S bývalým okupantem a trýznitelem našeho národa z konce první poloviny 20. století pěstují nadstandardní „kamarádšoft“, našemu tehdejšímu osvoboditeli nemohou přijít na jméno. A s naším bývalým dlouholetým partnerem ve společném státě se rozkmotřují jen proto, že nepodporuje dodávky zbraní zemi, jež se v důsledku velmocenské politiky ocitla ve válečné vřavě, a zároveň volá po uzavření příměří a zastavení zabíjení. Logicky při tom cílí především na mladou „zkušenostmi nezatíženou“ generaci.

K tomu využívají politických neziskovek, které se pod pláštíkem různých, zdánlivě prospěšných aktivit vtírají do škol, kde naše děti v duchu „nového světového řádu“ indoktrinují. Pokud ovšem v té které škole přímo nepůsobí progresivističtí učitelé. Jak jinak si vysvětlit např. aktivitu žáků jednoho pražského gymnázia, kteří v dopise žádají prezidenta republiky, aby učinil krok k historickému smíření Čechů a Němců. Cožpak jim nikdo ve škole neřekl, že existuje Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji (ZDE), kterou podepsali tehdejší předseda vlády ČR Václav Klaus a německý spolkový kancléř Helmut Kohl za asistence ministrů zahraničí Klause Kinkela a Josefa Zelience v Praze dne 21. ledna 1997? A podobných příkladů by se pravděpodobně našlo víc.

Od oslav 79. výročí osvobození uplynulo již pár týdnů, a protože „davové šílenství“, spojené s hokejem, již pominulo, nebude od věci si ty letošní alespoň dvěma příklady připomenout. Nechme pro tuto chvíli stranou otázku, která možná napadne zejména starší čtenáře, proč slavíme osvobození již 8., a ne 9. května, kdy bylo naše hlavní město Praha fakticky osvobozeno Rudou armádou.