Vážené dámy, vážení pánové, vážení hosté,

připomínáme si státní svátek České republiky, tedy událost, která zahájila dějiny Československa, nového a společného státu dvou národů. Je vhodná chvíle položit si některé otázky. Například: Je bezmála jedno století po vzniku Československa ještě na místě připomínat tento okamžik? A je vůbec potřebné připomínat si vznik státu? V době, kdy mapu evropského kontinentu pokrývá jednotná modrožlutá vlajka Evropské unie, kdy v čele tohoto společenství stojí její prezident, její vlastní vláda a kdy se kompetence a pravomoci tak či onak dělí a tříští mezi centrální a národní administrativy?

Naši předkové se také před 93 lety ptali: Máme zakládat a budovat na troskách rakouské monarchie vlastní stát? Ano či ne? Otázku si položili a 28. říjnem 1918 také jednoznačně zodpověděli.

Stát vznikl a jeho první prezident Tomáš Garrigue Masaryk udal směr i obsah jeho další existence, když řekl, že stát se udržuje idejemi, na jejichž základě vznikl. Které ideje měl Masaryk na mysli, které z nich byly základními kameny Československa? Pokud se k odkazu Československa hlásíme novodobým státním svátkem, měli bychom tyto ideje znát, připomínat si je a ztotožnit se s nimi.

Jednu chci vyzdvihnout a zdůraznit. Byla to SAMOSTATNOST. Byla to touha být sám sobě pánem ve svém domě, být rovným mezi rovnými. Dvacet let existence Československa dokázalo nadšení nad vznikem nového státu změnit v jistotu tehdejší společnosti, že usilování o samostatnost bylo správným požadavkem. Vždyť také ztráta samostatnosti v období 2. světové války byla tím, co občané Československa nesli nejhůře. Stejné trauma prožívali nad ztrátou samostatnosti po roce 1948, kdy se naše země stala v podstatě součástí komunistické exekutivy řízené z Moskvy. Ještě rok šedesátý osmý jsme viděli stejně v paralele k roku 1948. Ztráta samostatnosti nás bolela. Pálila jako oheň, který strávil tělo Jana Palacha (o kterém Jan Zábrana napsal: „Místo, aby šel ten den domů, jako druzí kluci v jeho letech, rozhodl se ten den odejít do dějin"). Pálila jako smrt Jana Zajíce a dalších mladých lidí, kteří na protest proti ztrátě svobody a samostatnosti své vlasti zvolili dobrovolnou smrt.