Zbyněk Fiala: O tom, co bude potom

Každý seriózní komentář o tom, co bude potom, upozorňuje, že pouhé rozhýbání ekonomiky po pandemii může mít jen krátkodobý efekt, protože svět se změnil i mimo působnost koronaviru. Rezavý průmysl dosluhuje a za ním nastupují obory budoucnosti, robotika, umělá inteligence, 3D tiskárny, elektrická autonomní vozidla. U nás je to pohádka pro usínání, ale dva američtí autoři šli po reálných stopách těchto procesů a zachycující je v nesmírně zajímavé knize o růstu role metropolitních oblastí s centrální rolí univerzit a výzkumu (Bruce Katz and Jeremy Nowak: The New Localism, Brookings Institution Press 2018). Vyberme si příklad z Pittsburku ve státě Pensylvánie. Napřed ale pár slov o autorech:

Jeremy Nowak začínal v městském prostředí v pensylvánské Filadelfii a vytvořil tam největší americké instituce pro komunitní investice. Pak se stal předsedou Federální rezervní banky ve Filadelfii a nakonec se začal věnovat poradenství pro dárcovské organizace, univerzity a investiční společnosti v rozvojových strategiích měst. Bruce Katz se věnovuje inovacím městského prostředí a infrastruktury. Zastával vysoké funkce v aparátu federálního Senátu nebo na americkém ministerstvu pro bydlení a městský rozvoj. Jeho posledním působištěm think-tank k otázkám městských a metropolitních společenství, který založil v Brookings Institution. Je tu tedy záruka seriózního přístupu.

Pittsburk i celá Pensylvánie patří k srdci Rezavého pásu, regionu amerického Středozápadu, který býval plný dolů, oceláren a tradičních strojírenských výrob. Jejich doba však minula a s úpadkem průmyslu hrozil sesun do chudoby, jak to známe třeba z Detroitu. Nakonec se tu odehrál zcela jiný příběh, který stojí za to probrat – díky zmíněným autorům – podrobněji.

Hospodářská obnova pensylvánského Pittsburku má paradoxní začátek, odvíjí se od jaderné havárie roku 1979 v elektrárně Three Mile Island. Z reaktoru vyteklo obrovské množství radioaktivní vody, která se rozlila po suterénních prostorách elektrárny a troskách reaktoru. Nedalo se tam vstoupit. Čtyři roky trvaly pokusy zjistit, jak to v podzemí elektrárny vypadá, aby se daly zahájit nějaké likvidační práce. Zabývaly se tím velké společnosti jako Bechtel Group a Westinghouse Electric Corporation, ale marně. A tehdy vycítil šanci čerstvý profesor robotiky Red Whittaker na pittsburské Carnegie Mellon University, obklopený skupinou doktorandů. Společně sestavili první dálkově řízené roboty schopné vstoupit i do míst s vysokou radiací.

Roboti nebyli nic nového, ale zatím se používali jen jako stacionární zařízení pro operace typu podej, vyvrtej, odlož. Tohle však byla mobilní zařízení, dálkově řízená (přes dlouhatánské kabely), která měla čidla a kamery, detektory radiace, sací hubici pro odběr vzorků, vrták, hrabici a trysku s tlakovou vodou. Zkrátka, železný mravenec na práce všeho druhu. Jediná možnost, jak důsledky havárie likvidovat.

I takhle vybavení roboti byli relativně levní, nejdražší stál půldruhého milionu dolarů, což je nic proti miliardovým škodám a ztrátám. Proto se jich mohlo použít mnoho. Obor americké i světové robotické techniky dostal obrovský impulz. Na Carnegie Mellon vznikl Institut robotiky. Jeho duší byl indický odborník Raj Reddy s doktorátem ze Stanfordu. Přilákal ho fakt, že na univerzitě působil profesor Herbert Simon, držitel Nobelovy ceny za výzkum umělé inteligence.

Reddy měl vedle hlubokého odborného zájmu i podnikatelský talent, a tak se zaměřil jak na vývoj nesmírně složité technologie, tak na její komercializaci. Od roku 1986 už tam fungovalo Středisko pro praktické nasazení robotů (Field Robotics Center), jehož roboti se vypravili do jícnu sopek na Aljašce, hledat meteory v Austrálii nebo hlídat skládky s nebezpečnými odpady v Nevadě.

Následoval vznik Národního střediska pro robotickou techniku (National Robotics Engeneering Center - NREC). Byl součástí univerzitního Institutu robotiky, který byl zpočátku financován NASA a zahájil vývoj autonomních vozidel, včetně vozítek vysazených na Měsíci nebo Marsu. Vzniká tak propojení vědy a průmyslu s elektrickým a mechanickým inženýrstvím, počítačovou vědou a spoustou dalších oborů.

Pokus přesněji definovat postavení těchto pracovišť na pomezí akademie a průmyslu lze vyjádřit zařazením na některou z devíti úrovní technologické připravenosti pro komerční využití. Level 1 – oblast vědeckého výzkumu je tak nová, že nikdo nerozumí jejím základním principům. Level 9 – technologie je dostatečně vyspělá, aby se dala nasadit do komerčních výrobků. Pro vysvětlení, na jedničce Newton definuje zákony gravitace a na devítce se spolehlivě vypouštějí rakety do vesmíru.

Když tedy Univerzita Carnegie Mellon využila příležitostí z NASA k prohloubení svého výzkumu, Institut robotiky se pohyboval mezi Levely 1 až 3 nebo 4, zatímco Národní centrum pro robotickou techniku to posouvalo až na Level 7. Kdyby například společnost John Deer projevila zájem o spolupráci při vývoji autonomního traktoru, tak centrum vyrobí prototyp, který může jít do masové výroby, až budou publikovány výsledky ve vědeckém žurnálu, vysvětluje článek v New York Times Magazine.

K dalšímu rozšíření pittsburského ekosystému robotiky došlo roku 2010. Vznikl spin-off Carnegie Robotics přímo věnovaný komercializaci výsledků univerzitního výzkumu. Vedení se ujal šéf NREC John Bares. Měl se věnovat jak převodu projektů do průmyslových rozměrů, tak výrobě robotických systémů a komponentů. Byl to doklad toho, že v Pittsburku proměnili robotiku ve zralou technologii, která už může z laboratoří na běžný trh.

Od roku 2015 je Pittsburk (Pittsburgh) známý jako Roboburgh. Desítky firem s tisíci pracovníků vytvořily klastr kolem kampusu Carnegie Mellon ve čtvrti Oakland a blízkém Lawrenceville na břehu řeky Allegheny, kde působí NREC. Je charakteristické, že NREC obsadilo brownfield opuštěné slévárny.

Do zmíněného ekosystému patří také bezpočet otevřených pracovních prostor pro ty, kdo nemají na individuální nájem (co-working spaces), dále inkubátory a akcelerátory (intenzívní poradenství, podnikatelský servis a podpora spolupráce s podniky a investory). Z investorů byl úspěšný zejména Innovation Works, který se zaměřil na vznikající podniky (seed money, seed-stage investor) a od roku 1999 už vložil 72 milionů dolarů do více než 300 společností v regionu. Nejde tedy o velké peníze, ale o velkou rozpoznávací schopnost inovačního potenciálu. Innovation Works financují také dva akcelerátory a probily se s nimi do první desítky nejlepších v USA (podle MIT a dalších).

Zajímavý vývoj měl univerzitní spin-off RE2, což je hravé vyjádření plného názvu Robotics Engeneering Excellence. Začínali s robotickým nástrojem pro pyrotechniky, aby u zapomenutých bomb odvedly práci, která je „nudná, špinavá a nebezpečná“. Dostali na to granty od armády, počáteční finance dostaly od Innovation Works a zaujali společnost rizikového kapitálu Draper Triangle. Sídlí na dohled od NREC, prostě v klastru. V tomhle prostředí si jich všimli také vojenští veteráni, a tak začala spolupráce Pittsburské univerzity a federálního Úřadu pro veterány, ve které RE2 vyvíjí asistenční robotickou paži. Má „pomáhat lidem s postižením k lepší navigaci v logistice světa, který nebyl vytvořen pro jejich podmínky“.

Když se autoři naší knihy rozepisují o neformálních funkcích v klastru, zmiňují také „konektory“. Jedná se o experty, kteří se pohybují mezi výzkumem a investory, sledují zajímavé myšlenky a vyhledávají talenty, které by si s tím dokázali poradit manažersky i finančně. Na blogu to popisuje svědectví podnikatelky v robotice Vaish Krishnamurthy, které to pomohlo. „Mohla bych realizovat svůj sen založit robotickou společnost někde jinde než v Pittsburku?,“ klade řečnickou otázku, což jak víme, musí být následováno odpovědí – ne. Jak by také mohla? Přišla z Indie přes Kalifornii, ale až v Pittsburku bylo najednou snadné sestavit tvůrčí tým a získat peníze do začátku, aby mohla vyrábět Trashbot, robotický separátor recyklovatelných surovin z odpadu.

Klíčová je dodávka talentů. Pittsburk se cílevědomě zaměřil na to, aby působil jako „pařník“ časného talentového růstu, který rozvíjí schopnosti stávajících pracovníků, i jako „magnet“, který přitahuje talenty odjinud. Rozvíjení talentů je věnováno partnerství Carnegie Mellon University a Pittsburgh University spolu se širokým okruhem veřejných vysokých škol nižšího stupně (community colleges). Standardem je dvouleté doplňkové vzdělání v robotickém ingeneeringu, jaké nabízí třeba California Universty of Pennsylvania. Community College v pittsburském Allegheny zase učí mechatroniku, která kombinuje elektroniku a strojírenství, protože dneska všechny obráběcí stroje mají digitální komponenty.

To do města přitahuje mladé lidi. Mezi lety 2000 a 2014, tedy v průběhu rozvíjení těchto programů, ve městě vzrostl o polovinu podíl mladých absolventů college. To je třetí nejrychlejší růst podílu mladých v zemi, hned za Jersey City v sousedství New Yorku a za hlavním městem Washington. Byl to důsledek přeměny města Rezavého pásu v město nové ekonomiky.

Dalším zajímavým projektem je Advanced Robotic Manufacturing(ARM) Innovation Hub, nezávislý institut, který byl založen Carnegie Mellon University ve spolupráci se soukromým sektorem. Jeho mnohasetmilionový kapitál je poskládán z univerzitních peněz, nemalého příspěvku ministerstva obrany, průmyslových organizací, státního i městského rozpočtu, partnerských univerzit a neziskových organizací.

Rolí ARM je využít potenciálu Carnegie Mellon a širšího pittsburského regionu v oborech umělé inteligence, autonomních vozidel, 3D tisku a dalších nastupujících technologií k výrobě průmyslových robotů s nižšími náklady a lepší využitelností v podnikání. Institut je zapojen do sítě Manufacturing USA a podílí se na transformaci amerického průmyslu prostřednictvím inovací a výukou robotiky a technologií automatizace. Cílem je vytvořit během deseti let 510 tisíc nových průmyslových pracovních míst. Také tento institut obsadil brownfield po bývalé ocelárně.

Pittsburk přebírá roli centra nejnovějších technologií a znalosti přitahují výrobce, kteří je potřebují. Špičková pověst Carnegie Mellon v počítačových vědách, umělé inteligenci, strojovém učení nebo digitálních médiích (a mohli bychom se věnovat i souběžné větvi špičkové úrovně ve zdravotnickém oboru) udělala město přitažlivým pro významné investice. Ve městě už potkáme společnosti Amazon, Apple, Autodesk, Oculus, Rand nebo Intel , vypočítávají autoři. Disney je partnerem oddělení kinematografických technologií na Carnegie Mellon. Google obsadil budovy po pekárnách Nabisco a vedení jeho kampusu se ujal profesor počítačové vědy a robotiky Andrew Moore, který si na to vzal desetileté volno na univerzitním pracovišti počítačových věd a robotiky. Když se pak vrátil, stal se děkanem fakulty počítačových věd.

Proč je tedy západní Pennsylvánie tak přitažlivým prostředím pro nejvýznamnější společnosti? Slovy jednoho z představitelů výzkumně-výrobního ekosystému, oné indické podnikatelky Vaish Krishnamurthy: Pittsburk má talent Silikonového údolí s nižšími životními náklady Středozápadu.

Tolik Bruce Katz and Jeremy Nowak s jedním z příkladů, které nabízejí ve své knize o změně paradigmatu k lokalizaci, chápané jako přenos iniciativy z vlád na metropolitní oblasti.

Moje poznámka na závěr: Znal bych bližší město, které má spoustu univerzit (a ústavů akademie věd) se špičkovými odborníky v oblasti robotiky, umělé inteligence, strojírenství či dopravní techniky. Je tam i pár opuštěných průmyslových areálů. Jmenuje se Praha. Třeba se také dokáže probudit a nebude zářit jen ze stránek akademických studií. Třeba někoho napadne, jak prosadit podmínky pro vytváření ekosystému pro svět, který vyrazil k digitalizaci, decentralizaci a dekarbonizaci.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.