Abychom se však mohli skutečně s nadhledem a poučeně ptát, co pro nás ona dvě desetiletí v unii znamenala, měli bychom si nejen připomenout politický kontext, ve kterém náš vstup do EU probíhal, ale je naprosto nezbytné připomenout i ekonomický, společenský i politický stav České republiky v okamžiku vstupu.

Cesta do EU

Přestože se většina komentářů zabývá posledními dvaceti lety (a to ještě povrchně), je povinností připomenout, že i před vstupem ČR do EU tu naše země byla, existovala i bez EU, měla svoji historii, vyvíjela se a její politické reprezentace fungovaly na základě mandátů vzešlých ze svobodných voleb. Datum 1. května 2004 nespadlo z nebe, bylo výsledkem dějů, které vstup naší země do EU formovaly a předznamenaly.

Hybným momentem byla už listopadová revoluce v roce 1989. Češi i Slováci (ještě ve společném státě) si tehdy v rozhodující většině přáli nejen návrat občanských svobod a tržní ekonomiky, jejich přáním byl také návrat země mezi demokratické státy Západu. Mimořádně chytlavě, přestože nepřesně a zkratkovitě, to vyjadřoval jeden z porevolučních volebních sloganů „Návrat do Evropy“. My jsme se ale do Evropy vracet nemuseli, byli jsme její součástí vždy, pouze souhrou historických událostí jsme se demokratickým státům a tržní ekonomice na čtyři desetiletí vzdálili.

Politické strany a jejich lídři toto přání respektovali a v rámci svých programů reflektovali. Tvrdí-li dnes někdo, že Česká republika neměla do EU vstupovat, nechápe tehdejší atmosféru, ve které by žádná politická strana nebyla něco podobného schopna prosadit. Václav Klaus jako ministerský předseda, přestože si již v té době myslel něco jiného, podal v Římě v roce 1996 přihlášku ČR do EU, čímž respektoval přání většinové části obyvatelstva.