I když se tomu říká volby, šlo o pouhý průzkum. Argentina má tradici primárek před prezidentskými volbami, proto se uspořádaly i teď. Jenže úkol vybrat neúspěšnějšího kandidáta každé ze dvou hlavních stran ztratil smysl, když obě strany ohlásily jen jednoho. Tak si to aspoň rozdali mezi sebou, aby vznikla představa, jak mohou dopadnout říjnové volby na ostro. A zdá se, že jednoznačně, neboť představitel opozice Alberto Fernandez, který kandiduje společně s bývalou peronistickou prezidentkou Cristinou Fernández de Kirchner (pro pozici viceprezidenta) získal 48 procent hlasů. Stávající prezident Mauricio Macri odešel poražen s pouhými 32 procenty hlasů.
O mezinárodním postavení Argentiny nejlépe vypovídá vývoj na finančních trzích, kde dominují zahraniční investoři. Vyhlídka levicově orientovaného vedení srazila ceny dluhopisů, akcií i měny. Největší propad zaznamenaly cenné papíry, se kterými se lze zajistit proti zhroucení státních financí. V Argentině to není nic divného, ale už na jaře, když se na kandidátce objevila bývalá prezidentka Kirchnerová, cena těchto papírů vyznívala v tom smyslu, že pravděpodobnost státního defaultu je v poměru 2:3.
Logická otázka zní, zda je to projev obavy z levicové budoucnosti, nebo spíše výsledek stávající pravicové neoliberální politiky. Na Alfaville, speciálních stránkách Financial Times, které sledují hlavně obchodníci, byl zveřejněn graf se splátkovým kalendářem argentinského státního dluhu. Od roku 2020 to začne jít z tlustých do tenkých. Do dubna 2021 má Argentina splatit celkem asi 14 miliard dolarů.
Jenže to není všechno. V tuto chvíli je Argentina podřízena Mezinárodnímu měnovému fondu, který zemi půjčil historicky dosud největší částku 56 miliard dolarů a může si tedy diktovat. Jedním z požadavků je, aby se trvale snižovala směnná hodnota argentinského pesa, a to mezi lety 2019–2023 o 33 procent. Znamená to, že zahraniční dluh během té doby úměrně zdraží.
Tady ale vznikne konflikt, protože Fernandez s Kirchnerovou, titulovaní americkým tiskem jako populisté, by se chtěli vrátit ke kapitálovým a měnovým kontrolám, aby zabránili vykrvácení země. Ale možná se to vykrvácení stihne už do voleb. Peso padá od začátku roku a letos už ztratilo 17 procent. Předpovědi jsou jen směrem dolů, takže by ta ztráta mohla rychle narůst na 25 procent.
Když se ohlédneme do argentinských dějin, je tam spousta materiálu pro muzikály jako je Evita. Ale z odstupu lze říci, že první desetiletí po skončení druhé světové války, které bylo poznamenáno osobností Juana Peróna, bylo pokusem o převzetí inspirace z evropského sociálního státu. Konec konců americký prezident F.D. Roosevelt se předtím snažil o něco podobného. Perón samozřejmě narazil, byl označen za nebezpečného populistu, a nakonec musel utéci ze země. Pak nastoupily vojenské junty a bylo znovu všechno v lati.
Civilní vláda se vrátila roku 1983, po vojenské porážce, kterou si junta vykoledovala konfliktem s Británií o ostrovy Falkandy (Argentinci jim říkají Malvíny). Jenže přišla doba jihoamerických dluhových a měnových krizí, které se šířily z Mexika a odrážely zoufalé postavení zemí živících se zemědělským exportem. Zatímco cena ropy v opakovaných šocích násobně vzrostla, ceny zemědělských komodit klesaly. Spekulanti vycítili hrozbu a spustili prudký odliv kapitálu, což zároveň provázela devalvace měny. Cena zahraničního dluhu tak rázem nesplatitelně narostla a jihoamerické státní finance se začaly hroutit.
Jak potom vysvětloval americký ekonom Kenneth Rogoff se svou partnerkou Carmen Reinhartovou (měl jsem to potěšení vyslechnout je napřímo během jedné cesty po USA), poslední kapkou byly pokusy zachraňovat splácení dlouhodobých dluhů krátkodobými výpůjčkami, kde se pak splatnosti začaly valit jak lavina. Ale co dělat, když jiné peníze nejsou.
Obzvlášť velká krize byla na přelomu milénia, a tak z Argentiny té doby pochází jedna významná měnová inovace. Při všeobecném nedostatku peněz, když se situace vyhrocovala státním škrcením těch dole, občané dokázali uvést do života alternativní lidovou měnu, která se používala na tržištích se základními potravinami. Vydávalo ji družstvo, usnadňovala výměnu zboží mezi členy a byla tak úspěšná, že vláda (jak tvrdil nedávno zesnulý Bernard Lietaer) musela vyrobit množství padělků, aby ji zbavila důvěry. Nicméně její zhruba 18 měsíční život potvrdil, že to jde i ve velkém měřítku, nejen v nějaké malé skupině LETS.
Ale přibližme se k současnosti. Volby roku 2003 po státním bankrotu, který provázel i všeobecný rozvrat, vynesly k moci peronistu Néstora Kirchnera, velkého kritika neoliberalismu. To mu nadělalo v Jižní Americe přátele. S pomocí Brazílie, kde vládl Lula, dokonce splatil zahraniční dluh. Zůstala tam ale mina, část věřitelů odmítala přistoupit na podmínky a rozhodla se soudit u amerických soudů.
Na jihu kontinentu sílila spolupráce ve skupině Mercosur, která se snažila společně odrážet vliv USA. Na další volební období už kandidovala jeho manželka Cristina Fernández de Kirchner, která mohla těžit z obrovského hospodářského vzestupu. Prezidentkou se stala roku 2007 a vydržela za dramatických osobních okolností až do roku 2015.
Když ji pak vystřídal neoliberál Mauricio Macri, tvářil se, jako by uzavřel jedny dějiny. Ohlásil konec peronismu (či „kirchnerismu“). Jak se ukazuje, kasal se dost předčasně. Jeho politika byla odlitkem peronismu, jen se znaménkem mínus. Odpoutání od Mercosur a Venezuely a přichýlení k USA. Zrušení omezení limitů kapitálových a měnových přelivů přes hranice. Liberalizace, deregulace, vydání se na pospas vnějším vlivům. K prvním krokům patřilo nepochopitelné uznání zbytků dluhů z přelomu milénia.
Agentura Bloomberg popisuje letošní jarní předvolební návštěvu prezidentského kandidáta Alberta Fernandeze v chudých předměstích Buenos Aires, ale nadšení vyvolávala hlavně přítomnost jeho volební partnerky Kirchnerové po jeho boku. Součástí kampaně je přiznání k politickému dědictví Evity, tedy Evy Perónové. Sedm desetiletí po její smrti… Za něco mohou muzikály a za něco personifikace protestu.
Ekonom poradenské firmy z hlavního města říká o vládách peronistů, že to byla to katastrofa: „Uzavřená ekonomika, fiskální a monetární nerovnováhy, silné odbory, vysoká regulace a korupce.“ Zkusme se na to podívat. Korupcí se nadává všude, to vynechme. Uzavřená ekonomika je trochu silné slovo, ale stačí nahlédnout do Washingtonu, jak chce přivřít dveře před čínskou, mexickou a evropskou konkurencí. Ty nerovnováhy byly jen někdy, za peronistické vlády prezidenta Alfonsína měla Argentina vyrovnaný rozpočet. No a výtky, že byly silné odbory a vláda omezovala moc korporací? Sílu těchto argumentů ukázaly proběhlé primárky, kde takto vybavený kandidát naprosto pohořel.
Zbyněk Fiala
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
