To by člověk nevěřil, kolik se na pozadí zabití íránského generála Kásima Sulejmániho vynořilo i u nás expertů na Írán. A kolik máme obdivovatelů násilnického klerikálního islámského režimu. Režimu, který od svého zrodu v roce 1979 představuje jedno z největších – ne-li vůbec největší – nebezpečí pro všechen neislámský svět. A dokonce i pro sunnitskou větev islámu samotného. V druhém plánu se útok na jednoho z nejvlivnějších mužů Íránu stal důvodem pro spuštění orgií antiamerikanismu v rozsahu, který předčí i kampaň proti reaganovským hvězdným válkám, kterou my, dříve narození, pamatujeme. Slovník se prakticky vůbec neliší.
Zabitého státního teroristu Sulejmáního naši noví přátelé šiítského islámu oslavují jako bojovníka proti ISIS, jako správného chlápka, vojáka oddaného své zemi, z něhož bychom si div neměli brát příklad. Co na tom, že z toho sympatického a oblíbeného vojáka s tváří filmové hvězdy tekla cizí krev proudem dávno před tím, než po útoku amerického dronu stříkala jeho vlastní. O Sulejmáního působení jako velitele jednotek Kuds, které řídí podvratnou činnost šiítských milicí, s cílem rozšířit vliv Íránu na celý Blízký východ, víme své. Jeho největšími nepřáteli byli Izrael a Spojené státy, což jsou čistě nenáhodou i naši spojenci. Írán jím určitě není. Sulejmání stál také za krvavým potlačením protirežimních demonstrací v samotném Íránu, kdy nemalá část obyvatel už dala najevo, že nechce žít v teokratické islámské diktatuře. Měl tedy na rukou potoky krve i vlastních spoluobčanů.
Srovnání se zabitím Usámy bin Ládina je namístě. Jenom Sulejmání byl možná ještě nebezpečnější. Bin Ládin byl spíše terorista na vlastní pěst, který sice vytvořil vlastní velice silnou organizaci al-Kajdá, ale nebyl přímo napojený na žádný stát. Neměl za sebou státní mašinérii s téměř nekonečnými finančními a personálními zdroji, podpořený nenávistnou ideologii ke všemu, co nešlape podle jeho not. Sulejmání mohl všechno toto využívat a také to dělal. Bin Ládin dokázal i tak změnit svět útokem z 11. září 2001. Nutně se tedy nabízí otázka, co mohl udělat Sulejmání? Měl snad americký prezident informace, že něco takového jeho zemi opět hrozí a možná ještě ve větším rozsahu? To samozřejmě nevíme. Ale kdyby jenom zčásti ano, mohl takové hrozby ignorovat? Jistěže ne.
Indicie stupňování agresivity šiítských milicí v Iráku pod vedením Sulejmáního Kuds však byly v poslední době zcela zjevné. Začaly útokem proíránských milicí na americkou základnu v Iráku. Americký civilista, který při něm zahynul, na rozdíl od Sulejmáního nikoho nezajímal. Američané odpověděli raketovými útoky na základny těchto milicí v Iráku a v Sýrii. Dav v Bagdádu, ovlivněný dlouhodobou a vytrvalou kampaní proíránských milicí a dalších šiítských frakcí za vypuzení amerických vojáků z oblasti, poté napadl americkou ambasádu. Obsadil podstatnou část budovy a donutil personál uchýlit se do zabezpečeného podzemního bunkru. To vše za blahosklonného přihlížení iráckých bezpečnostních služeb. Kde zůstalo to vzývané mezinárodní právo v tuto hodinu?
Když už jsme u něj, tak další rojení charakterizuje výskyt davu odborníků na toto poměrně složité odvětví práva. Všem je jasné, že Trump spáchal agresi a porušil mezinárodní právo a měl by být odsouzen, nejlépe k smrti davem rozhořčených Íránců, šaškujících kolem tour s generálovými ostatky. Ty putovaly hlavně do míst, kde se před časem odehrávaly největší protirežimní demonstrace. Íránští klerikové neváhali využívat Sulejmáního služeb nejen za jeho života, ale cynicky i po generálově smrti, aby si upevnili postavení i v problematických oblastech země. Možná tak mezi truchlícími jsou i takoví, kterým Sulejmání zavraždil při potlačení demonstrací jejich blízké.
Avšak zmíněné 11. září 2001 přineslo kromě hrůzných záběrů na padající Dvojčata i jiný pohled na obranu proti tomuto smrtelnému nebezpečí. To se odrazilo i na mezinárodním právu, zejména v konceptu tzv. preemptivní sebeobrany. V čase války proti teroru USA, jako nezpochybnitelný vojenský hegemon, schopný zasáhnout drtivě kdekoli na světě, odvozuje legitimitu svých akcí ze svého demokratického charakteru. Nebezpečí teroristických útoků mu dává právo zasáhnout nejen v případě bezprostřední závažné hrozby, ale i pokud odvrací nebo eliminuje vzdálenou závažnou hrozbu, případně předchází útoku v kratším či delším časovém horizontu. O takový výklad můžeme vést spory, ale napřed o tom musíme něco vědět.
Některým našim politikům bylo vyčítáno, že se k incidentu okamžitě nevyjádřili, jiným zase to, že jej neodsoudili. Česká republika není významným hráčem na geopolitické šachovnici Blízkého východu a proto není nezbytné, aby její představitelé zaujímali halasná stanoviska. Chvilka mlčení vydá za dvě chvilky blábolení, že pane Zaorálku a další. Mimochodem jsme členem NATO, které se za USA ústy svého generálního tajemníka Jense Stoltenberga postavilo a vyzvalo Írán, aby přestal s násilnostmi, eskalací napětí a podporu teroristických organizací. Také dal najevo, že Írán nikdy nesmí získat jaderné zbraně. Důvody jsou naprosto zřejmé.
Václav Musílek
právník a publicista
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
