Především se domnívám, že pokud se díváme na úspěchy či neúspěchy určitých sociálních systémů, pak se musíme především dívat do Evropy, protože USA, kde je sociální politika státu naprosto minimální, se s tím naším srovnávat nedají (a „sociální politika“ zdaleka neznamená jen dávky a jinou materiální podporu). Proč se nepodívat třeba do skandinávských zemí? Například do Finska, které vede žebříčky ve školních výsledcích, jehož školství je téměř výlučně veřejné a proslulé inkluzívním vzděláváním?

Pokud se narodí dítě do sociokulturně vyloučené rodiny, pak je stát (ve spolupráci s nestátními organizacemi) jediným možným aktérem, který takovému dítěti tento handicap může pomoci překonat. Činí tak prostřednictvím školství (počínaje vzděláváním předškolním) a cílené terénní sociální práce s celou rodinou.

Výsledky jsou určitě lepší, než „nedělat nic“ - organizace, které se v této oblasti angažují, mají řadu příkladů dobré praxe. A z mnoha příkladů, včetně historických, také víme, že génius se může narodit rodičům s nulovým vzděláním.