Zbyněk Fiala: Písmeno K na konci údolí smrti

17.10.2020 9:10

Rozdíly mezi silnými a slabými regiony se nezmenšují ani v konjunktuře. Statistiky potvrzují, že k odvrácení krize potřebujeme nejen miliardy z rozpočtů, ale taky změnu pravidel, aby bránily odlivu bohatství z regionů a budoucnost nepatřila jen písmenu K.

Zbyněk Fiala: Písmeno K na konci údolí smrti
Foto: Archiv autora
Popisek: Zbyněk Fiala, žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.
reklama

K jako krize? Jistě. Avšak písmeno K modeluje i to, co se stane potom, když krize semele většinu podniků a ekonomiku ovládne jen pár nejsilnějších, kteří zvládli průchod úzkým údolím smrti. Nehlédnutí do statistik ukazuje, že tohle se děje i v konjunktuře, jen o něco pomaleji. Krize tento trend urychluje.

Na americkém příkladu to dokládá analýza Economic Innovation Group (EIG), která konstatuje, že ani nevídaný hospodářský rozmach, který v USA trval po celá desetiletí, nezmenšil rozdíly mezi prosperujícími a chabnoucími regiony. Studie zemi rozdělila na malé plochy definované poštovní příslušností (ZIP code, PSČ) a porovnala jejich ekonomický vývoj za období mezi lety 2000 a 2018. Výsledkem je zjištění, že v letech největšího amerického rozmachu, dávno před koronavirovou krizí, byla mezi 25 000 sledovaných „adres“ pětina takových, kde mizely pracovní příležitosti a zavíraly se podniky. Na zprávu upozornila agentura Reuters. (ZDE)

Postiženy byly celé regiony, nikoliv jednotlivé podnikatelské pokusy. Nejde o konkurenci, jde o hospodářskou politiku. Pod tlakem pandemie budou tyto regiony trpět víc. Pracovní místa jsou likvidována dokonce i snahami o oživení. Nejhůř dopadnou tam, kde je velká koncentrace oborů, ve kterých pandemie způsobuje rozvrat.

První na ráně jsou služby. Zmíněná studie zjistila, že na 5000 adresách s nejhoršími výsledky byla skoro čtvrtina lidí zaměstnána ve službách. Na prosperujících adresách bylo ve službách jen 13 % lidí, a to ještě polovina patřila do skupiny vedoucích pracovníků nebo odborných služeb, které lze případně poskytovat z domova.

Statistiky ukazují, že tam, kde byla extrémně vysoká nezaměstnanost roku 2000, zůstala vysoká i roku 2018. Učebnice rády poukazují na vliv vzdělání. Podíl osob bez středoškolského vzdělání klesl během zmíněného období průřezově v celém sledovaném souboru zhruba na polovinu, ale to nic nezměnilo na postavení nejpostiženějších regionů.

graf

Za těch bezmála dvacet let přibylo v prosperujících, bezproblémových nebo středně úspěšných regionech 33 milionů Američanů. Tato prosperita se stále častěji přesouvá do městských oblastí, kde se zároveň mění i složení obyvatelstva a zpestřuje se jeho etnické a rasové složení. Bohužel mírně stoupá i počet obyvatel ohrožených oblastí a neklesá počet těch, kde jsou na tom nejhůř.

Sledované období obsahuje dvě krize, z toho jednu těžkou, ale patří sem i nejdelší období nepřerušeného růstu. „Všechny přínosy mířily do horních vrstev,“ komentuje to Konan Fimri, ředitel zmíněného výzkumáku EIG. „Postavení postižených komunit je chronické.“

Podívejme se také do Česka. Před rokem byla přijata Strategie regionálního rozvoje ČR 2021+, která vypočítává postižené regiony (na úrovni někdejších okresů) a nabízí rejstřík veřejných intervencí. Popravdě, takhle se to řešilo vždycky a dopadlo to jako obvykle. Na stránkách Českého statistického úřadu najdeme výmluvné grafické vyjádření regionálního vývoje za stejné období, jaké sledovali američtí výzkumníci z EIG. Napovídá, že podobný pohled do českého prostředí může dospět k podobným závěrům.

Graf hospodářského vývoje mezi lety 2000 a 2018 ukazuje rozdělení HDP na osobu podle krajů, kam je pro tyto potřeby zahrnována i Praha. Působí dojmem, že úspěchy hlavního města zemi přitížily. Také v Česku mají hospodářské přírůstky fyzikální vlastnosti lehkých plynů a stoupají jen vzhůru. Kraje si během těch let trochu pomohly, ale růstová křivka Prahy je mnohem strmější. (ZDE)

graf

Z HDP ČR roku 2018, který činil 5,3 bilionu korun, je Praze přičteno 1,4 bilionu korun, tedy více než čtvrtina (26 %). Přitom je třeba uvážit, že v Praze žije jen 12 % obyvatelstva republiky. Když to přepočteme na jednoho obyvatele, připadá na jednoho Pražáka 1,06 milionu korun ročně, zatímco na průměrného „Nepražáka“ je to jen 413 tisíc korun. (Čísla najdete na stránkách ČSÚ ZDE)

Že by byli ti Pražáci o to pilnější? Nebo jenom shánčlivější?

Výsledek může být ovlivněn faktem, že v hlavním městě sídlí všechny velké banky a spousta dalších společností, které tak vykazují výsledky vznikající na celém území republiky. Víme však, že všechny velké banky jsou zahraniční a všechny významné exportní podniky, které mají rozhodující podíl na českém HDP, jsou také v zahraničních rukou. Proto bychom měli v Praze počítat i s odlivem dividend do zahraničí. Přičtěme k tomu srovnatelný skrytý odliv peněz ve formě vnitropodnikových cen, různých poradenských či právních služeb zahraničních matek nebo dalších triků, za které jsou bohatě placeni ti nejlepší účetní a daňoví poradci. Tato část českého HDP je mimo dosah českého národního produktu (HNP) a je z pohledu ČR pouze fiktivní.

Dividend ročně odtéká do zahraničí za 300 miliard korun a s druhou složkou kapitálového odlivu můžeme tuto částku zakulatit na nějakých 500 miliardách korun. I kdyby všechny tyto peníze utekly jen Praze, klesne HDP na jednoho obyvatele Prahy na 958 tisíc korun a bude tedy stále více než dvojnásobný ve srovnání se zbytkem republiky.

Nějaká ta shánčlivost tedy bude v Praze také. Republice pouští žilou nejen přehnaná závislost na zahraničním kapitálu a přehnané ústupky jeho požadavkům, ale také neúměrné odsávání peněz z regionů do hlavního města.

Kdyby se přiškrtily tyto dva zdroje krvácení, nejsnáze vyšším zdaněním a lepší kontrolou účetnictví, pomohlo by to regionům víc než přímé dotace a intervence. Například spravedlivější podíl Prahy, který by tvořil jen 18 procent HDP místo stávajících 26 procent, by zvýšil podíl zbytku republiky na 82 procent, a to je přesun který je velikostně srovnatelný s částkou, která oficiálně odtéká ze země. Nejsou tu tedy jen dividendy, je tu i Praha, a vyjde to skoro na stejno.

Ani to však není ten největší zdroj, který by mohl zvrátit zaostávání českých regionů za hlavním městem a západními sousedy. Největším problémem je přehnaná centralizace a vysoká míra ekonomické nesvobody na regionální úrovni. Ani po třiceti letech demokratického vývoje nevznikla síť regionálních finančních institucí, které by byly citlivější k místním projektům a rozvojovým plánům, zvláště těm, které nesledují jen krátkodobý zisk na úkor sociálních podmínek nebo životního prostředí. Nemluvíme o tom, co nejde, mluvíme o tom, co se nesmí.

Anketa

Obáváte se dalšího vývoje situace kolem nemoci COVID-19? (Ptáme se od 15.10.2020)

74%
26%
hlasovalo: 21353 lidí

Česká republika se teď řítí do krize, jakou ještě nezažila. Zkušenost z minulé krize je přitom děsivá, dokázali jsme ji vlastním úsilím ještě prohloubit a prodloužit. Teď se peníze z rozpočtů vydávají mnohem velkoryseji, ale to neznamená, že nepřijde chvíle, kdy začnou chybět. Znovu ochabne přísun z centra, protože tam jsou jiní pašáci, kteří si to dokážou ohlídat. Navíc vědí jak na to, dokázali to i za pomoci beztrestného čtení podkladů z BIS.

To, že peníze dojdou, začínáme pociťovat už dnes, ale je tu ještě jeden zdroj, centrum může rozdávat svobodu.

Může jí rozdávat dřív, než si ji lidé vynutí zdola, a bude to také klidnější. Regiony potřebují větší svobodu při vytváření vlastních finančních zdrojů. Není to nic jednoduchého, proto spolu s liberálnějšími předpisy budou potřebovat i rozsáhlou technickou podporu a něco do začátku. Přitom netřeba vynalézat trakař, na západě od nás to funguje. A na univerzitách i v různých občanských spolcích je spousta lidí, kteří o tom hodně ví. Unikátní sada studií o odpovědích na koronavirovou krizi je například na stránkách českého zastoupení Nadace Rosy Luxemburgové (převzali tam i pár článků z našeho serveru VV). (ZDE)

Je tu také možnost obsluhovat tu část ekonomiky, která vykazuje prvky místní soběstačnosti, doplňkovou lokální měnou. Česká studie tohoto druhu bude prezentována 12. listopadu na konferenci Svoboda začíná zdola, která proběhne na zoomu (a kterou pomáhám připravovat). (ZDE)

Je tu také zkušenost ze srovnatelné krize, která proběhla před 90 lety. Tenkrát byly místní měny úspěšné, ale narazily na obavy centrálních bank, že jde o konkurenci. Tak se to típlo, lokální ekonomiky se zřítily tam, kde byly předtím, a za pár let byl svět stržen do víru zničující války.

Ani dnes svět nevypadá moc mírumilovně, protože zahraniční nepřítel je oblíbenou náhražkou řešení problémů doma. Ale války také snadno končí revolucí. Těžko připustit jedno a nečekat druhé. Cena stability je proto opravdu vysoká. Ale stabilitou není soustavné zhoršování situace slabších, jako když je protlačujeme písmenem K.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Tomáš Krystlík: Cvičí vůbec někdo české policajty jak jezdit s modrými majáky a se sirénou?

14:35 Tomáš Krystlík: Cvičí vůbec někdo české policajty jak jezdit s modrými majáky a se sirénou?

19. 11. 2020 se o umění řidičů Policie ČR mohli přesvědčit i v zahraničí havárií hlídkového vozu Pol…