Naposledy se tak stalo po finanční krizi, přičemž nejintenzivnější diskuse o tomto tématu probíhaly v letech 2013–2016. Českými zastánci koncepce rozhazování peněz z vrtulníku se v poslední době stali Mojmír Hampl a Tomáš Havránek, kteří zavádějí a rozvíjejí koncept přímé podpory spotřeby domácností centrální bankou. V tomto blogu na sebe vezmu roli ďáblova advokáta a pokusím se naznačit, jaké hlavní praktické, organizační, logistické a národohospodářské problémy by centrální banky měly vyřešit, než začnou vážně uvažovat o realizaci této myšlenky.[1]

V čem spočívá rozhazování peněz z vrtulníku

O rozhazování peněz z vrtulníku se v ekonomické literatuře poprvé zmínil M. Friedman (The Optimum Quantity of Money, 1969):

„Předpokládejme nyní, že nad touto obcí poletí jednoho dne vrtulník a shodí na ni dodatečných 1 000 dolarů v bankovkách, které obyvatelé té obce samozřejmě rychle posbírají. Předpokládejme dále, že každý z nich je přesvědčený, že jde o mimořádnou událost, která se již nebude opakovat.“

Toto obrazné a úmyslně nadsazené přirovnání mělo původně sloužit pouze jako ilustrace dopadů měnové politiky na inflaci, nikoliv jako nějaký konkrétní návrh pro její provádění. Přesto (nebo možná právě proto) se mezi ekonomy ujalo a začalo se o něm diskutovat. Jeho zastánci považovali přímé rozhazování peněz z vrtulníku za účinný způsob, jak zvýšit agregátní poptávku a oživit ekonomiku v situaci, kdy centrální banka narazí na nulovou dolní hranici úrokových sazeb (zero lower bound – ZLB).