Zabýval jsem se jím ve svých článcích z 16. února 2022 (ZDE), z 9. března 2022 (ZDE) a zejména v článku „Když Česká justice lobbuje z 26. května 2022 (ZDE), jímž jsem znectil Petra Dimuna za jeho individuální pohled na tento rozsudek. Napadený autor se ztotožnil s pohledem státního zástupce, jenž se proti rozsudku odvolal. Protože článek vydal v době, kdy všichni napjatě čekáme na stanovisko Vrchního soudu v Olomouci k odvolání, dá se chápat jako vzkaz veřejnosti odvolacímu soudu, jak má rozhodnout.

Úkorný je zřejmě pohled poškozeného, veledlužníka Pavla Buráně, jenž v rozsudku vidí hrozbu nenaplnění snu o odeslání nepříjemného věřitele na dlouhé roky do vězení, kde bude mít jiné starosti než vymáhání stamilionového dluhu. Není to jediná pohroma, která na něj v této době dopadla: policie jej stíhá pro podvod se škodou 170 milionů Kč. Pavel Buráň sice údajně nemá peníze na splácení dluhu, ale zbývá mu dost na to, aby mohl zaplatit námezdné psavce, kteří budou ovlivňovat pohled veřejnosti na něj jako na oběť nespravedlivých orgánů trestního řízení. Nábor již probíhá a jistě bude úspěšný. Pecunia non olet.

I když podporuji obhajobu obžalovaných manželů Novotných, také jsem rozsudek přijal nevlídně. V neuvěřitelně krátkém řízení, předcházejícím vyhlášení rozsudku, se soudce Radomír Koudela ani nepokusil doplněním dokazování nebo jakkoli jinak vyvrátit výhrady odvolacího soudu k jeho rozsudku ze 17. prosince 2021. Obžalované zprostil obžaloby, ale údajně toliko jen proto, aby vyhověl přání odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku jakoby potvrdil jejich vinu. Zkritizoval odvolací soud za vrácení rozsudku, protože dle jeho mínění mohl o zproštění rozhodnout sám. Podle mého laického názoru odvolací soud rozbil důkazy o vině obžalovaných na padrť, takže bez změny důkazní situace jiné východisko než zproštění nebylo možné. Sám ale rozhodnout nemohl, protože by porušil princip dvouinstančnosti řízení. Dané vyhotovení rozsudku a jeho ústní odůvodnění se mi nelíbilo stejně jako státnímu zástupci Petru Matouškovi a novináři Petru Dimunovi. Samozřejmě jsem neměl námitky proti zproštění Novotných.

Kromě článků jsem dal průchod nevoli návrhem na kárné řízení se soudcem Radomírem Koudelou. Na tomto místě předsunu před vyprávění o osudu kárných návrhů pár laických „jakobínských“ úvah o přístupu předsedů soudů a ministerstva spravedlnosti k zákonným povinnostem kárných žalobců. Vycházím především ze zásady, že předseda soudu či kárný žalobce či jiný soudní funkcionář smí činit pouze úkony, které přikazuje nebo dovoluje zákon. Dále se domnívám, že funkce kárného žalobce je specifická, oddělená od funkce předsedy soudu nebo vedoucího státního zástupce, neb se řídí speciálním zákonem č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Předseda soudu se při výkonu svých běžných pravomocí řídí zákonem č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, který mu umožňuje přenést část svých úkolů a pravomocí na jiné osoby. Ve chvíli, kdy jedná jako kárný žalobce, se řídí zák. č.7/2002 Sb., v němž o možnosti přenést pravomoc kárného žalobce není ani slovo. Protože zák. č. 7/2002 Sb. přenášení kárné pravomoci z kárného žalobce na jiné osoby neupravuje, vyvozuji, že kárná pravomoc je nepřenosná. Mám pro to i důkaz z praxe: bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR potrestala místopředsedkyni jednoho okresního soudu za to, že učinila úkon, vyhrazený kárnému žalobci.