Každý seriózní komentář o tom, co bude potom, upozorňuje, že pouhé rozhýbání ekonomiky po pandemii může mít jen krátkodobý efekt, protože svět se změnil i mimo působnost koronaviru. Rezavý průmysl dosluhuje a za ním nastupují obory budoucnosti, robotika, umělá inteligence, 3D tiskárny, elektrická autonomní vozidla. U nás je to pohádka pro usínání, ale dva američtí autoři šli po reálných stopách těchto procesů a zachycující je v nesmírně zajímavé knize o růstu role metropolitních oblastí s centrální rolí univerzit a výzkumu (Bruce Katz and Jeremy Nowak: The New Localism, Brookings Institution Press 2018). Vyberme si příklad z Pittsburku ve státě Pensylvánie. Napřed ale pár slov o autorech:

Jeremy Nowak začínal v městském prostředí v pensylvánské Filadelfii a vytvořil tam největší americké instituce pro komunitní investice. Pak se stal předsedou Federální rezervní banky ve Filadelfii a nakonec se začal věnovat poradenství pro dárcovské organizace, univerzity a investiční společnosti v rozvojových strategiích měst. Bruce Katz se věnovuje inovacím městského prostředí a infrastruktury. Zastával vysoké funkce v aparátu federálního Senátu nebo na americkém ministerstvu pro bydlení a městský rozvoj. Jeho posledním působištěm think-tank k otázkám městských a metropolitních společenství, který založil v Brookings Institution. Je tu tedy záruka seriózního přístupu.

Pittsburk i celá Pensylvánie patří k srdci Rezavého pásu, regionu amerického Středozápadu, který býval plný dolů, oceláren a tradičních strojírenských výrob. Jejich doba však minula a s úpadkem průmyslu hrozil sesun do chudoby, jak to známe třeba z Detroitu. Nakonec se tu odehrál zcela jiný příběh, který stojí za to probrat – díky zmíněným autorům – podrobněji.

Hospodářská obnova pensylvánského Pittsburku má paradoxní začátek, odvíjí se od jaderné havárie roku 1979 v elektrárně Three Mile Island. Z reaktoru vyteklo obrovské množství radioaktivní vody, která se rozlila po suterénních prostorách elektrárny a troskách reaktoru. Nedalo se tam vstoupit. Čtyři roky trvaly pokusy zjistit, jak to v podzemí elektrárny vypadá, aby se daly zahájit nějaké likvidační práce. Zabývaly se tím velké společnosti jako Bechtel Group a Westinghouse Electric Corporation, ale marně. A tehdy vycítil šanci čerstvý profesor robotiky Red Whittaker na pittsburské Carnegie Mellon University, obklopený skupinou doktorandů. Společně sestavili první dálkově řízené roboty schopné vstoupit i do míst s vysokou radiací.

Roboti nebyli nic nového, ale zatím se používali jen jako stacionární zařízení pro operace typu podej, vyvrtej, odlož. Tohle však byla mobilní zařízení, dálkově řízená (přes dlouhatánské kabely), která měla čidla a kamery, detektory radiace, sací hubici pro odběr vzorků, vrták, hrabici a trysku s tlakovou vodou. Zkrátka, železný mravenec na práce všeho druhu. Jediná možnost, jak důsledky havárie likvidovat.