmiňovaný Pekařův soud o Masarykovi, že „od počátku byl horlivým obhájcem bolševické revoluce všude tam, kde bolševici přístupu a sluchu neměli“.

Finanční požadavky Masaryka nebyly vůbec skromné. V prosinci 1914 požadoval, aby mu američtí Češi poslali 10 000 dolarů, v květnu 1915 chtěl už 50 000 dolarů, což České národní sdružení nesehnalo, takže do konce roku dostal jen 37 841 dolar. Teprve jeho požadavek na rok 1916 byl překročen. Výtěžek z amerických sbírek používal pouze Masaryk, aniž kdy někomu z toho složil účty, navzdory tomu, že byly určeny i Dürichovi, tedy pro oba české poslance Říšské rady ve Vídni, toho času v zahraničí. Částky, které dostával Masaryk z amerických sbírek, kromě odměn za zpravodajské informace od Britů a částek od Cranea, byly obrovské vzhledem k tehdejší kupní síle měn. Ale i tak jeho nároky se nedaly krýt jen z dobrovolných sbírek Čechů v USA, z Craneovy podpory a z odměn od Britů za zpravodajské služby Voskovy organizace. V Americe tedy krajané organizovali v jeho prospěch dobročinné bazary – bazar v New Yorku vynesl 22 000 US $, v Clevelandu 30 000, v Chicagu 400 000 (!), v Cedar Rapids 25 000, v Texasu 54 000 a v Omaze 70 000 US $ čistého zisku. České národní sdružení v USA vyhlásilo ve prospěch Masaryka a jeho spolupracovníků tzv. národní daň, která vynesla zisk ve výši statisíců dolarů, v dnešní kupní síle stovek milionů US $.

Masaryk s Voskou se stali zpravodajskými profesionály, nikdy nezveřejňovali své příjmy a výdaje až na jeden jediný účet ve výši 19 956 US $ za činnost Voskovy organizace mezi 23. 12. 1915 a 14. 6. 1916. Masaryk a Voska vždy pečlivě dbali, aby původ peněz nebyl vysledovatelný, prali je přes nastrčené osoby a organizace. Masaryk 28. 5. 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti, a ne pro rozumné lidi.“ Nikdy své příjmy z války nevyúčtoval.

V květnu 1917 byl Masaryk vyslán britským ministerstvem války s britským pasem znějícím na Thomas George Marsden do Ruska (předtím cestoval se srbským pasem vystaveným vyslanectvím Srbska v Paříži, pak s dalším srbským pasem vystaveným vyslanectvím v Londýně), aby vedl jako britský tajný agent propagandistickou kampaň pro udržení Ruska ve válce, což se nakonec, jak známo, nezdařilo. Ne však Masarykovou vinou. Za jakých podmínek pracoval Masaryk pro Brity v Rusku není známo.

Během války Masaryk zcela popřel svůj předchozí názor, že Německo a Rakousko-Uhersko jsou ústavní systémy zaručující obyvatelstvu občanská práva, začal je pranýřovat jako teokracie (panovník odvolávající se na božskou moc a právo), se kterými demokracie vedou boj v zájmu obnovení práv malých národů, což byla Masarykova vědomá lež, protože i některé země bojující proti Centrálním mocnostem byly teokraciemi. Masaryk se během války změnil z předválečného nenapravitelného pacifisty a idealisty, jak se sám označoval, na militantního propagandistu bez jakýchkoli skrupulí. Protože propaganda se skládá ze lží a polopravd, byl Masaryk lhář ve velkém stylu.

Po dvou letech války nebylo žádného z bezprostředních vytčených cílů dosaženo - Paříž nebyla dobyta, stejně tak jako Berlín, Vídeň, Praha, válka ustrnula v zákopových pozicích a přestávalo být jasno, za co se vlastně bojuje. V této situaci se Masaryk chopil příležitosti stát se neoficiálním poradcem vlád velmocí a při náležité smělosti možnosti předkládat vládám v memorandech a rozhovorech svá mínění a prosazovat vlastní plány, protože představitelé spojenců měli jen zcela mlhavé představy o poměrech ve státech střední a východní Evropy. To vše za předpokladu, že bude vzbuzovat náležitý dojem kvalifikovanosti jak společenským a diplomatickým vystupováním, tak jazykově, věcně, vzdělaností. V těchto ohledech byl Masarykův výkon skutečně obdivuhodný, získával téměř všude respekt a důvěru, jeho rady si zjednávaly vliv, okruh jeho příznivců se zvětšoval. Šířil přesvědčení, že rozhodujícím pro uspořádání poválečné Evropy má být nacionalismus, především nacionalismus menších a malých národů, jejich státní suverenita. Nakonec Masarykovi, Štefánikovi a Benešovi jiný způsob nezbýval – neměli vojenské oddíly, které by mohly přispět k válečnému úsilí Dohody; československé legie ve Francii a v Itálii vznikly až v roce 1918 a i s legiemi na Rusi byly svým počtem nepatrné, tvořily čtyři promile spojeneckých vojsk. Prosadit svoje názory přes redakce zahraničních periodik, které opulentně upláceli, a přes ministry, hlavně tajemníky ministrů a ministerské úředníky dohodových vlád bylo tak jedinou možnou cestou, jak prodloužit válku do doby, než cílem Dohody se stane rozbití Rakouska-Uherska, protože bez zničení rakousko-uherské monarchie by samostatné Československo vzniknout nemohlo. A právě v roce 1916, kdy nebylo dosaženo ze žádné strany rozhodné převahy nebo vytčených cílů, začali všichni bojující uvažovat o míru. Jenže bez jednoznačného vítězství by se Rakousko-Uhersko nerozpadlo a samostatný československý (český) stát nevznikl. Plnou intenzitou tedy rozjeli Masaryk s Benešem tiskovou kampaň proti rakouským mírovým manévrům a německé mírové návrhy se snažili vydávat za podvod. Dověděli se, že musejí počítat i s brzkými mírovými jednáními a uzavřením míru s Ruskem. Zde Masaryk s Benešem, nevědouce už kudy kam, se uchýlili k znevažování ruské mírové iniciativy tím, že ji vydávali za zrádnou snahu germanofilních kruhů v Rusku.

Český politický exil za sebou všechny mosty spálil a veřejně se přiznal k tomu, že stojí na straně těch sil v Evropě, které chtějí prodloužit válku až do konečného vítězství, ať to stojí, co to stojí, protože předčasný mír by plán samostatného československého státu obrátil vniveč. Nebyli sami, také Italové začali proti mírovým návrhům horečně intrikovat, protože by tím nebyly splněny jejich teritoriální cíle. Jenže Masaryk s Benešem pomocí jimi podplaceného tisku, který servíroval veřejnosti jejich propagandu, dokázali zformovat francouzské a britské veřejné mínění. A zákulisními machinacemi se jim dařilo ovlivňovat politiky, zejména francouzské. Dá se říci, že bez jejich značného vlivu na veřejnost přes podplacené novináře a přes ministeriální úředníky na vysoké politiky by byl mír pravděpodobně sjednán. Mají tedy velký díl spoluviny na hekatombách zbytečně padlých v prodloužené válce.

Beneš se k tomu v roce 1928 přiznal slovy: „Část našeho úspěchu spočívala v tom, že jsme anonymně připravovali materiál, fakta, zprávy a celé referáty, přičemž jsme vždy zůstávali v zákulisí, avšak tímto způsobem jsme šířili anonymně naše přání, potřeby a ideje.“ Jinak řečeno: propagandu. A pokračoval: „Aby nedošlo k předčasnému konci a tím k málo trvalému míru, za to jsme museli vší silou bojovat, i když nás to uvrhlo do tragických konfliktů s naším svědomím. Věděli jsme (Beneš a Masaryk), že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství. Viděno z mravního hlediska to byla trýznivá situace.“ Je to jasné Benešovo doznání se ke spoluvině na horách zbytečných mrtvol jak vojáků, tak civilního obyvatelstva jen kvůli vzniku samostatného českého státu. Masaryk mlčel, asi žádnými výčitkami svědomí netrpěl. V dnešní terminologii Masaryk a Beneš nejsou ničím jiným než vrahy zpoza psacího stolu jako později Milošević či Karadžić - nikoho vlastnoručně nezabili, ale svým počínáním přivodili smrt milionům. Obě přiznání jsou k nalezení v Benešově knize Der Aufstand der Nationen. Der Weltkrieg und die tschechoslowakische Revolution, vydané Bruno Cassirer Verlagem v Berlíně roku 1928, která pochopitelně nebyla nikdy do češtiny přeložena.

Masarykem předložený program rozdělení Rakouska byl zcela novou myšlenkou, která zazářila myslím francouzských politiků jako nový cíl a ospravedlnění válečného úsilí. Nebyli pro něj ihned zcela získáni, ale slibný počátek se Masarykovi podařil. Zničení Rakouska-Uherska Francie mezi své válečné cíle značně pozdě, ale přece jenom zařadila.

Britové v roce 1916 vydali a rozšířili pamflet s názvem Rakouský terorismus v Čechách s předmluvou od TGM. Masaryk tam psal, že rakouský císař nařídil masové věšení a střílení, že rozsudky smrti nad civilisty v Rakousku dosáhly od počátku války čtyř tisíců a 965 z těchto obětí jsou Češi. Velkou část odsouzených tvořily ženy. Počet popravených vojáků prý dosáhl několika tisíc. Ve skutečnosti byli popraveni čtyři čeští civilisté za distribuci propagačních letáků, žádná žena nebyla odsouzena k trestu smrti, po amnestii politických provinilců bylo propuštěno téměř tisíc Čechů včetně několika odsouzenců k smrti. Masaryk také zcela nepravdivě tvrdil, že „rakouská vláda většinu (českých) poslanců uvěznila“. Později deník The New York Times otiskl falešnou zprávu dodanou mu E. Voskou, že Masarykova dcera Alice byla popravena v rakouské vojenské věznici. Vláda ještě neutrálních USA na základě této informace ve věci intervenovala prostřednictvím svého vyslanectví ve Vídni u vlády rakouské. Následkem toho bylo Rakousko-Uhersko ochotno propustit Alici z vězení a dovolit jí spolu s matkou odjezd do USA. Když se to Masaryk dověděl, ihned telegrafoval Voskovi, že jeho manželka a Alice nesmějí v žádném případě opustit Rakousko-Uhersko a přijet do Ameriky: „Wife and Alice not to America. Masaryk.“ Mělo to své důvody. Masaryk-propagandista dobře věděl, že příjezd dcery a manželky do USA by ho v očích veřejnosti zcela jednoduše usvědčil jako lháře. Pro zajímavost: Masarykův syn Jan rukoval do války jako dobrovolník, byl vyznamenán Stříbrnou medailí za statečnost a skončil jako nadporučík c. k. armády (císařské a královské).

Kromě českých katolíků v USA nesouhlasili s nepravdivou Masarykovou propagandou i mnozí američtí svobodomyslní Češi. František Iška, vydavatel a redaktor chicagského Vesmíru, nemohl pochopit diametrální rozdíl mezi Masarykovými názory těsně před válkou a během ní, zejména co se týkalo zachování Rakouska-Uherska a ve svém časopise usvědčil Masaryka ze lži. Voska kvůli jeho kompromitaci neváhal vyslat své lidi s pravými rakouskými pasy od Kopeckého do Prahy a Vídně, kde nechali vyrobit podvržené stvrzenky, „usvědčující“ svobodomyslného Išku, před válkou obdivovatele Masaryka, že je placeným rakouským agentem. Zda tak učinil nebo neučinil na přímý pokyn Masaryka, nelze prokázat.

V ženevském prohlášení poslanců a delegátů Národní rady pražské z 31. 10. 1918, poslaných císařem Karlem I. za Benešem, si Beneš nechal podpisy všech přítomných dodatečně paušálně schválit všechny akce pařížské exilové Národní rady zemí českých za války (Conseil National des Pays Tcheque, žádná Národní rada československá nikdy neexistovala) za války. Na jeho žádost byla do prohlášení vsunuta pasáž, v níž signatáři schvalují „politiku a veškerou činnost, jak vojenskou, tak diplomatickou, Národní rady československé, přeměnivší se v prozatímní vládu zemí československých, s dočasným sídlem v Paříži, jakož i závazky, jež jménem československého národa se spojenci a spřátelenými mocnostmi učinila. Současně vyslovujeme jí vděčnost za veliké služby, jež našemu národu prokázala.“ Tím bylo pozdějšímu zkoumání činností Masaryka, Beneše a Štefánika a jejich financování za světové války preventivně zamezeno.

(Dokončení za pár dní)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: .
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Pavel Opl: Koupit si špičky justice? V naší zemi žádný problém

19:35 Pavel Opl: Koupit si špičky justice? V naší zemi žádný problém

Trestně stíhaný Pelta obdaroval předsedu a místopředsedu Vrchního soudu v Praze i s jejich rodinnými…