Jednak mě překvapilo, že většina kolemjdoucích spoluobčanů, a během celého odpoledne u frekventované křižovatky metra, tramvají a autobusů městské hromadné dopravy jich, myslím, prošly za jeden jediný den tisíce, tedy většina kolemjdoucích dávala zřetelně najevo, že je ani usilovná kontaktní „chodníková“ propagace politických stran nezajímá. A to na uvedeném placu mělo stánky osm politických stran kandidujících do místních zastupitelstev i do pražského magistrátu. Stran, z hlediska voličských preferencí, většinou zvolitelných. Některých nezájemců jsem se ptal vy už určitě víte, koho volit ale odpověď byla častěji záporná.

Některá setkání byla s lidmi, kteří si chtěli o politice trochu popovídat; časté byly reakce politicky rozpačité – asi volit nepůjdu, ono je jedno, kdo tam bude, když budu volit jedny, tak se stejně dohodnou na koalici s těmi druhými, které bych nikdy nevolil, takže výsledek je k ničemu. Časté byly odkazy politických zájemců na prezidentské volby, vlastně na atmosféru s nimi spojenou – (dva středoškoláci) my moc ve škole neříkáme, že jsme volili Zemana, ostatní by nám nadávali, ale řekli jsme jim, ať neprudí, nebo jim dáme do nosu… nebo víte, já jsem volila toho Drahoše, ale sousedka mi nadávala, tak teď nevím koho nyní…

Pochopitelně, že jsem vyslechl i mnohé osobní příběhy, příjemnější i naopak. U většiny starších lidí jsem měl dojem, že jim chybí normální denní sociální kontakt s ostatními, potřebovali si zkrátka popovídat. I o politice.