Zbyněk Fiala: Zatím jenom válka slov

20. 8. 2017 8:32

Korejská válka nebude. Důvod je jednoduchý, odehrávala by se v místech největší koncentrace lidí v rozvinutých zemích, nejde o pouště, na kterých nezáleží. To by neupevnilo asijská spojenectví USA. Vojenští odborníci radí upustit od ultimát a jednat.

Zbyněk Fiala: Zatím jenom válka slov
Foto: Archiv autora
Popisek: Zbyněk Fiala, žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.
reklama

První obětí případného preventivního útoku USA na KLDR by byl jihokorejský Soul, který je na dostřel severokorejských hlavní. A kdyby došlo na jaderný mrak, nemuselo by to být velké, ale přesto by snadno putoval místy, o kterých nechtějí také Japonci, Čínané a Rusové ani slyšet. Jihokorejský prezident Mun Če-in už si pro takový útok vyhradil právo veta. Japonský ministr zahraničí se setkal se severokorejským protějškem. Opatrná řeč zavládla i v části Washingtonu, kde se bojí ztráty vlivu na Dálném východě.

Nejdál zašel Steve Bannon, strategický poradce amerického prezidenta Donalda Trumpa. I když Bannon sám je známý spíše drsně agresívními nápady, v tomto případě jasně sdělil, že válka se severní Koreou nepřipadá v úvahu. A letěl. Tím se to nejspíš potvrdilo. Musel dostat vyhazov, protože takhle se strategická situace neprozrazuje.

Jenže Spojené státy jsou teď hluboce rozdělenou zemí a hlavní slovo stále mají neokonzervativci, pro které je charakteristické, že jim prohrané války nevadí. Na faktickém výsledku nezáleží, když se odehrávají daleko od území USA. Války, bez ohledu na výsledek, mají v jejich očích řadu užitečných funkcí. Z geopolitického hlediska je to pouštění vlny tam, kde by mohl vyrůst soupeř.

Ale je tu také důležitý příspěvek domácí ekonomice. Nejde jen o ložiska nerostných zdrojů, která se shodou okolností nejčastěji z takové zahraniční války vyloupnou. Radostná je také poptávka po amerických zbraních. Zbrojní výroba je jedním z mála oborů průmyslové činnosti, kterou si USA zachovaly. Trump by to sice rád doplnil i něčím jiným a přemítá, jak vrátit další výrobní obory na domácí území, ale naráží na odpor těch, kdo těží z dnešního rozložení sil.

Tady doporučuji zajímavý výklad Benjamina J. Cohena, profesora mezinárodní politické ekonomie na Kalifornské univerzitě. V článku, který najdete přeložený na www.project-syndicate.org, si všímá jednoho z průvodních jevů otřesené pozice prezidenta Trumpa. Spočívá v oslabování dolaru. Profesor bezelstně vypočítává, oč tu doopravdy jde:

„Samozřejmě, Trumpova administrativa možná skutečně chce, aby dolar oslabil a role globálního bezpečného útočiště se ujali jiní. Takový ústup by byl ale historicky – a nebezpečně – krátkozraký.

Obliba dolaru jako uchovatele hodnoty přináší Spojeným státům „nehoráznou výsadu“. Když investoři a centrální banky ukládají své bohatství do amerických státních dluhopisů a jiných aktiv, vláda USA může dál utrácet, kolik potřebuje k dodržení svých četných bezpečnostních závazků po celém světě a k financování svých obchodních a rozpočtových schodků.

Zdá se, že se Trump se svým transakčním přístupem k politice v souvislosti s globální rezervní měnou soustředí spíš na náklady než přínosy. Nemůže si ale dělat naděje, že „vrátí Americe velikost“, bude-li se muset obávat úniku kapitálu, a nedokáže svou domácí agendu prosadit do zákona, bude-li nucen přizpůsobovat se negativním tržním náladám v zahraničí.

Na Americe, která obětuje své dominantní postavení v globální finanční soustavě, nebude vůbec nic „velkého“. Bude-li Trump dolar pokoušet přespříliš, bude toho časem nejspíš litovat.“

K tomu si dovolím poznámku:

Profesor Cohen tu hájí „nehorázné výsady“ těch, kdo vydělávají na válkách a globalizaci, tedy na vývozu nestability a dovozu laciného zahraničního zboží, které dusí poptávku po domácí produkci a je mimo dostřel domácích daňových povinností. Profesorovy obavy z úniku kapitálu se tak týkají hlavně spekulačního kapitálu. Jsou to obavy z poklesu investic do finančních instrumentů. K tomu se vztahuje úvaha o tom, že Trump se soustřeďuje spíš na náklady než přínosy své politiky. Co jsou náklady a kde hledat přínosy?

Náklady jsou zřejmé. Každý chápe, že nákup cenných papírů USA zakládá právo zahraničních investorů dostávat od vlády USA rentu. Teď není velká, ale s růstem úrokových sazeb se začne násobit. Trump je tlačen Kongresem k brždění zadluženosti, kterou zdědil. Když se na to podíváme očima upadajících regionů Rezavého pásu USA, vidíme, že – s trochou nadsázky - nezaměstnaní musí oželet část své podpory, aby se finanční investoři měli dobře a aby rozpočtové schodky nešplhaly příliš vysoko. To jsou sociální náklady takové politiky. Jsou tu však i národohospodářské náklady. Finanční instituce vydělávají tolik, že ve světle těchto výnosů jsou investice do domácího průmyslu nezajímavé. To situaci domácích výrob zhoršuje.

Kdyby se tedy finančním institucím dařilo o něco hůř a reálné investice byly o něco přitažlivější, Trump by snáze uspěl před voliči Rezavého pásu a všude tam, kam by se vracela pracovní místa. To je jeho pohled na přínosy své politiky snižování zahraniční angažovanosti a zvyšování domácí ekonomické aktivity. Má za to, že pak by si mohl dovolit i snižování daní (další volební trumf), protože vyšší zdanitelný domácí růst by doplnil chybějící rozpočtové příjmy.

Trump není žádný pokrokář, ale vidíme, že to, s čím bojuje, je zcela obludné. Musí čelit dosavadnímu strategickému přístupu, který spočívá v tom, že všude je třeba šetřit, ale s náklady na války si netřeba dělat starosti. Zaplatí se samy. Čím větší nestabilita, tím větší je zájem o americké státní dluhopisy, vnímané jako bezpečný přístav. Za dolary, získané prodejem těchto cenných papírků, se pak dováží reálné zboží. A k úhradě válečných nákladů nakonec přispějí i poražení či osvobození.

Protihodnotou tohoto amerického nekončícího úsilí je křehká globální stabilita, jejíž náklady leží hlavně na USA. To snižuje náklady těch druhých, zejména v Evropě, která se na této politice krotce podílí. Vidíme tak oboustranně výhodný model, kteríému se dá vytknout snad jen to, že bez zásahů USA by byla uvedená globální stabilita méně křehká. Ale chceme to? Ať někdo otevřeně řekne – nejlépe americkému velvyslanci do očí - že o tu větší stabilitu stojí. Aby jí některá z regionálních velmocí zneužila pro své posílení, a přestala se pak podřizovat americké hegemonii? Nechme raději, jak to je.

Ano, expediční války vyžadují peníze i lidi, ale peníze si lze půjčit a lidí je dost. V zahraničí je asi milion příslušníků ozbrojených sil USA, což je součet armády, letectva, námořnictva, námořní pěchoty a obsluhy 150 zahraničních základen (bez najatých soukromých bezpečnostních sil). Je to výhodné i vnitropoliticky, protože to doma snižuje počty nezaměstnaných. Těžko si představit, co by se dělo, kdyby se vojáci museli vracet domů.

Hlavní je, že je to daleko. Poslední válka postihující doma obyvatele dnešních Spojených států byla občanská, Severu proti Jihu, v letech 1961 - 1865. Zkušenost z této války byla bolestivá, ale Američané už ji znají jen z románů a filmu. To je skutečná rarita, upozorňuje známý americký stratég George Friedman: „Žádný jiný region ve světě neprožil tak dlouhé období míru a stability v posledních desetiletích, a protože ve světě není nikdo, kdo by mohl na Severní Ameriku zaútočit, bude tomu tak i nadále.“

Dnes už tedy obyvatelstvo Spojených států dávno zapomnělo, co to je, být v cestě postupujících armád. Ohlédnutí do historie však říká, že války v zahraničí vypukly i v době, kdy byla ta domácí, občanská, v živé paměti. Americký útok na Tchajwan (Formosu na tehdejších mapách), což byl první aktivní projev „politiky dělových člunů“, proběhl už roku 1867, krátce po utichnutí války Severu proti Jihu.

Na Koreu udeřily USA poprvé roku 1871, když obchodní a diplomatická delegace na palubě dvou válečných lodí Spojených států narazila v pobřežních vodách na ozbrojený odpor. Jedním z těch, kdo stříleli na loď General Sherman, prý byl (tehdy ještě velmi mladý) dědeček korejského komunistického vůdce Kim Ir-sena. Dokládá to dělo, které mi ukázali v muzeu v Pchjongjangu. Ale dedeček musel střílet jako o závod, protože stejné dělo mi předvedli i ve všech ostatních muzeích, které jsem tam navštívil.

Vraťme se do současnosti. Ve Spojených státech by se možná našlo dost zájemců o útok na KLDR, ale na Dálném východě je to vnímáno jako hrozba pro celý region a obnovilo to zájem o mírové a diplomatické řešení.

Jihokorejský prezident Mun Če-in trvá na tom, že se severní Koreou se musí nejprve jednat. Rozhodně odmítl, že by Američané zaútočili na KLDR bez souhlasu Korejské republiky. „O vojenské akci na území Korejského poloostrova může rozhodnout pouze Korejská republika,“ řekl Mun na tiskové konferenci v Soulu. Prohlásil, že „Spojené státy a prezident Trump jsou vázány slibem, že bez ohledu na to, jaké prostředky zvolí, věc nejprve dostatečně projednají s Jižní Koreou a získají její souhlas. V tom je pevná shoda Jižní Koreje a Spojených států. Lidé mohou být ujištěni a důvěřovat tomu, že žádná válka nebude.“

Agentura Bloomberg to intepretuje tak, že jihokorejský prezident Mun si vyhradil právo veta. Je totiž jasné, že ať už případný konflikt dopadne jakkoliv, Jižní Korea bude patřit k poraženým. Jihokorejské hlavní město Soul je příliš blízko u severní hranice a v jeho širším okolí žije polovina z 50 milionového obyvatelstva země. Samotný Soul má 10 milionů obyvatel a je 16. největším městem světa. Proto také prezidentův strategický poradce Steve Bannon jasně sdělil, že válka tady nepřipadá v úvahu.

Americký ministr obrany Jim Mattis brzdil obavy z Trumpových výroků, který je však nejspíš určil hlavně domácím uším. Mattis prohlásil, že USA by byly „ve hře“, kdyby severokorejské rakety zasáhly území Spojených států nebo ostrov Guam.

Také severokorejský ministr zahraničních věcí Ri Jong-ho se objevil ve zprávách, když se v minulých dnech sešel se svým japonským protějškem Taro Kono na regionálním bezpečnostním fóru v Manile. To se konalo u příležitosti ministerské schůzky členských států ASEAN. Podle japonských médií tam Ri naznačil ochotu k jednání. K prolomení ledů může pomoci symbolické téma návratu japonských občanů, kteří jsou už 40 let zadržováni v KLDR. Japonská strana nabídku nepotvrdila.

Pozoruhodný výklad o přístupu k budoucnosti severokorejského jaderného arzenálu jsem našel v magazínu Foreign Policy. Autory jsou dva bezpečnostní odborníci David Lay a Alysa Blairová z Institutu strategických studií (SSI) Válečné akademie USA v Harrisburgu ve státě Pennsylvania. Netají se s názorem, že nejlíp by bylo, kdyby si Severokorejci své jaderné zbraně ponechali, protože jinak se nezačne jednat, a bez jednání se nedopracují ke stavu, kdy ohrožení pominulo.

Autoři doporučují „nepřímý způsob“ jak zacházet se severokorejskými provokacemi:

„Je to něco, co se mělo udělat už dávno, ale bylo vytrvale přehlíženo – odpovědět na severokorejské výzvy k normalizaci vztahů a zbavit se vzájemné animozity. Vedle hrozby, že útok na USA nebo spojence by byl pro KLDR zničující, musí přijít i nabídka, že pokud provokace přestanou, Washington formálně ukončí kapitolu korejské války a uzavře s KLDR mírovou smlouvu s normalizací vztahů. A to i v případě, že sever si své jaderné zbraně ponechá.“

Je to reakce na zkušenost z minulého pokusu, který se odehrával v rámci vyjednávání ve formátu 4+2, tedy USA, Čína, Rusko a Japonsko a obě Koreje. V těchto jednáních mělo být jaderné odzbrojení KLDR produktem normalizace vztahů. Avšak zatímco KLDR, jak autoři připomínají, žádala začít normalizací, USA si kladly podmínku v podobě „úplného, ověřitelného a nezvratného odzbrojení“, zkratkou CVID. Trvaly na tom, že prvními kroky CVID musí celý proces začít. Podle autorů Spojené státy nepochopily, že takové odzbrojení však může být jen konečným cílem, nikoliv předběžnou podmínkou. Jak může slabší stát začínat odzbrojením?

Dnes jsme už jinde. Jaderné zbraně tam jsou a předběžné podmínky jen blokují jednání. Nejde o to odměnit odbojný stát za jeho neústupnost, ale „uznat realitu, že ten stát funguje a jeho vláda má území pod kontrolou. Musí se vyjít z respektování suverenity obou stran a dohodnout se na navázání pravidelných přímých kontaktů mezi vládami i lidem.“ Většina evropských států už normální vztahy navázala a „zpoždění je na straně USA“.

To, že v KLDR atomovky zůstanou, neznamená, že je to tak v pořádku. Porušuje to úmluvu o nešíření jaderných zbraní, podobně jako v případě Indie, Pákistánu a Izraele. Ale když zmizí napětí, bude to menší problém. Autoři soudí, že starosti se pak posunu více k Číně a může to být způsob, jak získat plnou podporu ČLR pro přeměnu Korejského poloostrova v bezjadernou zónu.

„Základní pravdou je, že státy si opatřují zbraně, když vidí hrozbu války, ať bezprostředně, nebo ve vzdálenější budoucnosti, a zbavují se jich, když taková hrozba trvale zmizí,“ uzavírají autoři v textu, který je doplněn poznámkou, že nejde o oficiální názor ani akademie, ani ministerstva obrany, a ani vlády USA.

Vyšlo na Vasevec.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Radek Rejšek: Česky v Českém (?) rozhlase

11:10 Radek Rejšek: Česky v Českém (?) rozhlase

Ještě před několika lety by mě nenapadlo, že budu takto kritizovat instituci, v níž jsem strávil pod…