Zatímco historická věda, počínaje systematickou prací komise pro vyšetřování událostí Pražského jara, vykonala na tomto nesnadném tématu kus mimořádné, opravdu záslužné práce (stačí připomenout pozoruhodnou knihu historiků střední generace z Ústavu pro soudobé dějiny Rozděleni minulostí nebo monumentální dílo Karla Kaplana), programatiky nejrůznějšího typu a publicistika sobě samé i veřejnému mínění dluží nemálo.
Systémová neschopnost pohlížet na události nedávné minulosti vyváženě, opravdu sine ira et studio sub specie aeternitatis, tak doposud nepřekonala své chorobné stadium. Oč více se určitá část naší společnosti zaklíná svou touhou po spravedlnosti, nápravě prokazatelných křivd i nesporných majetkových příkoří a ztrát, o to méně je ochotna připouštět rozmanitost skutečnosti i složitost kontextů, ve kterých se problematizované (nezřídka a priori zatracované) události odehrávaly. Fakt, že o mnohém se nesmělo nebo nemohlo psát po dlouhá desetiletí propadového padesátiletí 1938-1989, mnohé napovídá, aniž by řešil cokoliv podstatnějšího, co by umožnilo zacelovat stále živé rány. Neplatí to jen pro tu část našeho veřejného prostoru, která se orientuje konzervativně liberálním směrem; mnohé sobě samé i společnosti dluží také podstatná část levice. Není náhodou, že inspirativní odkaz Masarykův i dalších architektů prvorepublikové státnosti a jejích nesporných vývojových kvalit je dnes až příliš často terra incognita.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz