Celý problém vyhřezává na tzv. sporu pilotů SAR o zneužívání §30, služební pohotovost, zákona 221 o vojácích z povolání a soudní spory vojáků o tzv. dosažitelnost. V jednom případu armáda do služebních pohotovostí zařazovala vojáky, se kterými držela ostrou hotovost a vyplácela jim místo plné mzdy jen necelou polovinu a v druhém případu AČR obcházela povinnost, jiným vojákům za dosažitelnost vyplatit odměnu v poloviční výši mzdy. Vše dle stejného §30, služební pohotovost.

Na své soudní spory zatím čeká i nezákonné určování do služby přesčas, bez nároku na mzdu.

Martin Stropnický přiznává, že problém skutečně existuje. A nutno dodat, že již existuje více jak deset let. Bohužel, z odpovědi pana ministra je evidentní, že je ve funkci krátce, tedy ještě tápe jak v množství právních rozdílností vedených sporů, tak i v hodnocení situace. Bagatelizace v tak pokročilém stádiu sporů ovšem není na místě. Cílem tohoto článku tedy není jeho kritika, ale spíše kritika těch, kteří ho na interpelaci připravovali.

Ve své době velitelé leteckého útvaru Přerov netušili, jaký problém svým přístupem k podřízeným otevřeli. Díky neústupnému trvání na nezákonném stanovování pracovní doby, vznikl spor, který má nesmírný záběr a relativně velké finanční dopady do resortu obrany. Bohužel, ještě dnes, kdy již existují výroky nejvyššího správního soudu ostře kontrastující se zavedenou praxí armády, nedochází k nápravě. Služba SAR v Náměšti nad Oslavou a v Praze jede podle zaběhlého scénáře, tedy s nezákonně nařizovanou služební pohotovostí.

(Nařízení služební pohotovosti je podmíněno důležitým zájmem služby a ten již jasně definovali soudy. Jde o náhodný jev, tedy není možno jej implementovat do systému plánování klasické pracovní doby vojáků)

Důvod, proč trvá neochota armády ustoupit ze své nezákonné praxe, je evidentně skryt v masovosti nezákonného jevu, odpovědnosti nejvyššího velení a samozřejmě ve financích.