V souvislosti s 30. výročím od listopadu 89 se opakují slova o svobodě. Jak se svobodou v uplynulých třiceti letech nakládáme? A jsme svobodný národ?
Je opravdu zvláštní, že když mluvíme o svobodě, o svobodném státu a společenství občanů, pomalu zapomínáme na „boj za svobodu“ v letech první a druhé světové války, a proto i na léta a výročí 1918 a 1945. Dokonce tato léta některé veřejnosti se sebeprezentující „významné“ osoby za takové nepovažují. „Nedodělaný stát“ je nový současný vynález a „totalitní režim 1948–1989“ máme dokonce definovány zvláštními zákony. Zejména v Evropě se ale o „svobodném státu“ vždy mluvilo jako o státu spravedlivém, ať již byl obcí, knížectvím, monarchií, impériem nebo republikou. Předpokládalo se, že vzniká za účelem nějakého dobra.
Fotogalerie: - Kocábův Vabank
Trochu se zdá, že se na pojem spravedlnost v posledních třiceti letech zapomnělo. Mluvíme o svobodě až příliš často a spravedlnost skrýváme za pojem právní stát, rozdělení mocí. Dokonce, na rozdíl od Spojených států, se nám z politického uvažování vytratil i pojem štěstí, lidského štěstí, a tak si o něm vyprávíme jen potají, anebo nám o něm musí zazpívat Jarek Nohavica.
Když se podíváme na 90. léta: Mnozí v nich přišli o práci a museli si zvykat na jinou. Jiní říkají, že to byla léta úplné a dokonalé svobody, příležitostí atd. Jak je vnímáte vy?
Ano, jedni křičí hanba, hanba, druzí sláva, sláva. Pokud se o tom, kdo má pravdu, nebo třeba jen půl pravdy, nedohodneme, budeme překvapeni, jak rychle se dá zapomenout nejen na osvobození, ale i třeba na jen abstraktní ideál svobody. Minulý režim „osvobození“ sliboval jako důsledek světové revoluce. Ten náš, současný, dokonce i mnoho svých občanů přesvědčil, že svobodu, resp. spravedlnost, si lze pořídit za peníze, nebo dokonce koupit na dluh. Na minulost se vždy vzpomíná v dobrém stejně jako ve zlém, aby se dalo lhát o budoucnosti. Jinak o tom mluví, ti co vykopali zlatý poklad, jinak ti, kteří „zůstali pod čarou“. Nihil novi sub sole…
Fotogalerie: - Stojím za ČT
Svoboda slova, tu podle zákona máme. Máme ji i skutečně? Je někdo, kdo ji ohrožuje, nebo nám ji bere?
Svobodu slova podle Ústavy, nebo podle Listiny základních práv a svobod máme. Dokonce i podle na Ústavu navazujícího zákonodárství. Protože české soudy nehledají spravedlnost, o které jsme mluvili, mnohým, většinou těm bohatším, se vyměřuje podle zvůle. Někdo může vybízet k zavraždění (rozřezání a vykrvení) prezidenta a nikdo na něj neudělá ani ty, ty, ty!
Někdo chce, aby skoro polovina dospělé populace „vychcípala“, a je to žertík uznávané celebrity. Když někteří tak rádi vzpomínají rakouskou monarchii, mohli by si někde přečíst, co to byla „urážka císařského domu“ nebo „stavění se vůči někomu výhrůžně“. Dokonce i obecná neslušnost byla pod dozorem práva. Myslíme si, že zneužití svobody slova začíná tam, kde se dotýká práva druhého, ale nepamatuji si za léta svého působení v posuzování tzv. šíření záští a nenávisti, že bylo snadné pro soudce na jakékoli úrovni se s tímto problémem vypořádat. A to ani nemluvím o zvláštní disciplíně, kterou pro mne anonymní autor výstižně nazval „extremistologií“.
Fotogalerie: - Podvečer 17. listopadu
A jak jsme na tom se svobodou od bídy? Mají nějakou svobodu důchodci, zdravotně postižení, rodiny s dětmi, nezaměstnaní, lidé v pásmu pracující chudoby? Stojí tohle pojetí svobody, ke kterému jsme se dopracovali, za to?
Ačkoli nejsem sociolog a mám informace jen z druhé ruky, domnívám se, že „zbídačení vykořisťovaných vykořisťovateli“ u nás neexistuje. Samozřejmě vím, že mnoho lidí žije na hranici nebo pod hranicí chudoby. Ale jsou různé příčiny toho, jak se do této pasti dostali a proč propadli relativně rozsáhlou sociální sítí. Stanovení této hranice není povahy exaktní. Větším problémem, než je bída, se mi ale zdají ztráty sociálních jistot, které transformace ekonomických a politických institucí vyvolala. To, že před třiceti lety si mnozí představovali svou budoucnost jinak, než jako dobu ve které žijí nyní, je pochopitelné. Dokonce je možné smířit se i se sociální nerovností. Ale zapomenout se nedá na nespravedlivé dělení se o kořist. A až urážlivé chování se těch, kterým se podařilo doslova „urvat“ větší podíl, anebo v té privatizační loterii uspěli.
Fotogalerie: - 17. listopad v centru Prahy
Symbolem ekonomické transformace byl Václav Klaus. Prezident Zeman mu dal vyznamenání, čímž probudil hlasy: Za Klause se tunelovalo, podniky se prodaly do zahraničí, Klaus udělil amnestii... Co lze vyčítat Klausovi, a co ne? Sám exprezident se brání, že zákony o privatizaci vznikaly jako společné dílo.
V Praze, kde bydlím a žiju, se v devadesátých letech říkalo, že ve volbách vyhraje i Klausova tenisová raketa. Jeho koncepce, se kterou přišel se svými spolupracovníky, byla kritizovaná jen zasvěcenými odborníky, nadějí plní voliči jásali. Pochybnosti se začaly objevovat až na konci devadesátých let, a to dokonce i mezi jeho kolegy. Ale přesto si své politické postavení stále udržoval za významné podpory občanů. Ale všichni tři prezidenti – Havel alias Čalfa, Klaus a Zeman byli ochotní za transformační změny nést osobní odpovědnost. Nepamatuji na úrovni parlamentu, vlády a hlavy státu, že by někdo jiný byl ochotný tak riskovat.
Všichni tři budou v novodobé historii ČR vážení podle toho, co pro tuto zemi udělali dobrého, a zatracováni pro to špatné nebo nepovedené. Vlastně to historie ani jinak dělat neumí.
Fotogalerie: - ČT fašistům nedáme
Premiér Andrej Babiš přemýšlí o tom, jak uctí 17. listopad. „Když půjdu na Národní, tak zase mi někdo bude sprostě nadávat a můj věnec zase skončí v koši. Když tam nepůjdu, tak zase budu poslouchat, že jsem tam měl jít, protože jsem důstojně neuctil památku listopadu. Takže budu kritizován, ať udělám cokoli. Určitě chci výročí uctít, ale jak přesně, ještě uvidím,“ uvedl pro novinky.cz. O čem to svědčí?
Co má také dělat? Když někdo má vlastní scénář oslav listopadu a brání jiným, aby jej vzpomínali po svém, co má premiér dělat? Má přinést květiny, které mu někdo ukradne, nacpe do koše a zničí? A kdyby náhodou, dostane za to pořádkovou pokutu? Ti, kteří si 17. listopad stále víc a víc přivlastňují, zdá se, chtějí říct, že to bylo všechno jinak. Neustále se zvětšující počet těch, co tehdy byli na Národní třídě, je pro leckoho znamením, že tam s novými „hrdiny“ být nemusí a že jim ani nemusí věřit to, co říkají dnes tak nahlas.
Proč bere zhruba polovina národa Babiše jako určitého zachránce a vykupitele od toho, co zde bylo předtím? Jsou připraveni omluvit zločiny vlády KSČ, Babišovo údajné estébáctví, jeho členství v KSČ? Anebo jim vlastně „havlovské“ řeči o vyrovnání se s minulostí nikdy nic neříkaly? Mávne rukou polovina národa nad připomínkou 17. listopadu se slovy, „co jsme si, to jsme si“? A je to dobře?
Zřejmě ty „zločiny“ vlády KSČ už mnoho lidí zajímají méně než „zločiny“ vlád polistopadových S těmi měli svou osobní zkušenost, ty ostatní jsou historií, která se mimochodem vypráví jako legenda. Bylo, nebylo! Dokonce i to z němčiny přejaté sousloví „vyrovnání se s minulostí“ je jen politické heslo. Správné by bylo hledat odpověď na „otázku viny“, jak kdysi dávno učinil Karl Jaspers. Ale koho to dnes zajímá, když víme, že se v listopadu 1989 dohadovali menší a větší, mladší a starší viníci?
Dramatik, scenárista a herec Zdeněk Svěrák se vyjádřil, že před třiceti lety netušil, že na nás padne pohroma, jakou dnes prožíváme. Demokratické instituce dle Svěráka nefungují a technologie se zneužívají k matení myslí milionů lidí. „Je to především Putinova úspěšná kybernetická válka,“ uvedl v rozhovoru pro Deník N. Naději vkládá do studentů a mladých lidí. Padla na nás po třiceti letech od „sametu“ pohroma? A můžou nás zachránit jen mladí lidé? Jak?
To jsou krásná slova od bývalého člena KSČ. Navíc se ještě dal na studia kybernetických válek. Dokonce se mýlí i v tom, že nám z té pohromy pomohou mladí lidé. Tak „sociologicky“ dlouho uvažoval na začátku devadesátých let i Václav Havel. Mladí dorostli a je z toho „pohroma“. Nechci připomínat bývalému učiteli starodávné učitelské, že „mladé dokáže být každé tele“. A co když se jim náhodou začne líbit studentská písnička „Když jsem já šel tou Putinskou branou“, jak nedávno někdo připomněl na internetovém zpravodajství? A proboha, co když dokonce začnou nakupovat u Huawei? To teprve bude ta správná tečka za tím naším případem, jak se říká na konci cimrmanovské Vraždy v salonním kupé.
Psali jsme:
Mládež se dnes do značné míry věnuje boji proti klimatické změně a za životní prostředí. Inspirací je jí Greta Thunbergová. Lze vidět podobnost mezi studenty, kteří v roce 89 bojovali za svobodu, a tímto klimatickým hnutím?
Asi jim je podobné mládí, naivní víra ve vlastní síly. O tom, že budou zklamáni, a jak někteří víme i podvedeni, je dnes nikdo nepřesvědčí. Zkusit si to musí sami.
Pokud jde o hlasy, které tvrdí, že socialismus se k nám vrací právě skrze tato ekologická hnutí, co k nim říci? Jsou věci jako masivní omezování průmyslu, zdražování masa, zdražování letecké přepravy nebo dotování elektromobilů a obnovitelných zdrojů energie cestou k nové totalitě, jak tvrdí klimaskeptici?
Jisté prvky plánovaného hospodářství, neřku-li „stalinského plánu přetváření přírody“ by v tomto současném „hnutí“ mohli pamětníci objevit. Ale doba je jiná, Spojené státy nechtějí klimatickou dohodu akceptovat, Číňané se snaží víc než ostatní, tak třeba se ještě dočkáme nějaké geostrategické změny. A snad ten náš boj za lidská a nelidská práva nezpůsobí nějakou válečnou katastrofu. To by pak, jak říkají rodiče Hugo Pludka v Havlově Zahradní slavnosti, po nás neštěk ani pes!
Tomáš Halík, Michael Žantovský, Michael Kocáb a jiní. To jsou ti, kteří se hlásí k odkazu Václava Havla. Je o Havlovi s odstupem času referováno spravedlivě a objektivně? A nesou zmínění jeho odkaz důstojně? A co jeho žena Dagmar?
Vámi citovaní pánové se snaží. Zatím se mi zdá, že k důstojnosti se přiblížil nejvíce Michal Žantovský svým obsáhlým životopisem Havel (2014). Ti ostatní obvykle raději mluví o sobě, ale proč ne? Alespoň se něco dovíme i o nich.
A paní Dagmar? Ta to má těžké. Někdy musela snášet zástupnou kritiku VH, ale zřejmě si našla svou agendu a chová se tak, jak může. Někdy i tak, jak musí.
Ať nezapomeneme na současného prezidenta Miloše Zemana: Jak u příležitosti tohoto výročí zhodnotit jednotlivé fáze jeho politické činnosti?
Promiňte, dovolte mi, omluvit se a neodpovídat. Jsou to nejméně čtyři analýzy čtyř období dnešního prezidenta. Nedá se to udělat stručně. Navíc, když žijeme v době, kdy je vyznamenání prezidentem republiky nebo hledání pozitivních stránek výkonu všech jím zastávaných významných úřadů považováno div ne za hrdelní zločin.
Zeman se omluvil za to, že jeho vláda v roce 1999 podpořila bombardování Kosova. Za co by se naše zahraniční politika po roce 1989 měla omlouvat, a na co by naopak měla být hrdá?
Snad by se jednou někdo mohl omluvit za likvidaci zahraničněobchodní agendy, ztrátu odborníků, kteří v této oblasti přešli „do cizích služeb“ (ve kterých se mimochodem neztratili). Omlouvat ty oběti válek, ke kterým jsme také přispěli, je těm mrtvým také už na nic. Jen to bombardování Srbska a ty české oběti v Kosovu by se snad mohly posuzovat nejen trestněprávně, ale i politicky a z hlediska morálky.
Z těch maličkostí si jistě nezaslouží obdivu udělení vysokého státního vyznamenání Billu Clintonovi ve dnech jeho obtíží, které si zavinil svým sukničkařením s Monikou Lewinskou. Ale to se někdy stává i těm nejspravedlivějším.
Pokud jde o zahraniční politiku, zatím se ten vysmívaný Andrej Babiš chová v mezinárodní politice obratně a nadějně. I když asi předsedou Valného shromáždění OSN nebude. To ale nevadí, stejně by se to mnoha jeho politickým partnerům nelíbilo.
I tento rok informovala BIS o rozvědném nebezpečí ze strany Ruska. Je Rusko 30 let po sametové revoluci naším nepřítelem? Co kdo ve vzájemných vztazích za oněch 30 let zkazil a čemu pomohl? Co třeba pohled na rok 68, vývoj na Ukrajině, lidská práva v Rusku?
Kdysi, na začátku devadesátých let, když vyjeli čeští emisaři do Moskvy a chtěli proniknout do sovětských archivů, dostalo se jim odpovědi, zda si myslí, že Sovětský svaz nebo Ruská federace prohrály s Českou republikou nějakou válku. Zdá se mi, že se myšlení na naší straně příliš nezměnilo. Vyhlásili jsme společně s NATO Ruskou federaci za nepřítele a asi si neuvědomujeme, že stav nepřátelství trvá. Nedokážu posoudit, jaký význam přikládají v RF nebo ČLR naší kritice jejich chápání politiky lidských práv, ale obávám se, že je to příliš nezajímá. Možná, kdybychom neuzavřeli audiovizuální zpravodajství z Ruska a ČLR, mohli bychom se něco o tomto problému v obou zemích dozvědět. Takto jsme odkázáni na tajemné zdroje těch, kterým už dávno nevěříme, a žijeme v milosrdné nevědomosti. Můj subjektivní dojem je, že rusky mluvících osob okolo mne nějak přibývá, ale o ty se BIS asi nezajímá.
Bývalý předseda Vojenského výboru NATO Petr Pavel chápe Macronova slova o „mozkové smrti“ NATO tak, že se francouzský prezident snaží zvýšit svou roli v EU. Zároveň prý musela potěšit v Kremlu. Macron ale usiluje o zásadní zvýšení obranyschopnosti EU. Mají v Kremlu podle vás radost z jednání francouzského prezidenta a z jeho vyjádření o mozkové smrti NATO? A měli bychom si na Francii v rámci EU dávat raději pozor?
Někdy zapomínáme, jakou má ruská zahraniční politika kontinuitu. Třeba jen v tom, že její vyslanci necestují po celém světě podle nálady někoho z centra politické moci, ale že dlouhá léta pracují stejní lidé ve stejném teritoriu. Nevím, jakou radost mají z projevu Emmanuela Macrona v Moskvě, ale vím, že se mnozí radovali ve Francii. Pan generál, v NATO donedávna odpovědný za politickou agendu této organizace, nemohl odpovědět jinak. To snad mohl předpokládat i Václav Moravec. A když se do toho přidá ještě povinnost zanadávat si na Putina, nedozvěděli jsme se vlastně nic. Možná ta Macronova metafora není ohleduplná, ale jistě najde své posluchače, kterým bude jedno, zda se v Moskvě nebo v Soči radují. Jde přece jen o americko-francouzské a americko-eurounijní vztahy.
Rozvědně aktivní má být u nás i Čína. Je tato nastávající ekonomická mocnost naším nepřítelem? Jak hodnotit sbližování, o které se pokouší prezident Zeman? A opět, co lidská práva v Číně?
Zřejmě se nemůžeme zbavit Švejkova dědictví. A co takhle nádraží? Fotografují? Ten problém je samozřejmě na stole. Zjednodušení „ekonomické mocnosti“ sledované Pepkem Vyskočem je ale nebezpečné. Docela by nás mělo zajímat, jak je ČR aktivní v ČLR. Při bouřlivém rozvoji nových technologií v Číně předpokládám, že vyzvědačství „od dveří ke dveřím“ nemá budoucnost. Ale co dělat, když naše zpravodajské myšlení o Číně je na úrovni získávání informací o Čukotce. Tomu budou odpovídat také naše znalosti toho, co se o nás chtějí dozvědět naši přátelé ve zbrani.
Pokud jde o prezidenta, má silného soupeře v pražském primátorovi. Až dojde na lidská práva v ČLR, jistě se dovíme o tom jak na to z pražské radnice jako první.
Pane doktore, zmiňoval jste, že o svých vzpomínkách na listopad 1989 hovoříte poměrně nerad. Když jsme spolu mluvili na toto téma loni, tak jste vzpomínal, jak jste sledoval, jak ti, kteří podpisovali Antichartu, se pak mohli přerazit, aby podepsali Několik vět. Co říci k nadcházejícímu 17. listopadu 1989?
Tentokrát vzpomínky na třicáté výročí listopadu 1989 jsou tak pokrytecké, že se opravdu nedá dodat nic lepšího ani horšího. Objevili se noví hrdinové, kteří se předhánějí vysvětlit, co dělali, kde byli a co všechno právě oni způsobili. Jan Keller někde napsal, že teprve teď pochopil, proč komunistický režim padl. Všichni byli na Národní třídě, na Václavském náměstí a na Letné. Komunisté zůstali ve svých úřadech sami, a tak odtud odešli a zmizeli.
Podobný příběh popsal už Ivan Vyskočil ve své době slavné povídce 38. sjezd velkých kouzelníků (cituji možná nepřesně, lovím v paměti, asi 1964). Jistě tehdy netušil, že je prorokem. Ale do mého vzpomínání na rok 1989 patří víc než těch na padesát knih, které v současné době o těchto událostech již máme k dispozici.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
