Konec školního roku, karlovarský filmový festival, svátek Cyrila a Metoděje, stanové tábory, vodáci na jihočeských řekách – to všechno jsou neodmyslitelné symboly léta a prázdnin. Nezmínil jsem chorvatské ostrovy a pláže. Asi jsem staromódní a příliš uzavřený v české kotlině, ale myšlenkové vzorce a stereotypy si člověk utváří v dětství a mládí a v mém mládí se do Chorvatska nejezdilo. Navíc nebyl stát Chorvatsko, byla Jugoslávie. Pro mne je – a asi vždycky bude – léto spojeno s jihočeským rybníkem.

Někteří se na prázdniny a dovolené strašně těší, spojují si s tím něco, co v normálních dnech nemohou, něco, co je kvalitativně úplně jiné než běžný život. Tito lidé bývají zklamáni. Otevřený člověk zůstane otevřeným člověkem, samotář samotářem, turista turistou, neturista opalovačem se pod slunečníkem, kutil kutilem, pracovitý člověk pracovitým člověkem. I já píši podklad k tomuto svému komentáři brzy ráno, venku, na sluníčku.

Změny jsou, ale neradostné věci naší doby zůstávají. Na Ukrajině se ani se zvyšujícími se teplotami nepřestává bojovat. A vraždit. Ti, kteří by k zastavení války mohli přispět, sedí v klimatizovaných kancelářích a své předsudky (a špatně skrývané zájmy) neodhodí. Nezačnou horečně jednat o příměří a míru. Ti, kteří nebojují, ale přikládají pod válečný kotel, ani v létě neprohlédnou. Nic se bohužel nezmění.