Odchod ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové (TOP) provázejí spíše plačtivé komentáře. O její existenci sice málokdo věděl, ale to prý byla ta hlavní chyba, neboť ministerské křeslo neopouští kvůli tomu, co dělala (nebo nedělala), ale kvůli tomu, že se nedokázala zviditelnit a práci mediálně prodat.

Je to dokonce katastrofa, protože bez této milé dámy, bývalé starostky Černošic a majitelky magisterského titulu z politologie, která předtím k vědě jaktěživo nečuchla, se nedotáhne reforma výzkumu a transferu znalostí. Uvedená reforma si kladla vysoké cíle – zjednodušit přenos výsledků vědeckého výzkumu do komerční sféry, zlepšit podmínky vědců, snížit jejich administrativní zátěž. To jsou nepochybně bohulibé cíle. Jenže jako už mnohokrát, vědcům nebude přáno.

„Insideři se shodují, že s blížícími se volbami bude pro jejího nástupce výrazně složité na její práci navázat tak, aby zvládl do konce volebního období reformu dotáhnout do zdárného konce,“ píše deník E15.

Přijde jiný šéf, přivede si jiné kamarády, a můžeme začít znovu. A takhle znovu už se začínalo mnohokrát. Jen na tu světovou špičku, kterou se podobné projekty zaříkávají, nás to ne a ne vyšvihnout.

Trochu realističtější pohled do zákulisí vědy mi nabídly stránky pozoruhodného knihy rozhovorů pod názvem Laboratoř myšlenek (Jota 2024). Najdeme tam rozhovory s vynikajícími osobnostmi vědy, průmyslu, akademické i praktické ekonomie, ale také umění a disciplín téměř magických („Jsou také součástí společnosti,“ řekl mi Robin Čumpelík, svého času šéf komunikace na MPO, který to dával dohromady).