To by člověk nevěřil, kolik se na pozadí zabití íránského generála Kásima Sulejmániho vynořilo i u nás expertů na Írán. A kolik máme obdivovatelů násilnického klerikálního islámského režimu. Režimu, který od svého zrodu v roce 1979 představuje jedno z největších – ne-li vůbec největší – nebezpečí pro všechen neislámský svět. A dokonce i pro sunnitskou větev islámu samotného. V druhém plánu se útok na jednoho z nejvlivnějších mužů Íránu stal důvodem pro spuštění orgií antiamerikanismu v rozsahu, který předčí i kampaň proti reaganovským hvězdným válkám, kterou my, dříve narození, pamatujeme. Slovník se prakticky vůbec neliší.

Zabitého státního teroristu Sulejmáního naši noví přátelé šiítského islámu oslavují jako bojovníka proti ISIS, jako správného chlápka, vojáka oddaného své zemi, z něhož bychom si div neměli brát příklad. Co na tom, že z toho sympatického a oblíbeného vojáka s tváří filmové hvězdy tekla cizí krev proudem dávno před tím, než po útoku amerického dronu stříkala jeho vlastní. O Sulejmáního působení jako velitele jednotek Kuds, které řídí podvratnou činnost šiítských milicí, s cílem rozšířit vliv Íránu na celý Blízký východ, víme své. Jeho největšími nepřáteli byli Izrael a Spojené státy, což jsou čistě nenáhodou i naši spojenci. Írán jím určitě není. Sulejmání stál také za krvavým potlačením protirežimních demonstrací v samotném Íránu, kdy nemalá část obyvatel už dala najevo, že nechce žít v teokratické islámské diktatuře. Měl tedy na rukou potoky krve i vlastních spoluobčanů.

Srovnání se zabitím Usámy bin Ládina je namístě. Jenom Sulejmání byl možná ještě nebezpečnější. Bin Ládin byl spíše terorista na vlastní pěst, který sice vytvořil vlastní velice silnou organizaci al-Kajdá, ale nebyl přímo napojený na žádný stát. Neměl za sebou státní mašinérii s téměř nekonečnými finančními a personálními zdroji, podpořený nenávistnou ideologii ke všemu, co nešlape podle jeho not. Sulejmání mohl všechno toto využívat a také to dělal. Bin Ládin dokázal i tak změnit svět útokem z 11. září 2001. Nutně se tedy nabízí otázka, co mohl udělat Sulejmání? Měl snad americký prezident informace, že něco takového jeho zemi opět hrozí a možná ještě ve větším rozsahu? To samozřejmě nevíme. Ale kdyby jenom zčásti ano, mohl takové hrozby ignorovat? Jistěže ne.