Vladimir Korjagin: Rusko - vidle a panák hořké | ParlamentniListy.cz

Můžete popsat současnou situaci v Rusku?

Země prožívá ekonomickou a sociální krizi. Ruská ekonomika přímo závisí na světových cenách energií. Taková závislost už tu v dějinách byla a ničím dobrým to neskončilo. Ve skutečnosti totiž Sovětský svaz dorazil pád cen ropy a podobná situace nastala na počátku 70. let, kdy se OPEC pokusil uvalit na Západ „sankce“ prostřednictvím ropného embarga. Ceny ropy tehdy vyskočily a SSSR se na této vlně vezl takřka až do poloviny

80. let. Když zase začaly ceny klesat, vláda se ocitla ve slepé uličce, a tak se rozhodla pro perestrojku. Dnes ruská ekonomika na vývozu surovin závisí ještě víc než v poslední dekádě existence SSSR. Ekonomika se měla diverzifikovat, dokud byla situace příhodná, ale nestalo se.

Když nyní někteří politici nebo představitelé opozice tvrdí, že nynější situace je důsledkem střetu se Západem a ekonomické problémy prý vyplývají ze sankcí, je to směšné. Sankce obecný stav ekonomiky jen prohloubily. Ruským hurá-vlastencům je těžké se s tím smířit, protože chtějí věřit, že jejich milovaná země je pupkem světa a všichni ostatní sní jen o tom, jak jí ublížit. Ruská ekonomika ale ve světě žádné vedoucí místo nezaujímá a konkurentům na světovém trhu příliš vrásek nedělá.

Odkud se vlastně vzal fenomén hurá-vlastenců?

To je dávná historie. S určitými výhradami bych to nazval „ruský Výmar“, protože podle mého lze bez ohledu na kulhání některých analogií přirovnat současné společenské nálady v Rusku k těm, které panovaly v Německu po první světové válce. Tehdy se také mluvilo o spiknutí světa proti nešťastné zemi, kterou všichni nenávidí a snaží se ji ponížit. Ze spiknutí jsou viněny konkrétní země, konkrétní národy, různí zrádci a receptem je národní obrození, přijetí myšlenky, že země stojí proti celému světu. Uvnitř země to předpokládá mobilizaci, boj proti zrádcům a podřízení se hierarchii a prioritám národních hodnot.

A přesně tytéž argumenty se objevovaly v letech výmarského Německa. Měli tenkrát pocit, že Německo bylo zrazeno. Kým? Podle legendy o „bodnutí do zad“ to měli na svědomí opoziční elementy, revolucionáři, liberálové, stoupenci Antanty a Židé. A odpovědí na zradu těchto protinárodních sil se měla stát nacionální revoluce.

Jak se projevují nacionalistické nálady v Rusku?

Různě, ale jsou dnes obecně mimořádně silné. Stačí se podívat na průzkumy veřejného mínění, které odhalují, že lidé stále méně důvěřují „zahraničí“, které chce Rusku jen uškodit. Ve vnitřní politice se to projevuje xenofobií. Stačí si vzít tolik probíraný problém migrantů. Má spoustu různých aspektů, ale když porovnáme etnické složení obyvatel Moskvy z počátku 90. let s dneškem, k žádným zásadním proměnám nedošlo. Změnily se ale zásadně vztahy. Často je to problém vztahu „město“ proti „venkovu“ nebo „centra“ proti „periferii“. Platí například, že mnozí z těch, kdo přijíždějí do Moskvy z ruských regionů nebo i sousedních států, nikdy ve velkoměstě nežili a nejsou na životní styl megapole zvyklí. To platilo i dříve, ale nikdy na to nikdo nereagoval tak hystericky jako dnes. A ne vždy byly tyto otázky navíc vnímány prizmatem „národnosti“, ale dnes na tomto „problému“ politici nabírají body. Je vedena systematická protiimigrační kampaň, která jen posiluje xenofobii. K tomu tu byly dvě války v Čečně, s nimiž se ve společnosti usadila hysterie. Objevil se komplex nedůvěry k lidem, kteří vypadají jinak. Ve výsledku se tak utvořil obraz nepřítele – „Kavkazana“ nebo „migranta“.

Pokud se na nálady veřejnosti podíváme z druhé strany, co lidi nutilo vycházet do ulic dříve?

Hnutí z časů perestrojky byla hnutími naděje. Většina lidí sice byla pro změny, ale neměli jasnou představu, jak by měly vypadat. Lidé chápali, co nechtějí, ale otázka, co chtějí, byla zodpovídána jen mlhavě. Dokonce, i když chtěli, aby se v Rusku žilo jako na Západě, byla to jen plytká představa, protože skutečný Západ neznali. Nikdy tam nebyli. A když se lidé spojují na základě toho, co nechtějí, a nikoli na základě nějaké alternativy, politici s nimi mohou snadno manipulovat. Od té doby už na počátku 90. let navíc lidé „dole“ na vlastní oči uviděli, že se jejich postavení zhoršilo, a po nadějích přišla kolosální frustrace – společnost se doslova „zlomila“. Lidé si uvědomili, že na nich vůbec nezáleží a nemohou nic změnit. A že svoboda projevu jim k přežití od výplaty k výplatě nepomůže.

V čem se zmíněná frustrace projevila?

Situace byla natolik krutá a víra v možnost cokoli změnit natolik zničená, že převládla atmosféra „každý sám za sebe“. Lidé se začali soustřeďovat na individuální přežití v rámci nevyslovené „války všech proti všem“. Já to nějak zvládnu a ostatní jsou mi ukradení. K tomu se pod praporem „odhalení“ zločinů sovětského kolektivismu odevšad nesla propaganda zcela otevřeného egoismu. Dostalo se nám skutečné „tržní společnosti“. K tomu přišly události z roku 1993. Do té doby lidé věřili, že vláda do demonstrantů střílet nebude. Ukázalo se ale, že bude.

Dokonce i dvacet let poté o tehdejší době mnozí lidé vyprávějí, jako by to bylo včera. Zkrátka, pod tlakem frustrace, egoismu a strachu společnost v 90. letech jako by zamrzla. Vznikl dokonce dojem, že lidé v Rusku už kolektivních akcí nejsou schopni. Velká a početná protestní hnutí se pak dlouhé roky opravdu neobjevovala.

Jak lze charakterizovat současné protesty v Rusku?

Společnost si prošla různými etapami a přežila frustraci, dnes ale protestovat chodí zcela jiní lidé než dříve. Jsou to vesměs protestní hnutí části obyvatel velkých měst, přičemž tón určují většinou lidé, kteří jsou materiálně dobře zabezpečeni. Jinými slovy, jsou to hnutí menšiny.

Je aritmeticky jasné, že ve velkých městech chodí protestovat více lidí než v malých, nicméně otázkou je, jaké procento obyvatel té či jiné oblasti protestní hnutí oslovuje. A v tomto ohledu se ukazuje, že s výjimkou Moskvy, Petrohradu a několika dalších měst do ulic demonstrovat nechodí ani tak „obyčejní“ lidé jako spíše aktivisté různých politických stran a hnutí. Nízkou podporu protestům, třeba hnutí „bílých stužek“, v regionech lze nejspíš vysvětlit tím, že jejich účastníci nepochodují kvůli sociálním či společenským změnám, nenabízejí žádné alternativy politiky nebo ekonomiky, nepředkládají žádné sociální požadavky ani návrhy. Vždy jde hlavně o změnu mocenskou – odstraníme toho a vyměníme ho za toho. Otázka je jasná: A k čemu? Ony protesty prostě mimo pár velkých měst nebyly s to získat podporu obyvatel.

Proč?

Protože žijeme v bohato-chudé zemi. O některých státech třetího světa se mluví jako o chudácích na zlatém trhu. Platí to i pro Rusko. Je to země bohatá na zdroje, díky nimž se z některých lidí mohou stát

miliardáři. Celkově ale lidé žijí na úrovni zemí třetího světa. Jak dokážou lidé v regionech při stávajících cenách a mzdách přežít, to je velká záhada. Za takové situace je lidem jedno, kdo je řídí, když se beztak nic nemění a nikdo se k něčemu takovému ani nemá. Změna politiků v různých funkcích je sama o sobě absolutně nezajímá. Heslo „ukradli nám volby“ pro ně nemá žádný význam.

Jak se projevují protesty těchto lidí?

To je závažná otázka. K protestům vás může dohnat krize, ale ani krize sama od sebe k protestům nemusí nutně vést. Na krizi mohou lidé reagovat vzpourou, anebo ještě větší frustrací.

Máte dojem, že se ruská vesnice z „dobrého“ života upila?

Mužik může popadnout vidle, dát si k tomu panáka hořké a zemřít. Bude to taky protest, jen sebevražedný. Předpovědět, jestli vzniká podhoubí pro protesty a jakou podobu by mohly mít, je v současnosti takřka nemožné. Jak správně řekl Kropotkin, „revoluce se nedělá ze zoufalství, ale z naděje“. Kde ale je ta naděje?

Vadim Damje (1959) doktor historických věd, působí v Institutu obecných dějin Ruské akademie věd a přednáší na Vysoké škole ekonomické v Moskvě. Je členem Konfederace revolučních anarchosyndikalistů, ruské sekce Asociación Internacional de los Trabajadores (AIT).

Redakčně kráceno. Rozhovor vyšel rovněž v Literárních novinách č.5.

Přeložila Tereza Spencerová

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami