Děti ve vaší základní škole jsou, zdá se, velmi aktivistické. To už v nízkém věku dospěly, nebo jsou něčím či někým „popichovány“?
Dnes již známý kanadský psycholog Jordan Peterson poukazuje mimo jiné i na absurditu politického aktivismu studentů středních a vysokých škol, načež se opírá o to, že tito lidé vlastně ještě ničím v životě neprošli, nebo minimum z nich. Studenti navíc často využívají sociálních výhod právě toho systému, proti němuž se tak radikálně vymezují. Jistě, ale nutno přiznat, že i já jsem byl ve svých středoškolských letech velmi horlivým bojovníkem – někdy radikálně nalevo, jindy napravo. Vždy čelem tam, kde se podle mého úsudku dělo nějaké bezpráví.
Tady jsme ovšem ještě dál! Zde totiž nedošlo k víceméně dobrovolné aktivizaci středoškoláků či vysokoškoláků, ale k politické výuce dětí z prvního stupně základní školy, což je skutečně ohavné. Je všeobecně známo, že učitel – zejména prvňostupňový – je pro děti neotřesitelnou autoritou. Jeho způsob výuky, informace, které dětem podává… To vše se v mladém mozečku navždy zakóduje.
Proti podobným aktivitám učitelů se musí vymezit v prvé řadě vedení školy, což se v případě štěnovické základky v rámci možností stalo. Jinde ale mohou být podobné výukové metody naopak v přízni ředitelů. V takovém případě by měl přijít na řadu odpor rodičů, který by, jak věřím, našel zastání i u školních inspektorů. Ale kdo ví... Třeba rodiče, kteří jsou zároveň členy školské rady, vnímali tento projev jako neškodný, ba naopak – hodnotili jej pozitivně s tím, že se tak děti naučí mírumilovnosti a svět bude hned o něco lepší.
... a jak se tento aktivismus projevuje v konkrétních případech? Možná, že po vzoru švédské teenagerky budete nominováni na Nobelovu cenu míru...
Děti byly podle všeho vyučovány, jak demonstrovat. To se samozřejmě neobejde bez příslušných transparentů a cedulí, které děti s pomocí učitelů vytvořily. Důrazná hesla malých demonstrantů mohli rodiče, případně veřejnost, zhlédnout hned u vstupu do školy, kam byly cedule se vší hrdostí zúčastněných umístěny. Výstava hesel typu „Stop volnému prodeji alkoholu“, „Nechceme takový svět, pojďte s námi demonstrovat“ a podobně však nebyla k vidění naštěstí dlouho. Když podobné výkřiky zazní z úst dětí základní školy, natož pak těch z prvního stupně, vypadá to vskutku komicky. Bohužel legrace končí ve chvíli, kdy si uvědomíme, komu a čemu mohou být ve škole ti nejmenší vystaveni.
Jistě se pak najdou tací, kteří se k fenoménu Greta hrdě přihlásí. Koneckonců, které dítě by raději nestávkovalo, než aby se učilo, že? Popularitu takového „grétovského“ učitele by to bezpochyby zvedlo, alespoň tedy u dětí.
Je potřeba si uvědomit, že o politických tématech se rozhoduje na regulérních politických kolbištích, nikoli ve škole nebo v ulicích. Vlivem rozmáhajícího se relativismu, který se paradoxně transformuje v jakousi liberální totalitu, už ale dávno nejsou tyto demokratické principy tak jasné a neochvějně platné. To uvádí celou společnost do chaosu, tím spíše děti! Podobnými školními aktivitami jsou navíc osvědčené principy dále podkopávány, a to zrovna těmi, kteří by jimi rozhodně pohrdat neměli – tedy učiteli.
Stop volnému prodeji alkoholu. Foto: J .Polívka
Stop výstavbě silnic. Foto: J. Polívka
Ideologie ultra-liberalismu je postupně nadřazována zákonu, rovněž étosu jako takovému. Kdyby tomu tak nebylo, nebyly by v takovém měřítku narušovány normy, jakou je apolitičnost školských zařízení. Propagaci konkrétního politického subjektu či vize pak zakazuje přímo školský zákon. To jsou principy, které mají v demokratickém zřízení svůj smysl a je potřeba je chránit, ne je vydat napospas progresivistům. Obávám se však, že v tom už velké úřady nepomohou. Odhaduji tak, že se odpor proti politické korektnosti křečovitě aplikované snad do všech oblastí, které si jen dokážeme představit – včetně školství, soustředí do komunálu – do obcí a menších měst. Zde bude klíčové vytrvat a nepolevit nesmyslům padajícím shora a rozlézajícím se vespod. Nátlak ale poroste...
Psali jsme:
Dá se říci, že iniciativy se chápou mladší a mladší, a že ti starší rezignují? Teď mám na mysli aktuální témata obecněji než ve vaší obci…
Mládež byla vesměs vždy revoluční, o to více byla náchylnější k přijetí zhoubných ideologií. Lehce se zradikalizovala. Z nedávné historie můžeme jmenovat například Hitlerjugend či PO SSM. Řekl bych, že je to jev, který je ve společnosti tak nějak vžitý... A špatný! Hovoříme-li o rezignaci starších, je to něco, co zjevně prochází několika generacemi. Je to jev typický pro postkomunistické země, nebo problém západní společnosti jako takové? Mládí samozřejmě využívá této submisivity starších. Toto povědomí je politicky podporováno ultralevicovými projekty typu Piráti. I já jsem se vydal svého času na pirátskou plavbu do přístavu komunální politika, ač s podporou STANu. Tehdy jsem nepřemýšlel, jak důležité je absorbovat zkušenosti straších, nechat se poučit… Známá formulace „mladická nerozvážnost“ je tak kupodivu platná.
Od roku 2014, kdy jsem začal působit jako místostarosta Štěnovic, uběhl nějaký čas a já vidím politiku trochu jinak. Pod vlivem politické korektnosti, která mimo jiné hlásá to magické „mládí vpřed“ – i když možná trochu jinak než kdysi – vítězí krátkozrakost a nahodilost. Politika je daleko složitější věda, ve které zdaleka neobstojí jen mladická dravost a revolta. Politickou debatu tak dnes raději povedu se starým komunistou, než s mladým Pirátem. Ideologicky vyjdou nastejno, a ten starý komunista mě alespoň obohatí, co se životních zkušeností týče.
Například Milion chvilek pro demokracii je typický projekt revoltující mládeže a jistě zcela legitimní. Důležitý je však motiv nedávných demonstrací. Jedním z hlavních motivů byl nesouhlas se jmenováním paní Benešové na post ministryně spravedlnosti, načež se začal zpochybňovat proces, jakým byl tento politický akt realizován. Zjednodušeně – premiér navrhl, prezident jmenoval. Čili žádný rozpor s Ústavou, jak mnozí tvrdili. Sotva však byla paní Benešová do čela resortu jmenována, „všichni“ neochvějně věděli, že pomůže přikrýt Babišova provinění a že to je vlastně jediný úkol nové ministryně. V tom všem se však zapomíná na to, že to byla právě Marie Benešová, která se tehdy v roli stínové ministryně spravedlnosti nebála poukázat na nezákonné zásahy do trestních řízení. Prokázala tím jistou odvahu a nemám důvod myslet si, že si nebude odvážně počínat i nyní. Z jednání mluvčích demonstrantů tak cítím neochotu připustit skutečnou diskusi a brát v potaz fakta.
Co je na tom pravdy, že jste se na radnici ocitli ve druhém volebním období tak poněkud jako mezi mlýnskými kameny? Tedy mezi ODS, ČSSD a možná ještě někým, nevyslovitelným...
Výsledek loňských komunálních voleb politické síly u nás dosti rozštěpil. Zformovala se tak opozice, o jejíž deklarovaných politických motivech pochybuji. Rozhodně tedy nemohu říci, že se jedná o konstruktivní opozici, přestože občas nepatrný záblesk konstruktivity zachytím. Je to ale žalostně málo oproti zjevné touze zcela zdiskreditovat starostu, případně všechny, kdo za starostou stojí. Rozhodně nemohu s jistotou říci, že se politickou situaci v naší obci nesnaží ovlivnit někdo zvenčí – vlivný, politicky zkušený, leč nechvalně... Je to fenomén takzvané skryté politiky nevolených.
Kmotrovství bylo v Plzni vždy veřejným tajemstvím, proslulá tím byla ODS i plzeňská sociální demokracie. Naše obec leží od krajského města pár kilometrů, což samozřejmě zvyšuje předpoklad tvorby vazeb na lidi, jejichž služeb mohou být opozičníci ochotni využít ve svůj prospěch i za cenu politických prasáren. Pokud to tak funguje – a já to podezření mám – tak jde zřejmě o jakousi reciprocitu a jak známo, účel světí prostředky. Přesto jsou tito lidé schopni stavět se do role mravokárců a dávat na potkání školení o tom, jak má vypadat politická kultura.
Z toho je zjevné, že i komunální politika byla zasažena jevem, který bývalý prezidentský mluvčí Hájek označuje jako Deep State, tedy snahu nevolených vládnout.
Co podle vás potřebuje tento svět? Protestující omladinu s mobily a laptopy v rukou, to asi není to pravé ořechové. Kdysi se chodilo na akce Brontosaurus, nyní se tak maximálně chodí do DinoParku, ovšem tam tedy nikoliv uklízet...
Aniž bych se musel pouštět do hlubokých úvah a filozofování, doporučil bych návrat k tomu, na co se možná práší na půdě i u vás doma – k bibli. Tam jsou popsány pravdy v mnoha obrazech, v nejrůznějších podobenstvích... O některých z nich můžete rozjímat celé týdny a stejně nebudete hotov. Tam je základ. Ano, můžeme volat po návratu k tradičním hodnotám, ale bez znalosti jejich vzniku je srdcem ve skutečnosti nikdy nepřijmeme a budeme tak ve spárech bezduchého racionalismu. To naši předkové dobře věděli. Jejich život jim nepřipadal důležitější než tyto hodnoty, proto se nebáli jej pro tyto pravdy položit na pomyslný oltář. Jednou z největších ctností byla obětavost. Ta člověku není vrozená, vrozená je sobeckost. Až skrze těžkosti, které tříbí charakter jako takový, se může člověk dostat k upřímné obětavosti a ochotě „pokládat druhého za přednějšího než sebe“. To potřebuje tento svět. A pokud k tomu dospěje skrze mobily či laptopy... Nechť se tak stane!
Co říkáte názoru, že pracovníci a funkcionáři radnic jsou stále jednou nohou v kriminále? Respektive, že se z notorických stěžovatelů postupně stávají ještě notoričtější udavači?
Problém je v tom, že stále více moci je vkládáno do rukou státního zastupitelství. Zároveň zde vnímám snahu státu ukázat, že se na obcích krade nebo že jsou úředníci a funkcionáři na obcích jedni velcí korupčníci. Četl jsem v novinách, že starosta je grázl, tak je to pravda. K tomu přidejme ilustrativní snímek, jak starostu či úředníka odváží za doprovodu zakuklenců policejní anton a nad situací drží kontrolu policejní vrtulník. Tím může stát krásně hájit například snahy o postupnou centralizaci a vytváření superúřadů, spojování malých obcí apod.
Co na tom, že se tomu či onomu starostovi nakonec nic neprokázalo? A presumpce neviny? Tu česká média vesměs pomíjejí. To, že jste jako starosta v očích svých občanů za kriminálníka, už je stigma, které si pravděpodobně ponesete až do smrti.
Pak jsou zde stěžovatelé, kteří tuto atmosféru umocňují. Kdo z toho má většinou radost, jsou opět média. Za všechny případy mohu jmenovat například jistého Jakuba Čecha, kterému se ještě nedávno dostávalo nebývalé pozornosti českých médií. Svoji seberealizaci postavil na kritice a hnidopišství, což někteří patřičně ocenili včetně organizace Člověk v tísni. Pokud vím, tak mu ještě není ani dvacet, tak snad se polepší...
Transparenty před vchodem do školy. Foto: J. Polívka
Psali jsme:
autor: Václav Fiala
