Píšete antiutopický román na pokračování Zítra už bude všechno jinak. To se docela hodí do našeho seriálu rozhovorů Hůř už bylo? Zejména u mladé generace se šíří názor, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“. Jsou podle vás důvody k takovému pesimismu? A pokud ano, jaké to jsou?
Nevím, jak moc je takový přístup u mladé generace rozšířen. Většinou u svých vrstevníků, a hlavně u těch ještě mladších, narážím spíše na spokojenost a důvěru v pokrok. Přesto sám důvody pro obavy o naši budoucnost vidím, a o nich je i můj román.
Už před mnoha lety jsem to shrnul v jednom článku přibližně takto: Evropské národy stojí v mnoha ohledech na šikmé ploše – vymírají, přestávají si uvědomovat sebe sama, upadají mravně a kulturně, vězí v těžkopádném a degenerativním sociálním systému, jsou zadlužené, dobrovolně se vzdávají správy svých věcí ve prospěch vzdálených a nepřehledných mezinárodních struktur, vytrácí se disciplína a osobní odpovědnost člověka za vlastní život. Pokud se tyto tendence nepodaří zastavit, stanou se Evropané během několika málo generací v rámci probíhajících migračních toků na vlastních historických územích pasivními menšinami a následně se rozpustí jako kostka cukru v moři nově panujících, dynamických etnik.
Říkám také, že žijeme v časech, kdy i ty nejvíce samozřejmé danosti jsou zpochybňovány, kdy moudrost zkušenosti je cejchována jako „předsudky“, kdy zažité vzorce chování jsou coby „stereotypy“ dehonestovány a bořeny, kdy rozlišování dobra a zla je vysmíváno jako „černobílé vidění světa“, kdy sám pojem normality začíná být nekorektní. Pokrokáři dychtí po tom, rozorat svět svých předků a postavit si úplně nový.
Psali jsme:
V románu se nesnažím nastínit žádnou extrémní, záměrně vyhrocenou vizí děsivé budoucnosti. Jde spíše o to domýšlet důsledky jevů, které pozorujeme kolem sebe, pokud by se stávající nepříznivé trendy nepodařilo zvrátit. A, jak říká jedna moje románová postava v nejnovějším pokračování, z těchto trendů lze dovodit, že „zkázu naší civilizaci nepřinesou ani roboti, ani zničení životního prostředí, ani přelidnění, ani totalitní režimy, ani mimozemšťani, ale uvadnutí ducha a s ním spojený morální úpadek“.
Objevuje se názor – i v souvislosti s protesty mládeže proti klimatické změně – že dnešní mladí, generace „mileniálů“ jsou ztracená generace, nebo první generace, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Není tento názor trochu přehnaný v situaci, kdy současní mladí vyrůstali v hospodářském růstu?
Ztracená generace? Ano, to je výstižné. V této souvislosti bych ovšem nedával na první místo ekonomiku, ačkoli je velmi pravděpodobné, že i s ní to půjde z kopce, jestliže se prosadí Evropský zelený úděl (European Green Deal) a pokud bude dále bobtnat stát blahobytu – třeba ve vazbě na Evropský pilíř sociálních práv. „Ztracenost“ této generace bych ale mnohem spíše hledal v úpadku hodnot a osobních kvalit, o kterém jsem mluvil prve. V tomto smyslu mi přijde každá další generace ztracenější.
75 let v Evropě nemáme osobní zkušenost s válkou. Jak s válečným nedostatkem, tak s holokaustem. To znamená, že mladá generace už nemá ani rodiče a prarodiče, kteří by válku pamatovali a vyprávěli by o ní. Jak by se naši předkové z doby před 70 lety asi dívali na naši nastávající krizi?
V porovnání s tím, co zažívali naši předkové za obou světových válek nebo v době velké hospodářské krize, je několik týdnů s rouškami, s prací z domova, zavřenými restauracemi nebo vyprodaným droždím naprosto zanedbatelnou epizodou.
V začátku nouzového stavu jsem napsal krátký článek Jak překonat pandemii s podtitulem Sedmero babských rad. Obsahoval několik zdánlivě banálních doporučení, která lze shrnout několika slovy: Buďme každý na svém místě, chovejme se odpovědně a ohleduplně, nereptejme, pomáhejme si, povzbuzujme se, snažme se spojovat, a ne rozdělovat, vytěžme z celé situace co nejvíce pozitivního. Když o tom uvažuji zpětně ve spojitosti s vaší otázkou, věřím, že naše babičky a dědové by to viděli nějak takto.
V minulosti jsme se připravovali na různé druhy krizí. Na krize migrační, na ohrožení terorismem, na ohrožení ze strany Ruska. Které „přípravy na krize“ byly zbytečné a jen plýtváním silami? Které se nám naopak vrátí?
Pojem krize v posledních letech zažívá inflaci. Leckteré situace jsou nafukovány a podávány dramaticky, takže ve výsledku jdeme z krize do krize. Přípravy jsou často spíše reakcemi na předchozí situace. Po sněhové kalamitě se nakoupí nové stroje na odklízení sněhu, pak ale přijde pětisetletá povodeň. Zlepší se tedy protipovodňová opatření a pak zas přijde virus z Číny. Teď máme hodně roušek a respirátorů, ale příští krize bude zase o něčem jiném. Tak už to chodí. Jestli je něco užitečného ve všech dobách a režimech, pak jsou to podle mě určité základy branné výchovy nebo zvyk udržovat doma zásoby vody a trvanlivých potravin.
Psali jsme:
Dlouhodobě se zabýváte děním na úrovni Evropské unie, zastavme se tedy blíže u ní. Mnozí jsou z postupu Bruselu vůči koronakrizi rozčarovaní a často nyní zaznívá, že EU je projekt jen pro dobré počasí. Vidíte to také tak?
Tady je třeba odlišit dvě roviny. Sama úzká spolupráce mezi evropskými státy a zejména volný obchod, to je něco, co by mělo být standardem a co žádná z mnoha krizí posledních let nezpochybnila. Jestliže si nynější mimořádná situace vynutila dočasná omezení, nevyplývá z toho bez dalšího, že integrace je projekt pro dobré počasí. Také bychom tak neoznačili třeba pražské metro jen proto, že ho jednou zatopila zmiňovaná povodeň.
Jinou věcí je, že na užitečné jádro integrace v podobě vnitřního trhu se nabalila řada nadbytečných nástaveb, které vytvářejí více problémů než užitku – předně euro a Schengen, pro které označení „projekt pro dobré počasí“ naprosto sedí, a vedle nich třeba činnosti EU v oblasti sociální politiky či ochrany životního prostředí.
Že Unie během koronavirové krize nebyla příliš vidět, bych jí nezazlíval. Otázky bezpečnosti a veřejného zdraví náleží primárně do kompetence členských států, a tak by to mělo i zůstat.
Jednotlivé státy jsou schopny na podobné mimořádné situace pružně reagovat podle svých potřeb a možností a s podrobnou znalostí místních podmínek. Nechtějme si představovat, jak by reakce na pandemii vypadala, pokud by byla organizována z bruselského centra! Brusel je vzdálený, zpomalený těžkopádnými rozhodovacími procesy a vždy bude mít sklon nabízet špatně padnoucí řešení podle jednotné šablony.
Kritici nynějšího modelu evropské integrace musejí být ve své argumentaci konzistentní. Nemohou Unii jedním dechem vyčítat, že je příliš rozpínavá, že má příliš mnoho pravomocí, že chce mít všechno pod palcem, a na druhé straně si stěžovat, že nezasáhla tam, kde k tomu ani pořádně nemá pravomoc a kde nemůže být mnoho platná. Jestliže EU posloužila jako platforma pro diskusi a pro výměnu osvědčených postupů, držela se přesně v mezích, které bych doporučoval. Naopak se mi vůbec nezamlouvají představy unijních institucí o kolosální roli Unie při hospodářské obnově.
Myslíte si, že koronakrize může přispět k pozitivní reformě Evropské unie?
Podobné naděje vystávají, kdykoli přijde nová krize, ale zatím pokaždé rychle vyšuměly. Naposledy to bylo v souvislosti s brexitem. Rozhodnutí Britů odejít z Unie představovalo zlomový okamžik, který vybízel unijní elity k sebereflexi a k uvědomění si, že evropská integrace se už dlouhou dobu ubírá špatným směrem. Na chvíli se všude mluvilo o potřebě hlubokých reforem, o návratu pravomocí členským státům, o opuštění centralistické linie, o přechodu k vícerychlostní integraci, o zeštíhlení záběru Unie na vnitřní trh a s ním úzce související oblasti a podobně. A jak to dopadlo? Diskuse o budoucnosti EU-27, které se vedly tři roky (2016–2019), nevyústily v nic jiného než v potvrzení dosavadního kursu a zrychlení plavby.
A potom nastoupil na scénu Zelený úděl, který všemu nasadil korunu.
Když pozitivní změnu nepřinesl brexit a před ním dluhová a migrační krize nebo obtíže při prosazování euroústavy a Lisabonské smlouvy, od koronaviru, který s Unií a s jejími chybami nijak nesouvisí, bych to čekal tím méně. Spíš se obávám toho, že unijní instituce se budou snažit využít celé situace jako další „blahodárné krize“, která by měla být maximálně vytěžena pro získání další moci a peněz pro bruselské centrum.
Zmínil jste se o Green Dealu. To je velké téma posledních měsíců. Zdá se, že na něj máte kritický názor...
Zelený úděl překonává vše, na co jsme doposud byli od unijních institucí zvyklí. Tentokrát nejde „pouze“ o posílení bruselského centra nebo o další přerozdělování peněz a problémů mezi členskými státy. Je to plán na hloubkovou proměnu reality kolem nás, kterou mají přinést namísto spontánního vývoje umělé zásahy shora. Všechny síly a zdroje mají být zapřaženy k dosažení „klimatické neutrality“ do roku 2050. Předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová prohlásila, že každý z nás bude muset přispět a změnit způsob života.
Pokud by se plán uskutečnil, přinese dávno nevídané sešněrování hospodářství, astronomické náklady, omezení svobody a další oslabení členských států. Můžeme se obávat prohlubování zaostávání EU za dynamickými ekonomikami jiných koutů světa, ale také indoktrinace, vytváření a zneužívání atmosféry strachu, všudypřítomného sledování a kontroly našeho chování.
Bude, podle vás, EU i po koronapandemii na uskutečnění tohoto plánu v plném rozsahu trvat?
Evropský parlament a Evropská komise se Green Dealu drží pevně a zdá se, že koronavirus vnímají jako nový vítr do plachet. „Zelenou transformaci“ chtějí propojit s obnovou hospodářství po pandemii. Europarlament v dubnové rezoluci o koordinovaných opatřeních EU v boji proti pandemii covid-19 a jejím následkům zdůraznil, že balíček opatření pro obnovu a rekonstrukci musí být v souladu s cílem dosažení klimatické neutrality do roku 2050 a že Zelený úděl by měl být spolu s digitální strategií ústředním bodem tohoto balíčku.
Komise ve svém čerstvě představeném nástinu fondu obnovy (Next Generation EU) a dalších opatření na podporu oživení konstatuje, že „zelená transformace“ má nyní ještě větší význam než před krizí a že je třeba popohnat ji rychleji vpřed. Plánované gigantické peněžní toky na obnovu ekonomiky by proto měly být významně zaměřeny na plnění Zeleného údělu.
Otázkou je, jak se k celé věci postaví členské státy. Lze očekávat tvrdá vyjednávání o fondu obnovy, o cíli EU v oblasti snižování emisí skleníkových plynů pro rok 2030, o tzv. Mechanismu spravedlivého přechodu a o řadě dílčích prvků. Ve zpochybnění samotného cíle dosažení klimatické neutrality k roku 2050 ale nedoufám. Tento rozjetý vlak už jen tak někdo nezastaví.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
