Zbyněk Fiala: O vládě a nadvládě

19.03.2018 20:15

Na ministerstvo obrany se nikdo nehrne, protože jsme ztratili představu proti komu a čím se bránit. O to naléhavější je potřeba, poradit se čas od času s občany a dát jim slovo v referendu. Pokud není svoboda a demokracie pouhým klackem, kterým se mlátí po hlavě ti druzí.

Zbyněk Fiala: O vládě a nadvládě
Foto: Archiv autora
Popisek: Zbyněk Fiala, žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Vyjednávání o vládě se dostalo do dalších turbulencí, když momentálně exkluzívní partner ČSSD vyžaduje vládní zastoupení v rozsahu třetiny svých poslaneckých křesel, a to ještě především silové rezorty. S tím narazil. Když však zazněla i smířlivější reakce ANO, že předseda ČSSD Jan Hamáček celkem obraně rozumí a dalo by se o něčem uvažovat, ČSSD přišla s dalšími podmínkami. Jejími ministry by neměli být poslanci, to za prvé, a obranu nechce.

Vedle sporu o ministerstva je tu i další konflikt, týká se zákona o všeobecném referendu. Prezident Miloš Zeman před časem podpořil názor, že občané by měli mít možnost hlasovat i o NATO. Ještě živější je debata, zda občanům umožnit referendum o EU. Designovaný premiér Andrej Babiš je proti, Jan Hamáček taky, ale další člen vyjednávacího týmu ČSSD, první místopředseda strany Jiří Zimola nevidí problém, vždyť už se přece jednou o EU hlasovalo.

Naléhavost jednotlivých témat není stejná. S ministry to nechme otevřené, čeká se na sjezd ČSSD na začátku dubna. Zato referendum je aktuální, už se o něm ve sněmovně jedná. První čtení bylo přerušeno do příští řádné schůze a mezitím by měl proběhnout odborný seminář. Že o nic nejde, jen o princip? S tím dlouho nevydržíme. Už po nadcházející jarní vrcholné schůzce EU bude jasno, kdy se začnou posuzovat francouzsko-německé návrhy na prohloubení integrace Unie. Mohou být dosti radikální, a potom se stane nutností, aby došlo i na hlas lidu, hlas boží.

EU se buď rozhýbe, nebo rozštěpí, to začíná být zřejmé. Situace je dramatická zejména po italských volbách, které daly najevo, že lidi nelze uchlácholit jen nějakou kosmetickou změnou. Starší pokus o náhradu základní smlouvy o EU zcela novou evropskou ústavou zkrachoval, ale ten probíhal ještě před naším vstupem a Unie pak byla zachraňována Lisabonskou smlouvou. Kdyby však došlo na nový pokus, referendu se nevyhneme, byť ne dřív než za dva nebo tři roky.

Mnohem naléhavější může být referendum o NATO, kde stále narůstá snaha o silové ovlivnění Ruska. Jak daleko to může sahat? Jak hluboce je to promyšleno, aby se to nevymklo z rukou? Aby se Česko nakonec v NATO nestalo tím, k čemu bylo předurčeno ve Varšavské smlouvě – odepsaným válčištěm? Znalci vědí, že takové plány byly. Proto se československé investice směrovaly hlavně na Slovensko, dál od prostoru, který měl být vyzmizíkován tankovou a jadernou smrští.

Jako diskusní klub je NATO dobré, podle I. článku smlouvy by mělo být průkopníkem mírových řešení sporů. Avšak tvrzení, že je také nějakou zárukou bezpečnosti, se zakládají jen na holých přáních. Smlouva nic takového nenabízí. Oblíbená citace V. článku smlouvy končívá tam, kde už se nehodí a velkoryse přehlíží fakt, že účastnické země se zavázaly pouze k tomu, že budou o pomoci uvažovat. Mají volnost i v tom, jakou jí dát podobu. V nejhorším podpoří naše obranné linie alespoň nějakým tím útočným úvodníkem v novinách.

Zatímco v blábolení o roli NATO v bezpečnostním uspořádání světa jsme dosti zběhlí, Hospodářské noviny nyní přinesly objevnou informaci o bezradnosti našich armádních i politických špiček, kdyby k něčemu opravdu došlo. „Vojsko si neví rady s nákupy zbraní a vojenského materiálu a neví, jak postupovat v modernizaci ani v obecné obranné strategii,“ píše zpráva HN ze středeční porady, které se zúčastnili současný i budoucí náčelník generálního štábu, ministryně obrany, generálové a členové parlamentního výboru pro obranu. Takto rozkolísanou situaci jsme prý na obraně neměli od roku 1990, kdy končila komunistická éra…

Naštěstí je nouze i o nepřítele. Když pomineme Rusko, kde asi nakonec převáží zájem o hospodářskou spolupráci, jak to vidíme přinejmenším v Německu, jsou tu ještě vzdálení islamisté. Kudy do nich? Útočíme, nebo jde o obranu? Odstraňujeme nebezpečí, nebo je přifukujeme k prasknutí?

Taky tady by to chtělo nějaký odborný seminář. Nabízím proto text, který jsem našel ve vystoupení amerického liberálního politologa Benjamina Barbera na sympóziu Jihad vs. McWorld, které uspořádal v únoru 2015 americký názorový žurnál Salgamundi v Bostonu. Dostupné je to v placené knihovně Questia.

Název sympózia mnohé napovídá a byl převzat z titulu Barberovy knihy z roku 1995. Autor v ní popisuje svět po první irácké válce, ale na sympoziu už se k tématu vracel se zkušeností s 11. zářím, válkou v Afghánistánu, druhou válkou v Iráku, s „válkou proti teroru“, s „arabským jarem“ a s fenoménem Islámského státu.

Je to „střet civilizací“ v pojetí Samuela Huntingtona? Tomu se Barber směje, ostatně roli „páté kolony“ hráli u Huntingtona Afroameričané. Nicméně je tu rozšířená obava, že „islám vytvořil svět, ve kterém fundamentalisté považují nikoliv jen Západ, ale i demokracii, pluralismus, svobodu a globální trhy za nepřítele starého, militantního a netolerantního učení, a mají za nezbytné zničení Západu, aby toto učení mohlo přežít.“ Ne vždycky je to vysloveno takhle vyhroceně, uznává Barber, mnozí autoři používají tuto argumentaci „v trochu civilnější a zdvořilejší podobě“. Ale téma je na stole.

Nejprve Barber odmítá tvrzení, že islámský fundamentalismus je novou formou totalitarismu, ne nepodobnou sovětským nebo fašistickým variantám: „Upozorňuji, že všechna náboženství mívají napjaté vztahy se sekulární společností a v každé civilizaci, kterou svět poznal, byla potřeba zvládnout toto napětí a upravit příslušné rozdíly a tlaky. To je podstatou civilizace. Některé kultury byly úspěšnější v udržování zdravé rovnováhy mezi náboženskými a sekulárními požadavky, ale vidíme, že jde o základní vzorec, který působí i v současných islámských společnostech.“

Krátce, hledání rovnováhy bylo potřeba i jinde a jindy, nejsou v tom sami. Barber dokonce tvrdí, že pokud by hledal náboženství, které vynikalo fanatismem, násilným šířením a netolerancí, myslel by spíše na křesťanství než na islám. Dokládá to příkladem židovských menšin, které vždy dávaly přednost životu v islámské společnosti než v křesťanské, pokud si mohly vybrat. Ale šance na pozitivní vyústění je vysoká. Když křesťanství nakonec dospělo k toleranci, naučilo se nejen koexistenci, ale stalo se do jisté míry i oporou otevřené a svobodné společnosti, jak to zaznamenal Alexis de Tocqueville v americké demokracii první třetiny 19. století.

Jsou tu však i zdroje netolerance. Barber poukazuje na to, že to hlavní, čím se Amerika představuje světu, nejsou její vrcholná básnická díla, ale „žvanivý jazyk Disneylandu, Madison Avenue (reklamy), CBS, ABC, CNN a MTV. Dojem, který to vytváří ve světě, nemá nic společného s demokracií, svobodou a spravedlností, ale s agresivní monokulturou, podezřelou z ohrožování a rozvracení právě té kulturní diverzity a pluralismu, jejichž jménem jsou prosazovány ideály Západu.“

A Barber navazuje: „Tím chci naznačit, že islámští fundamentalisté a tak zvaní nepřátelé Ameriky se nebojí demokracie, pluralismu a svobody, jak tvrdí prezident Bush a jeho kolegové, ale bojí se, že za kouřovou clonou svobody, spravedlnosti a pluralismu je ve skutečnosti agresívní, materialistická, sekulární, konzumeristická, komercionalizovaná monokulturní nadvláda, která vede válku proti jejich kultuře, jejich jazyku, jejich náboženství a jejich způsobu života.“

Nejde jen o názory fundamentalistů. Barber se snaží vcítit do pocitů matky v Karáčí nebo Damašku, jejíž děti vyrůstají do globalizace. Tato matka má dvojí obavu. Co když se globální sítě obchodu a komunikace vyhnou tomuto regionu, takže tu nikdo nenajde práci a nedosáhne na plody této nové kultury? Jenže s obavou je spojen i opačný případ. Pokud se děti dokážou v globalizaci uchytit a stanou se součástí amerikanizovaného světa, zaplatí to ztrátou hodnot své vlastní kultury, ztrátou náboženství, tradic a všeho, k čemu je matka vedla.

Navrhl proto, aby pokaždé, když se začne mluvit o střetu civilizací, islámu nebo válce v Iráku, přišlo ke slovu také zrcadlo. Abychom se napřed podívali na sebe, na naše chování, očekávání, náš přístup k demokracii. To nám umožní pochopit, proč jsme obklopeni takovým nepřátelstvím.

V závěru tento významný americký politolog nabídl zkušenost ze svých četných cest do zahraničí. Všude tam, kde vystupoval Američan a dal najevo, že si je vědom omezení, problémů a pokrytectví své vlasti, byl vyslechnut. Ale ten, kdo mluvil s arogancí Jediného Spravedlivého, ten narazil a pocítil, že není vítán.

Nakonec Benjamin Barber nabídl hlubší historickou zkušenost. Při svých přednáškách prý obyčejně začíná připomínkou antického Řecka. V 5. století před letopočtem Řekové navštěvovali okolní svět jako představitelé impéria, a tak se rozšířilo úsloví: Pozor na Řeky, zvlášť když přicházejí s dary…

Dnes by se hodilo podle Barbera spíše: Pozor na Američany, zvlášť když hodně mluví o demokracii…

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…