Naleziště plynu ve Středozemním moři přililo olej do ohně už tak doutnajících vztahů mezi Řeckem a Tureckem. Turecko chce jednání o rozdělení plynu a vyhrožuje vojenským zásahem, Řecko posiluje armádu. Bylo podle vás jen otázkou času a vhodné rozbušky, než se konflikt vyhrotí?

Plyn či jiné strategické suroviny se staly důvodem k válkám ve světových dějinách již mnohokrát. V případě současného sporu mezi Tureckem a Řeckem je tomu ale, podle mého, spíše naopak. Turecko totiž ve skutečnosti využívá zkoumání nalezišť plynu poblíž Kypru především právě k rozdmýchávání neklidu ve východním Středomoří. O plyn se tu sice hraje taky, není ale prioritní. Turecko má ambici stát se významnou regionální mocností a dokonce nahradit Saúdskou Arábii v roli lídra celého muslimského světa. Při zachování statusu quo v regionu se mu to ale nepodaří. Proto je třeba vygenerovat situaci, na základě které by mohlo dojít k podstatným změnám. Ne nadarmo se na stranu Řecka postavila Francie, jeden ze dvou hlavních hráčů – spolu s Velkou Británií – při dělení Osmanské říše na konci první světové války. A o revizi výsledků první světové války se nyní právě Turecko snaží.

„Turecko má politickou, ekonomickou a vojenskou moc, aby roztrhalo nemorální mapy a dokumenty, které mu byly vnuceny.“ Tak se vyjádřil turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Domníváte se, že mu byly vnuceny nemorální mapy a dokumenty?

Svým způsobem ano. Současné hranice Turecka jsou výsledkem jeho porážky v první světové válce. Nadiktovali je vítězové, Francie a Velká Británie – viz dohoda Sykes-Picot z roku 1916, kteří si území Turecké říše, kromě Anatolie, rozdělily. Turecko ale již dávno není takvazným nemocným mužem na Bosporu, jak se mu tehdy říkalo. Je silné, v posledních desetiletích se výrazně modernizovalo, má druhou největší armádu v Severoatlantické alianci a se svým údělem a hranicemi, nadiktovanými před sto lety tehdejšími velmocemi, se nehodlá smířit.