Obžalovaných se nakonec sešlo dvanáct ze čtrnácti. Čtyři z nich přivedla eskorta z vězení, ať již z vazby nebo z výkonu trestu.
Drobnou zvláštností bylo vpuštění veřejnosti do soudní síně až po příchodu eskorty. Nepovažuji to za porušení zákona. Ostatně předseda senátu zahájil jednání až po příchodu veřejnosti a teprve od této chvíle nabylo platnost její ústavní právo na přítomnost. Pouze konstatuji, že si nepamatuji, že by se takový postup uplatnil někdy v minulosti. Podotýkám, že tuto kauzu monitoruji od zahajovacího líčení z 8.března 2016.
Jak se ukázalo po zahájení hlavního líčení, účelem tohoto shromáždění obžalovaných bylo vyjasnění procesní situace a postupu v závěrečné etapě řízení. Předseda senátu si především prověřil postoj obžalovaných k účasti na jednání. Ukázalo se, že o jednání v nepřítomnosti mají zájem i ti výjimeční jedinci, kteří dosud vysedávali trpělivě na lavici obžalovaných při každém líčení. Všichni ovšem mají trvající zájem na účasti na jednání, jež se týká jich osobně, zejména bude-li se konat výslech svědka nebo provedení jiného důkazu, jenž by je mohl zajímat. Samozřejmě souhlas soudu s neúčastí obžalovaného není zákazem účasti – každý obžalovaný má právo účastnit se kdykoli.
Dále se předseda senátu zajímal o postoj obžalovaných k neprovedení některých důkazů, popř. k novým návrhům. Aktivní postoj zaujal pouze obž. Shahram Zadeh, který oprávněně požadoval výslech zpracovatele znaleckého posudku, obstaraného obhajobou. Soud jeho požadavku vyhoví při hlavním líčení v bloku, který proběhne od 16.března 2020. Neodpudila jej ani zkušenost s vystoupením Zadehova specializovaného obhájce Ondřeje Lichnovského, který zasadil tvrdou ránu konstrukci obžaloby. Ostatní obžalovaní se buď odkázali na písemné návrhy obhájců, nebo projevili nezájem.
Zjišťování postojů obžalovaných k neprovedeným odposlechům a nepřečteným listinným důkazům vedlo k výsledku ještě výrazněji odmítavému. Je v tom něco nezdravého: většinu neprovedených odposlechů původně požadovala obhajoba, zatímco všechny provedené navrhl státní zástupce nebo předseda senátu. Obžalovaní a jejich obhájci tak dobrovolně přistoupili na porušení rovnosti zbraní. Ostatně stejná výhrada se vztahuje i na pokorný souhlas s upuštěním od výslechu některých zajímavých svědků.
Se stejným nezájmem se předseda senátu setkal při výzvě obžalovaným, aby se vyjádřili k neprovedeným důkazům. V nejlepším případě několik z nich vysvětlilo, že na vyjádření nejsou připraveni a využijí svého práva příště, většina projevila nezájem.
Aleš Novotný nakonec vyzval obžalované a jejich obhájce, aby případné nevyužité požadavky nebo nové návrhy sdělili soudu do deseti dnů písemně. Poskytl jim tak příležitost, aby napravili projevenou nedůraznost obhajoby.
Za dvě a půl hodiny byl vyčerpán program, pro který soud rezervoval tři jednací dny. Předseda senátu pak odročil pokračování hlavního líčení na 16. březen 2020.
Pasivita, nezájem obžalovaných a jejich obhájců se projevovaly již dříve a sílily s předpokládaným blížícím se koncem procesu. Na jednání dne 24.února 2020 vyvrcholily neuvěřitelným způsobem.
Příčinou může být prostá psychická únava. Hlavní líčení se vleče od 8.března 2016 a podle zbožného přání předsedy senátu by mělo dospět k rozsudku nejpozději v červnu r. 2020. Část protahování procesu jde na konto nekázně svědků, kteří se bez omluvy nedostavovali a nutili tak Aleše Novotného k rušení jednání, když neměl připraven náhradní program. Ale daleko větší roli sehrály pravidelné prázdninové a novoroční „procesní přestávky“a rušení plánovaných jednání z jiných důvodů než kvůli nekázni svědků. V každém případě tento proces je odpuzujícím vzorem zdlouhavého řízení.
Nepříznivou úlohu možná hraje také síla osobnosti předsedy senátu Aleše Novotného, která je zdrojem jeho špatné pověsti. V komunitě obžalovaných i jejich obhájců přežívá názor, že v jeho případě úsilí obhajoby je v podstatě bezvýznamné, protože ten, kdo se dostane do jeho rukou, má jistotu, že bude odsouzen, a to pokud možno k hodně vysokému trestu, a to bez ohledu na průkaznost viny. Naděje, že jeho tvrdost napraví bývalí vojenští soudci na Vrchním soudu v Olomouci, je nejistá. Tento obraz Aleše Novotného není specifický jen pro toto řízení a nakonec není úplně přesný, protože jsou známy výjimečné případy zvrácení jeho rozsudků vyššími soudy. V žádném případě ale nelze chválit obžalované a obhájce, že se podřizují představě o bezúčelnosti odporu proti způsobu vyhodnocování důkazů tímto soudcem. Je to aspoň částečně omluvitelné pouze u těch, kteří si jsou vědomi, že se skutečně provinili krácením daně a mohou bojovat pouze o nižší trest. Ti ostatní by měli neústupně bojovat „až do posledního náboje“. Neměli by se spoléhat, že tvrdost rozsudku zmírní podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu: překážkou propuštění bude povinnost spoluúčasti na úhradě způsobené škody.
Pokud se týká hlavního líčení ze dne 24. února 2020 lze Aleši Novotnému přiznat, že ze své strany vytvořil obžalovaným prostor pro využití pravidel spravedlivého procesu aspoň v poslední chvíli: všichni mají aspoň hypotetickou možnost domoci se provedení zanedbaných důkazů v jejich prospěch.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
