Liška (SZ): Proč zelení podpořili kandidaturu Táni Fischerové? Chceme obnovu české politiky

Když se Strana zelených k její podpoře připojila, strhly se reakce ze všech stran. Někdo ji uvítal, jiným byla nepochopitelná. Pozoruhodně jsme sklidili kritiku zleva i zprava.

Podpora zelených Táně Fischerové však není ani naivismus, ani hloupost a ani, jak někteří s úšklebkem uvádějí, rafinované nahánění hlasů Miloši Zemanovi. Jsem přesvědčen, že je to racionální a uvážená volba.

Taktika menšího zla nebo referendum o nás samých

Velká část debat o prezidentských kandidátech a kandidátkách se točí okolo toho, jaká je jejich „váha“ a kdo představuje jaké nebezpečí. I já potkávám ty, kdo chtějí volit takticky a ze dvou či tří kandidátů s nejvyššími čísly v průzkumech vybírají to nejmenší zlo. A také o tom tak otevřeně hovoří. Mají v mnohém pravdu. Děsivý scénář, kdy do druhého kola postupuje Miloš Zeman proti Janu Fischerovi, vzbuzuje v mnohých pohnutku nejít pak volit raději vůbec. Jiní pod tímto dojmem uvažují o podpoře Jiřího Dienstbera jako o někom, kdo má šanci zabránit zvolení Miloše Zemana. A tím připravují půdu Janu Fischerovi. Bylo by možné pokračovat v mnoha taktických variantách... Problém takových úvah je především v tom, že už operují s jakýmsi předem pravděpodobným výsledkem a prakticky tím vylučují to, co se všechno může stát ještě předtím a co by takové situaci vlastně mohlo zabránit. Slovo „může“ je zde synonymem pro spojení „co pro to každý můžeme udělat“.

Česko, říjen 2012. Rozšířená deziluze, dezorientace, absence pocitu sounáležitosti, obecně sdílené myšlenky naší státní pospolitosti. Lidé, kteří dokáží bez posměšků hovořit o roli základních mravních a humanistických hodnot v politice a pro právní stát, nejsou slyšet. A před Čechy a Češkami všech barev pleti, původu i přesvědčení stojí první historická příležitost zůčastnit se referenda o symbolu našeho státu. Jinými slovy, referenda o hodnotách, na nichž chceme, aby stála budoucnost naší země, a které chceme, aby byly s hlavou státu spojovány, ba jí přímo ztělesňovány.

Odmítám přijmout postoj, že fakticky už nám nyní nezbývá než rozhodnout mezi dvěma nebo třemi favority lidové ankety. Za ty jsou považováni Miloš Zeman a Jan Fischer. Odmítám chápat svoje právo volit jako právo omezené průzkumy veřejného mínění. Naše průzkumokracie se tak až příliš snadno zbavuje kohokoliv, kdo byť i jen zárodečně reprezentuje jiný, nekonvenční pohled na svět.

Jenže mnoho z nás chce víc než to. Chceme pozvednout hlavu a mít možnost volit někoho, kdo nabídne více věrohodnosti, širší pohled na svět a pokračování toho, co do prezidentsví vtisknul Václav Havel. Drtivá většina doposud známých kandidátů a kandidátek představují to, co bych nazval negativní kontinuitou – pokračováním toho, co obnovu naší společnosti dlouhodobě dusí. Ať už je to kluzká beznázorovost Fischerova, líbivější podoba stranických aparátů u jiných či přesvědčení o vlastní vyvolenosti u dalších. S mnohým z toho se dá sžít, pokud není jiná možnost. A taková situace nastane až za pět týdnů při uzavření registrací pro volební klání. Do té doby zůstává prostor otevřený, i když limitovaný šancí sebrat podpisy.

Víc než malé množství možností

Nepřekvapí, že Jana Fischera a Miloše Zemana nepovažuji ani v základní míře za kandidáty, kteří reprezentují jakýsi minimálním společný jmenovatel, určitý fundamentální hodnotový základ, na němž bych chtěl vidět růst naši zemi.

Miloš Zeman se svou arogancí a zručnou manipulací, vydávanými za „tak trošku zvláštní smysl pro humor“, ve skutečnosti není zábavný pán sršící bonmoty, nýbrž člověk, který svou politikou a lidmi, jimiž se obklopuje, i financemi, na nichž buduje svou politiku, představuje vážné riziko další devastace veřejného prostoru, zcela v linii Václava Klause. Jejich vzájemné mediální přihrávání a přitakávání považuji za pokus o nenápadně orchestrované předání moci, která bude mít kontinuitu ve všem podstatném – posilování bezpečnostních a energetických vazeb na Rusko, odpojování Česka od evropského projektu, ignorování korupce jako „pseudoproblému“ a pokračování těžce manipulativní, nacionalistické a arogantní hry s veřejností a celým veřejným prostorem.

Stěží definovat, které hodnoty nese do prezidentské volby Jan Fischer. U těch, kdo se neucházejí o veřejné funkce, neočekávám vysvětlení, proč vstoupili do KSČ. U kandidáta na prezidenta však čekám více. Mnohem více. Čekám, že řekne proč to udělal, co od toho čekal a co z toho plyne pro něj a pro generace, k nimž bude jako hlava státu mluvit. Snad mi nic neuniklo, ale v nejotevřenějším vyjádření, které je mi známo, Jan Fischer uvedl, že jeho vstup do strany byl „omyl“. V čem se mýlil? Mýlil se v tom, že mu to kariérně nepomohlo, až jak očekával? Nebo se zmýlil jen v odhadu, že režim nepadne tak záhy a už to výhodné nebude? Tohle chce víc, pane Fischere, než slovo o čtyřech písmenech. To chce omluvu před národem za to, že si i přesto troufáte kandidovat, a požádat za odpuštění. Ani pak bych Vás nevolil. Protože za Vámi nevidím dílo, které by ukazovalo na občanské ctnosti a hodnoty, které máte jako hlava státu ztělesňovat. Vidím za Vámi práci úředního statistika a krátké, byť jistě intenzivní setrvání v čele vlády, jejíž stěží uvěřitelná zlobovanost se zcela míjí s jejím – zcela neopodstatněným – vnímáním jako vlády „klidného a užitečného“ působení. (Jedno Vám přiznám, a to nesmlouvavý postoj ke krajní pravici.) Výmluvný je už sám orloj Fischerových i Zemanových spolupracovníků (Šloufem počínaje, Soukupem konče).

Realismus a ideály se nevylučují

Napsal jsem, že přímá volba je svého druhu referendem o hodnotách nesených kandidáty. Věrohodným kandidátem pro mě ale není ten, kdo o nich před volbami mluví, ale ten, o jehož integritě už dostatečně svědčí jeho dílo a dosavadní život. Pokud prezidentskou volbu vezmeme takto vážně, není pro Stranu zelených z kandidátů a kandidátek na prezidenta věrohodnější volba než Táňa Fischerová.

Řada z těch, kdo komentovali naše rozhodnutí jako slabomyslné či v lepším případě jako netaktické, uvedlo, že jsme měli raději počkat, kdo vůbec podpisy občanů či podporu zákonodárců získá. A pak se rozhodnout. Tento postup jsme ale vyloučili, neboť by znamenal rezignovat na možnost přispět ke sběru podpisů pro programově skutečně blízkého kandidáta či kandidátku.

Jan Švejnar vzdal boj o Hrad, jak uvedl, proto, že „tento zápas nebude fér“. Proti špinavým penězům se přece nedá bojovat s málem čistých, řekl. Stažení kandidatury bylo pro mnohé zklamáním, neboť měl dobré východisko z minulé volby, reálnou šanci získat širší liberální podporu i entuziasmus svého týmu. Na počátku kapitulace byl už lapsus sociální demokracie, která nebyla ochotna vyjádřit podporu Janu Švejnarovi jako nadstranickému kandidátovi. Fakticky tím vyřadila favorizovaného soupeře Jana Fischera i Miloše Zemana.

Stěží bych si dokázal představit lepší prezidentku než je Eliška Wagnerová. Její úctyhodný příspěvěk k budování českého politstopadového státu je stěží srovnatelný s kýmkoliv s ostatních kandidátů. Nezbývá než respektovat její volbu nekandidovat do úřadu prezidentky a zcela se soustředit na získání senátorského křesla jako nezávislá kandidátka za Stranu zelených. Bezesporu v něm bude moci skvěle pokračovat ve své dosavadní práci politickou cestou.

Česko, říjen 2012. Kdo z prezidentských kandidátů a kandidátek tedy nejvěrohodněji zosobňuje hodnoty, na nichž chceme, aby česká společnost rostla? Nejlépe ten, jehož osobní integrita je pevná, kdo o svých hodnotách jen nemluví, ale rovnou je žije. Táňa Fischerová je člověk, který se neohnul ani v éře komunismu a platil za to tvrdě. Je to žena, umělkyně a politička, která si své prosazovala vždy způsobem, který je vytrvalý, ale prostý agresivity. Je to člověk, kterého někteří považují za snílka, protože má potřebu mluvit o věcech a hodnotách, o nichž se přece „mezi námi realisty“ nemluví, případně jen vtipkuje. Táňa Fischerová však za svého působení ve Sněmovně jako nezávislá poslankyně zvolená za čtyřkoalici ukázala, že dokáže být mimořádně praktická, věcná a odvážná. Byla nejen nejaktivnější poslankyní (účast na všech schůzích kromě jedné za celé čtyři roky; vystoupila na polovině všech schůzí), ale měla podle žebříčku nevládních organizací i nejvyšší skóre v historii při hlasování o zákonech ve prospěch životního prostředí. Jestli se třeba takto projevují snílci a naivky, tak nechť je nás víc.

Táni Fischerové bývá někdy vyčítáno, že nemá všestrannou politickou či technickou erudici v tématech, k nimž by se jako hlava státu musela vyjadřovat. To však nemá většina kandidátů, a popravdě řečeno, je mi milejší prezident, o jehož charakteru a hodnotovém základu nemám pochybnosti, než cynický technokrat, kterých kandiduje hned několik.

Některé komentátory vyplašily názory a dílčí texty Táni Fischerové. Některé z nich se dotýkají úvah o majektovém vlastnictví, družstevnictví, zdůrazňování místní ekonomiky apod. Ano, Táňa Fischerová se vymyká úzce ekonomizujícímu pohledu na svět a zároveň chápe, že budoucnost a prosperita leží v inovaci, tvořivosti, synergii podnikavosti a šetrnosti, a to především na místní úrovni. Nehovoří například nositelé Nobelových cen za ekonomii, že hrází proti globálním otřesům je právě pevná lokální ekonomika, soběstačnost a šetrnost, nehledě na transakční a ekologické náklady s tím spojené? Anebo se tito šokovaní komentátoři stále nezbavili dojmu, že diskuse o družstevnictví končí zákonitě v JZD?

Na jejich místě bych řekl: konečně kandidát, který o krizi neuvažuje jako o krizi výlučně ekonomické, ale jako o krizi hodnotové, společenské a vlastně duchovní. Přesně tak, jak o tom hovořil a psal Tomáš Garrigue Masaryk. V zas tak špatné tradici se tedy Táňa Fischerová nepohybuje.

Nejvíce výhrad se sneslo k tomu, že podporujeme kandidátku, která nemá reálnou šanci uspět, a proto nahráváme Miloši Zemanovi. Copak léčbou Zemana je Jan Fischer? Za těmito reakcemi, nemohu si pomoci, cítím nepřiznaný myšlenkový pochod. Nechceme-li Zemana ani Fischera, dělejme (nenápadně) alespoň něco proto, aby se do druhého kola dostal Jiří Dienstbier. Legitimní úvaha, která se vydává za realistickou. Ale pak chci slyšet proč Jiří Dienstbier. Jak napsal Lukáš Rychetský v časopise A2, vypadá to spíše tak, že je Jiří Dienstbier „se svými (často pronikavými) názory v domovské partaji myšlenkovým trosečníkem“. Přívětivá tvář strany, ale jak ji oddělit od té odvrácené, tvořené politikou hejtmanů Vaňhové, Palase, Haška, Zimoly a dalších?

Kandidátka, o jejíž integritě nemám dnes pochyb a u níž vidím celoživotní oddanost myšlence občanské společnosti, humanismu a tvořivosti je Táňa Fischerová. To jsou důvody, proč se zelení rozhodli podpořit jeji kandidaturu. Není samoúčelnou kandidátkou nominovanou jen proto, abychom naplnili tuto kolonku. Rozhodli jsme se podpořit kandidátku, jejíž nominace vzešla odspodu a pro jejíž podporu pracuje širší občanské hnutí, k němuž se zelení nyní připojili. To je diametrání rozdíl. Proto odmítám šťouchance, že Táňu Fischerovou kandidujeme jen proto, abychom se zařadili mezi strany s vlastním kandidátem. Takto kriticky se vyjádřil např. Alexander Mitrofanov, který obvinil zelené, že si „hrají na vlastním dvorku“ a nechápou „dějinné pohyby“. Ony dějinné pohyby se ale rodí třeba právě tam, kde se jednotlivec či skupina lidí, jakkoliv malá, rozhodne nepodřídit hlavnímu proudu.

Sám prezident změnu nepřinese, změnou jsme my sami

Může se stát, že Táňa Fischerová i přes úsilí zelených a sítě občanských iniciativ, které za její podporou stojí, 50.000 podpisů nezíská. Lidé, kteří se na sběru podpisů podílejí, budou však vědět, že učinili vše v souladu se svým přesvědčením a naplnili svou občanskou svobodu nevzít zavděk tím, co je vydáváno za přijatelné.

A pak, po sečtení podpisů nastane chvíle přemýšlet dál. Buď bude Taťaně Fischerové umožněno kandidovat a ostatní kandidáti tím získají nezvykle ostré zrcadlo. Nebo se výběr omezí na kandidáty a kandidátky, u nichž míra osobní a politické shody s námi bude podstatně nižší. Děláme vše pro první možnost. Pokud nenastane, zachováme se realisticky a odpovědně. Jako to děláme nyní.

Jak často od lidí slyším, že čekají na změnu. Čekají marně. I proto je mottem hnutí na podporu kandidatury Táni Fischerové věta, že „změnou můžeme být jedině my sami“. Už jen v tom, že se tato myšlenka skrze kandidaturu Táni Fischerové šíří, spočívá její nenahraditelný smysl.