Nechci se k tomu přidávat, data jsou velmi obtížně agregovatelná, ale troufám si říci, že mírně posílily politické strany, které s dosavadním vývojem evropského integračního procesu nejsou úplně spokojeny. Alespoň u nás tomu tak je, i když o podstatě evropského integračního procesu, který se proměnil v proces unifikační a centralizační, tyto volby nebyly. Ač by být měly. Většina stran by se neodvážila tuto otázku tak jasně, a tak ostře postavit. V každém případě je jasné, že např. u nás velmi špatně dopadla nesmírně pro-unionistická vládní pětikoalice.

Opakovaně na nejrůznějších fórech v tomto týdnu nabízím dvě čísla: 108 a 84, a jsem velmi smutný z toho, že je naprostou výjimkou, když někdo okamžitě zareaguje, že je to počet poslanců vládní pětikoalice v dnešní Poslanecké sněmovně a že to druhé je přepočet výsledků evropských voleb do počtu poslanců dolní komory našeho Parlamentu. Předseda vlády se sice tváří – zejména ve svém středečním rozhovoru v MfD – jako by se nic nedělo, ale ztráta téměř čtvrtiny voličů by v příštích parlamentních volbách vyvolala v naší zemi fundamentální změnu.

Můžeme připomínat výsledky AfD v Německu (a nevýsledky německé vládní koalice), můžeme připomínat francouzský debakl vládní strany a Macronovo překotné rozpuštění francouzského parlamentu, můžeme připomínat i vítězství rakouských Svobodných, atd., ale – opakuji – jakékoli agregování je poněkud riskantní. Evropská unie a její hlavní představitelé, a spolu s nimi evropští aktivisté, evropské politické neziskovky a evropská média se tváří zcela fialovsky, jako by se nechumelilo. Ale ono se chumelí. (Fanatici globálního oteplování, této zastaralé a už dávno odmítnuté doktríny, nám asi stejně řeknou, že je teplota v letošním červnu – já si právě v kanceláři oblékám svetr – zase nejvyšší v historii).