Vladimír Franta: „Ruský okupant?“ aneb jak se Stalin hrdinou pro Spojené státy stal

Jako paralelu citujeme Aleka Ivanova a jeho text (2015) reagující na rusofobii

„Dobrý den. Jsem ruský okupant. Okupoval jsem Sibiř. Nyní tam těží ropu, plyn, hliník a ještě fůru všeho možného užitečného. Teď jsou tam města, v nichž se staví mnohaposchoďové domy, už tam neprodávají ženy za sobolí kůže. Okupoval jsem Pobaltí, dal jsem mu elektrárny s továrnami na radiotechniku a automobily. Řekli mi, abych odtamtud odešel, teď tam mají toliko baltické sardinky (šproty v konzervách) a vlastní obyvatelstvo v produktivním věku umývá Evropě WC“ (…) – Alek Ivanov (autor „antirusofobního“ textu, na jehož motivy blogger Jevgenij Žurov vytvořil v roce 2015 youtubové video)

Tento článek pojednává o tom, že zdaleka ne vždycky byla na pořadu dne propracovaná rusofobie, animozita jak z učebnice vystřižená, jíž Západ vychovává další generaci vlastních obyvatel k nenávisti vůči Rusku, a to téměř na genetické úrovni. Mezi ikonické obdivovatele SSSR, potažmo Ruska, přitom patřili velikáni jako Lion Feuchtwanger, Thomas Mann, H. G. Wells, G. B. Shaw, Charles Chaplin a další. Existovala éra, kdy Rusko bylo považováno za strategického spojence, což se týká období, ve kterém Evropě i Americe teklo do bot a kolektivní bezpečnost visela na vlásku, který se vzápětí přetrhl.

„Mise do Moskvy“

Spojené státy Americké mají ve své historii éru zvláštního bratříčkování s Ruskem. Dokud se nezačnou pálit knihy, jež to krom jiných zdrojů dokládají, dokud knížky nevzplanou na hranici polité benzínem, jak to vidíme v Bradburyho dystopickém románu 451° Fahrenheita, budou muset mít USA stále máslo na hlavě. Budou se muset vždy zastydět, kdykoli se znovu vytasí s protiruskými sankcemi. Je přitom jedno, zda k sankcím vedou důvody politické či hospodářské. Ve skutečnosti Americe nejde o nic méně, nežli o likvidaci konkurence na cestě za ziskem. Účel světí prostředky. Je-li to tak, pak je každý důvod dobrý, tedy i ten vylhaný nebo amorální.

Na území USA vznikl na zakázku zcela unikátní celovečerní snímek „Mise do Moskvy“, natočený studiem Warner Brothers. Bylo to v dalekém roce tisícím devítistém třiačtyřicátém. Právník a přítel F. D. Roosevelta Joseph Davies měl zmíněný hraný polodokument, jehož je také hlavním protagonistou, přivézt téhož roku (1943) do SSSR společně s Rooseveltovými dopisem pro Stalina. Utajovaná tzv. „druhé mise“ Daviese do Ruska započala odletem z New Yorku. Letadlo poté zamířilo klikatou vzdušnou cestou přes Brazílii, Egypt, Írán do země Sovětů, jež byla druhým rokem zmítána válkou; zpáteční trasa do USA vedla přes Aljašku. Cestu kol světa Davies podnikl z bezpečnostních důvodů. Úkol zněl seznámit Stalina s filmem glorifikujícím sovětský režim. Bylo žádoucí, aby se zkoordinoval dále americký a sovětský postup proti Hitlerovi. Potíž byla, že se představitelé obou zemí nemohli z objektivních důvodů osobně setkat: Roosevelt byl připoután ke kolečkovému křeslu a Stalin nerad létal letadlem (například na Postupimskou konferenci se Stalin dopravil speciálně vypraveným vlakem, pozn.). Američané proto sáhli k natočení „Mise do Moskvy“. Snímek vychází ze stejnojmenné knihy Josepha Daviese, kde diplomat rekapituluje své působení v SSSR na pozici amerického velvyslance v Rusku (1936 – 1938), tedy v předvečer vypuknutí druhé světové války.

Daviese do SSSR poslal F. D. Roosevelt cílevědomě. Americký prezident se pak také aktivně zajímal, jak pokračují filmařské práce. Dlužno říci, že se film, rekapitulující tzv. první Daviesovu misi do SSSR, Stalinovi velmi zalíbil. Předválečné i v době války nadstandardní sovětsko-americké vztahy dosáhly kladných hodnot právě díky působení Jospeha Daviese. Dotyčný film dané vazby dále významně posiloval. Jak by asi éru americko-sovětské konjunktury okomentovali dnešní prezidenti, resp. exprezident Barack Obama a ten současný americký prezident, toho času zosobněný Donaldem Trumpem?

„Jsem ruský okupant. Okupoval jsem Ukrajinu. Také tam jsem vystavěl továrny, elektrárny, mosty a fabriky, doly a univerzity. Ukrajina vyráběla letecké motory, lodě, tanky a automobily. Poprosili mě, abych odtamtud odešel. Nyní tam vyrábí „majdany“ jako na běžícím páse, a jinak nic. Jsou tam však přesvědčeni o tom, že je Evropa očekává s otevřenou náručí“ (…) – Alek Ivanov

Po Říjnové revoluci 1917 se USA nakonec abstrahovaly od bělogvardějců a vyjednávaly pak už s bolševiky; podobně americké finanční kruhy nalévaly peníze, vlastně investice, do bolševického Ruska. V této souvislosti připomínáme osobu Armanda Hammera, ředitele Occidental Petroleum, jenž v historii SSSR figuruje jako přítel Sovětského svazu. Vůbec tu nevadilo, že Hummer představoval západní imperialistické finančníky. Sovětům nijak nepřekáželo, že jak šly dějiny, Hummer si potřásal pravicí napříč spektrem VIP „celebrit“. Ať už to byl Vladimír Lenin, Leonid Brežněv, Ronald Reagan nebo Michail Gorbačov! Bezprecedentní, ba nevídaný obdiv k zemi Sovětů však kultivoval, jak už bylo řečeno, především Joseph Davies, laureát řádu Lenina, což bylo nejvyššího ocenění v SSSR. Hudební skladatel Dmitrij Šostakovič prohlásil co filmu „Mise do Moskvy“ se dotýká, že na podobně nekritickou glorifikaci SSSR by si netroufla ani oficiální profesionální sovětská propaganda, jelikož by jít to praktický lid neuvěřil: Američané ústy Davies například verbalizovali vizi, že „každé dítě by chtělo vylézt Stalinovi na klín a každý pes by si chtěl lehnout u jeho nohou“, Davies obdivoval též Stalinovi dobrotivé oči a tak dále.

Davies si osobně dobře rozuměl s titulárním představitelem SSSR Michailem Ivanovičem Kalininem; jiný Daviesův kamarád lidový komisař pro zahraniční záležitosti Maxim Litvinov zval Daviese na svou daču… Inu, jak se říká, „kdo z vás to má!“ Všimněme si – to vše v časech nejtvrdšího stalinismu, kdy ve Sloupovém sálu Domu Sovětů probíhaly procesy (stalinské čistky), kam byl Davies zván v roli pozorovatele a kteréžto Davies komentoval jako akt pochopitelného potírání nelegální činnosti teroristické subversivní antisovětské tzv. 5. kolony Trockého příznivců podporovaných ze zahraničí. Tuto logiku medializovaly Spojené státy americké v roce 1943!

S Daviesem zametl, tím že jej poslal na odpočinek, až Harry Truman. Nový prezident USA se s ničím nemazal, rovnou svrhával jaderné bomby. Od těch dob USA nemají rády Rusko, patrně proto, že Rusko zatím nelze jen tak mírnyks týrnyks zasypat ani konvenčními, ani nekonvenčními zbraněmi a kupodivu, nedá se celé podplatit. Jsou totiž lidé, kteří stále věří myšlence nebo svému patriotismu.

Situace v Evropě byla za Daviesova velvyslancování nepřehledná, nevědělo se, kdo další se po Paktu čtyř ještě domluví s Hitlerem. Davies varoval Churchila i Roosevelta, že je třeba Rusku pomáhat a zabránit předvídatelnému paktu mezi Berlínem a Moskvou, jelikož by potom Západ musel válčit s Adolfem Hitlerem v rámci Evropy, což by mohlo být pro Západ destruktivní. Osa Berlín – Řím – Tokio představovala něco kolem 190 milionů obyvatel s dobře vycvičenými, na válku připravenými armádami. Japonsko už mezitím obsazovalo čínská území v Mandžusku (1937). Když druhá světová válka opravdu propukla, Davies varoval, že Rusko je unaveno z nečinnosti Západu (západního appeasementu, pozn.) a ústupků Adolfu Hitlerovi, upozorňoval, že se zhoršuje sovětský pohled na USA kvůli jeho politice nevměšování. V předvečer války Davies prorokoval, že Hitlerovi možná nebude stačit oběť, již mělo na oltář míru přinést Československo v podobě odevzdaných Sudet. Davies předpokládal, že až Hitler rozmázne Anglii s Francií (se kterými měl přitom podepsanou smlouvu o spolupráci: viz Pakt čtyř z počátku třicátých let), nespokojí se s drobky a bude chtít naplnit proklamace z Mein Kampfu o novém pořádku, že sáhne po světovládě. Další na řadě že budou Spojené státy americké. Než se tak stane, tvrdil Davies, tři agresivní národy si podmaní celou Evropu, Afriku i Asii.

„Jsem ruský okupant. Okupoval jsem Asii. Postavil jsem tam kanály, továrny, kosmodromy, nemocnice a stadióny. Stavěly se tam kosmické rakety a letadla, ropná, naftová a chemická zařízení, dobývala se měď a zlato, pěstovala pšenice a hedvábí pro celý sát. Poprosili mě, abych odtamtud odešel. Teď se tam těží americké kredity, pěstuje konopí a opiový mák a půlka produktivního obyvatelstva odjela na práci zametačů ulic a pomocníků na stavbách do země svých bývalých okupantů“ (…) – Alek Ivanov

Film „Mise do Moskvy“ začíná rokem 1936 zasedáním Ligy národů v Ženevě, kde Haile Selassie, tehdejší imperátor Etiopie, varuje svět. Jeho země se stala první, která musela čelit fašistickému útoku „kdo ví, která další země je na řadě?“ Selassie žádá Ligu národů, aby se zastala slabšího, jenž byl napaden silnějším státem, který se byl předtím dohodl s Německem na parcelaci světa. Slova se ujímá Litvinov a vyzývá k zajištění světového míru cestou shody všech členů Ligy národů. Jeho řeč nikdo neposlouchá, delegáti jiných zemí odcházejí ze sálu. Odcházejí kolem busty Woodrowa Wilsona, Wilson formuloval práva národů na sebeurčení a byl iniciátorem založení Ligy národů. Necítíme zde určité paralely s vystoupením Vladimíra Putina v Mnichově (2007) a v OSN v New Yorku (2015)? Pamatujeme si Putinův výrok: „Uvědomujete si teď aspoň, co jste to natropili?“

V „Misi do Moskvy“ sledujeme cesty Daviese po Evropě. Navštěvuje Rakousko, Holandsko, Polsko, Jugoslávii a zejména Německo, resp. bankéře Hjalmara Schachta v Říšské bance. Davies Schachtovi navrhl, že USA podpoří Německo, pokud to ustoupí od zbrojení. Davies tlumočí Rooseveltův plán, že by bylo nejlepší, kdyby se armády dohodly na tom, že budou disponovat jen těmi zbraněmi, které každý voják unese na svém těle:

„If all nations will agree wholly to eliminate from possession and use the weapons which make possible a successful attack, defences automatically will become impregnable and the frontiers and independence of every nation will become secure.”

(Překlad)
“Shodnou-li se všechny národy na odstranění ze svých arzenálů zbraní zaručujících úspěšný útok, opevnění se automaticky stanou nedobytnými. Hranice a nezávislost každého národa tak budou v bezpečí.”

Davies se mohl po Rusku volně pohybovat. Jeho dcera, vášnivá fotografka udělala mnoho fotek. Molotov umožnil vidět Daviesovi Charkov, resp. továrnu na traktory, která v té době produkovala 37.000 traktorů do roka. Továrna byla postavena během první pětiletky za pomocí inženýrů z USA, Francie a Anglie! Davies konstatuje, že tam pracuje na 12.000 zaměstnanců. Americkému diplomatovi byly zpřístupněny manévry Rudé armády, které uznale sledoval a o nichž se pochvalně v knize zmiňuje (kritizuje jen kvalitu sovětských bombardérů), jinak vysoce hodnotil pozemní a vzdušné síly SSSR. Navštívil obří vodní elektrárnu na Dněpru (DněproGES), stejně jako zavítal do velkých oceláren. Ředitel podniku mu sdělil, že byl na stáži v Pittsburghu a Detroitu. Davies vykonal exkursi na ropná naleziště v městě Baku. I zde se setkal s americkými inženýry (např. z Texasu), poslanými vládou USA do Ruska pomáhat s konverzí techniky na válečné stroje pro případ války!

„Jsem ruský okupant. To já jsem seděl v zákopech Volokolamska, ve Stalingradu a hořel jsem v tanku pod Kurskem, chápaje, že zastavit Němce je velmi těžké, skoro nemožné, ale není zbytí, není jiné cesty. No, a kde jsou dnes tamti Němci (nacisté, pozn.), kde je jejich zasraný Hitler? Jsem okupant, ale v civilizované Evropě o tom nevěděli, proto ke mně chodili domů, přicházeli všichni, komu se nelenilo: Turci, Angličané, Poláci, Němci, Francouzi…“ (…) – Alek Ivanov

Zjevnou slabinou „Mise do Moskvy“ (USA, 1943, 124 min) je zobrazení, značně nepřesné, politických procesů se „zrádci vlasti“. Ve filmu zní útržky písní jako Yankee Doodle, Rule Britania, Poljuško, pole, Na sopkách Mandžuska, nebo fenomenální hit Irvinga Berlina (ruský původ) Change Partners (tato píseň zněla původně ve filmu Carefree). Na pozadí krásných melodií probíhají čistky v podobě soudních výslechů. Sledujeme zatčení Bucharina, Tuchačesvského, národního komisaře pro obchod Arkadije Pavloviče Rozengolce, národního komisaře pro vnitro Genricha Grigorjeviče Jagody a dalších. Obvinění se týkala zinscenování výbuchu na kemerovské chemičce počínaje, špionážní činností konče, a sice ve prospěch Německa a Japonska. Údajní trockisté měli podporovat plán parcelace SSSR. Německu měla v případě války připadnout Ukrajina a Japonsku východ země. Bucharin měl říci, že se plánoval protirežimní převrat a moc v zemi by převzala fašistická vláda v čele s Tuchačevským a Trockým… Podotýkáme, že za Michaila Gorbačova byli všichni oběti politických čistek, které sledoval Davies rehabilitováni (13. srpna 1990, podepsal Gorbačov dekret „O obnovení práv všech obětí politických represí v SSSR v období let dvacátých a padesátých XX. století“). SSSR uznal fatální selhání v této záležitosti. Nezbývá než se ptát, co to vlastně vypotil Davies a Warner Brothers, i když, a to zdůrazňujeme, kniha „Mise do Moskvy“ je nesmírně zajímavý a na mnoha místech logický, pragmatický, dobře napsaný zdroj, který má co říci a jako celek stojí za přečtení a film za zhlédnutí zejména dnes, kdy kolektivní bezpečnost Západu znovu visí na pověstném vlásku! Ve filmu zní i následující dialog zvěčněný Warner Brothers:

Joseph Davies: Mr. Stalin, may I ask you a very direct question?
Stalin: ???????.
Joseph Davies: If Hitler does attack Czechoslovakia and France and England go to her aid, is Russia ready and willing to join them in war against Germany?
Stalin: ?? ????? ????????????? ????? ???????? ??????? ??????? ??????????, ???? ??? ????? ??????? ????????? ????????????. ????????? ???? ??????? ?? ??????? ???? ????????. ?? ??????? ? ????.

(Překlad)
Joseph Davies: Pane Staline, mohu vám položit velmi konkrétní otázku?
Stalin: Samozřejmě.
Joseph Davies: Pokud Hitler zaútočí na Československo a Francie s Anglií mu půjdou na pomoc, je Rusko připraveno připojit se k nim v boji proti Německu?
Stalin: Máme závazky vůči Francii, a sice poskytnout ji vojenskou součinnost, v případě že se oni (Francie a Anglie, pozn.) rozhodnou pomoci Československu. Nestalo se, aby Sovětský svaz nedodržel své smlouvy. Nestane se tak ani nyní.

(“Mission to Moscow”, film USA, 1943, 124 min. Předloha k filmu vyšla v českém překladu Věry Dědinové knižně jako “Poslání do Moskvy”, Melantrich, Praha 1947)