Britské požadavky pro setrvání v EU jsou tedy venku, a černé na bílém. Premiér David Cameron je nejprve přednesl ve veřejném projevu v Londýně, a pak - vůbec poprvé - předložil také písemně předsedovi Evropské rady Donaldu Tuskovi.

Vypouští tím džina z lahve, protože přijdou i jiní. Národovci všeho druhu naberou váhu. Ale i kdyby neměli hlavní slovo, těžko věřit, že všechny členské země přistoupí na to, že Británie je jediná, kdo si smí něco přát. Nebo že si EU nelze představit bez rozklížených a odtažitých britských ostrovů.

Přednesené požadavky jsou čtyři a – co je seznam je konečný. To měla být hlavní zpráva z projevu britského premiéra Davida Camerona v londýnském Chatham House. Reformy unijního práva, kterými Londýn podmiňuje setrvání v EU, by tak měly obsahovat:

• Ochranu jednotného trhu i pro nečleny eurozóny. Británie není, a podle Camerona ani „nikdy nebude“, členem.
• Posilování konkurenceschopnosti jako základní princip EU. (Myšleno je omezení regulace, což se slibuje snadno, a taky už bylo nesčetněkrát slíbeno.)
• Možnost vyvázat se ze závazku EU tvořit „stále těsnější unii“, jak je to stanoveno v základních smlouvách.
• Sociální pomoc migrantům z EU poskytovat až po čtyřech létech pobytu. Svoboda pohybu by se měla vztahovat na nové členy EU teprve poté, až dosáhnou průměrné hospodářské úrovně (nevztahovala by se tedy ani na nás).

Bude to dost, aby to přesvědčilo voliče, kteří začínají posilovat tábor odpůrců dalšího členství?

Ustojí to nápor euroskeptického křídla jeho vlastní strany, nemluvě o jasných odpůrcích evropské integrace z UKIP a dalších seskupení?