Vzhledem k tomu, že jste v letech 2003 až 2006 absolvoval doktorandské studium na Eberhard Karls Universität v Tübingenu, že se zabýváte německým osvícenstvím, že v Německu vydáváte knihy jako naposledy Aufklärung oder Illuminismus o esoterice v době rozumu, že tam máte přátele a spoustu známých a že tam často jezdíte, bych čekal, že máte k Německu veskrze kladný vztah. Ale pak si přečtu váš blog, kde píšete, že poslední návštěvy Německa a sledování tamních médií v posledních týdnech vás přivedly k jedinému možnému závěru, že ta země se dokonale zbláznila. Co jsou podle vás hlavní příznaky toho, že vedle sebe máme šíleného souseda?

Příznakem pro mě je, že se ve veřejné sféře neobjevuje žádná kritická reakce na šířící se nesmyslné a škodlivé návrhy na změny týkající se ekonomiky, práva i osobního života jednotlivců. Odkaz na klima se bere jako dostačující zdůvodnění. Prostě se nic kritického do veřejného prostoru nepustí, a ono se to pak vše uskuteční, ať to lidé chtějí, nebo ne. Ale ohradil bych se proti tomu Unterstellung, že nemám rád Německo. Pro mě je německé osvícenství a přirozené právo hlavní téma, věnuji mu většinu svého času. Problém je spíš v tom, že Němci sami sebe nemají rádi. Po druhé světové válce rozvinuli jakousi sebepopírající kulturu, která měla asi za cíl udělat z nich lepší lidi, zabránit návratu nacismu. Ale zavrhování vlastní kultury – monotónní, automatické zavrhování – to není ta správná cesta.

Jak to zavrhování vlastní kultury samotnými Němci vypadá?