Bezpečnostní expert Štefec po masakru v Londýně varuje: Vypadá to, že se rodí nová strategie extremistů

Myslíte si, že nejnovější - naštěstí zastavený v zárodku - teroristický útok v Antverpách, který stejně jako v Londýně spáchal islamistický fanatik, má podobnou povahu jako ten před britským parlamentem? To znamená transparentní útok na jednu z bašt svobod evropské civilizace anebo se jedná o něco jiného – soukromou akci teroristy-osamělého vlka?

Na úvod k odpovědi na tuto otázku jen krátká, na první pohled bezvýznamná poznámka. Víte, že koordinace některých teroristických akcí a komunikace jejich aktérů před jejich provedením probíhá na dálku, cestou skupinových počítačových her, a to včetně nácviku akce simulací v konkrétním prostředí?

Z dostupných informací je stále jasnější, že útok před britským parlamentem byl pečlivě připravenou a prokalkulovanou akcí. Muslimský fanatik zaútočil naprosto promyšleně v místě nejen pro většinu Angličanů, ale i občanů mnoha dalších evropských zemí téměř posvátném. Britský Parlament je uznávaným symbolem kořenů evropské demokracie a evropského parlamentarismu, a jeho napadení vyslalo evropské civilizaci jasné poselství.

Vypadá to, že se rodí nová strategie extremistů, založená na akcích „osamělých vlků“. Už vloni koncem roku vedení Islámského státu vyzvalo své stoupence v Evropě, aby necestovali do Sýrie, ale páchali útoky doma. Islámský stát tak nemusí být přímo organizátorem, jako v případě útoku v Istanbulu nebo rok starého masakru v Bruselu, ale jejich inspiračním zdrojem, jak ukázaly například útoky v Nice, Orlandu nebo San Bernardinu, kdy neměly tajné služby v podstatě žádnou indicii, že někdo chystá teroristickou akci. Stejně jako v případě londýnského útoku a pokusu o útok, zmařeného v Antverpách.

Měli bychom se na tuto skutečnost připravit. Česká republika není proti islamistickému terorismu rozhodně imunní. A měli by si to nejspíš konečně uvědomit i naši političtí přestavitelé.

Vynořuje se před námi přízrak i dalších bezpečnostních problémů v Evropě, nyní kvůli tureckému prezidentu Erdoganovi? Ten dal najevo, že umí pohnout svými krajany v západní Evropě a přinutit je brojit proti většinové populaci. Dává též najevo chuť vypustit uprchlíky z Turecka na nás. A má v zásadě největší armádu v Evropě, s dotykem na bolavý Blízký východ. Mohlo by se stát, že Erdogan proti Západu poštve Turky žijící na Západě, zaplaví EU uprchlíky a nedej bože využije svoji armádu proti některým svým evropským sousedům, například proti Řecku, se kterým má už léta napjaté vztahy?

V první řadě chci zdůraznit, že současné bezpečnostní problémy našeho kontinentu absolutně nesouvisejí s prezidentem Erdoganem. Primární příčinou toho, co se v Evropě děje, je nezvládnutá přistěhovalecká politika západoevropských zemí, jejíž kořeny leží v 50. letech minulého století. Obecně během poválečného vývoje přišlo do západní Evropy z různých důvodů, ať už ekonomických (poválečná obnova a znovuvybudování průmyslu v Německu), nebo v důsledku válečných konfliktů (válka v Alžíru a exodus Alžířanů do Francie) milióny lidí z oblasti Středního východu a dalších zemí Asie a Afriky.

Původní romantické představy dospívajících „dětí květin“ o tom, jak se přistěhovalci budou začleňovat do evropské společnosti, začaly v průběhu let narážet na drsnou realitu. Už příchozí v první generaci měli problémy jazykové a sociálně-kulturní, ale díky dostatku práce a určité míře „vděku“ imigrantů za poskytnutý azyl vlády hostitelských zemí nebyly příliš zřejmé. Vlády víceméně počítaly s tím, že přistěhovalci se postupně asimilují a srostou s prostředím.

Nestalo se. Jak sociální, tak bezpečnostní situace hostitelských zemí se díky novým „spoluobčanům“ a jejich naprosto odlišným sociálním a kulturním kořenům začala zhoršovat. A pak se to zvrtlo. Místo tvrdého uplatňování zákonů a požadavků se ve snaze udržet sociální smír začaly v západní Evropě uplatňovat na přistěhovalce „jiná hlediska“. Jejich základ tkví především v americkém systému multikulturalismu a politické korektnosti, prosazovaných v USA rovněž od 50. let (podotýkám, že právě díky nim mají nyní USA v podstatě stejné problémy s migrací jako Evropa, ne-li horší). Díky tomu o několik generací později máme v Evropě skutečný problém, v němž hraje Erdogan jen malou roli tím, že ho využívá k realizaci svých politických ambic obnovy muslimského Velkoturecka jako vůdčí síly islámského světa (mimochodem zcela mimo realitu).

Pokud bych tedy měl pojmenovat základní příčinu současného bezpečnostního problému, není to prezident Erdogan, ale dlouhodobá politika ustupování imigrantům v jejich sociálních a nábožensky motivovaných požadavcích ze strany západoevropských zemí, a aktuální faktické zhroucení schengenského prostoru a zneplatnění dohod z Dublinu, vyvolané německou proimigrační politikou. A samozřejmě totální nekompetentnost vrcholných představitelů a orgánů EU a jejich neschopnost zajistit bezpečnost zemí EU a jejich občanů.

Nepominutelnou velmi negativní roli zde hraje také NATO, které se tváří, že se ho imigrační krize netýká a chová se, jako by naprostá většina jeho členů nebyla zároveň členskými zeměmi EU. Právě NATO hrálo mimochodem největší roli v rozpadu a faktické likvidaci armád především jeho nových členů jako reálné síly, schopné bránit jejich území před vnějším i vnitřním ohrožením.

Erdoganovy výzvy a projevy se ovšem setkávají s úspěchem a aktivizují nejen Turky, ale i další muslimské obyvatele Evropy, včetně už tak dost radikálních nově příchozích. Díky neschopnosti zjednat pořádek na vlastních územích a jasně říci Erdoganovi „na to nemáš“ ze strany EU, a „tak už toho snad bylo dost“ ze strany NATO, se problémy dále prohlubují. Evropská vize tzv. „Soft Power“ se ukázala jako naprostá chiméra. Záleží proto jedině na odhodlání jednotlivých evropských zemí včetně ČR (viditelně nikoliv vedení EU), zda se mu dokážeme postavit a dát jasně najevo, že si doma udržíme pořádek a přes naše hranice se žádní migranti nedostanou. Pokud nezaujmeme tvrdý a rázný postoj, mohou mu jeho plány vyjít. A pak Bůh s námi. V tomto směru jsme jako dlouholetá součást východního bloku měli štěstí v tom, že lidé, kteří k nám přicházeli studovat a pracovat (a někteří i zůstat) ze „spřátelených“ zemí, byli poněkud jiného ražení než němečtí „gastarbajtři“ nebo francouzští Alžířané. Díky tomu se počty muslimů na našem území nikdy nedostaly nad kritickou hranici vzniku reálných sociálních problémů podobného typu, jakým čelí Velká Británie, Německo nebo Francie.

Turci mají v Severoatlantické alianci jednu z nejpočetnějších armád. Nyní však údajně pomalu přerušují styky s vedením NATO. Například i profesor Krejčí říká, že vedení Aliance si také uvědomuje, že Turecko takové, jaké dnes je, už vlastně moc nepotřebuje. Nejedná se ale o nebezpečnou situaci? A co by mělo vedení Aliance v tomto případě podniknout. Zabezpečit své jaderné základny v Turecku nebo i další kroky?

Hlavním důvodem přijetí Turecka do NATO v roce 1952 (spolu s Řeckem) byla snaha USA přiblížit se co nejvíce k hranicím tehdejší SSSR pro zajištění účinnosti prvního jaderného úderu strategických bombardérů. V 60. letech minulého století byla na území Turecka umístěna odpalovací zařízení amerických raket středního doletu Jupiter s doletem 2400 km a termojadernou hlavicí velké mohutnosti.

Turecko se tak během studené války postupně stalo pro USA nepostradatelným, ale zejména pro evropské členy NATO také stále „zlobivějším“ a problémovějším členem Aliance. Evropské země měly problém mj. s tureckou invazí a okupací části Kyperské republiky v roce 1974, s utlačováním Kurdů a také se svéráznými přístupy Turků k uplatňování lidských práv. S některými aktivitami Turecka mělo problémy i americké velení NATO.

V současné době je asi největším rizikem pro NATO i EU fakt, že Turecko disponuje po USA druhou největší armádou v NATO (odhadem 500 tisíc nasaditelných vojáků), dobře vycvičenou a s bojovými zkušenostmi. V současné době v Evropě prakticky neexistuje armáda, která by se jí dokázala vojensky postavit (s výjimkou jaderných mocností Británie a Francie). Její použití je sice vázáno na souhlas tureckého parlamentu, ale poté, co proběhly v jejích řadách čistky po nezdařeném puči a na velitelská místa se dostali sice nepříliš zkušení, ale Erdoganovi oddaní důstojníci, je zřejmé, že se jedná o vázanost čistě formální.

Turecko je navíc jedním z pěti států NATO, které jsou součástí americké politiky sdílení jaderných zbraní (spolu s Belgií, Nizozemskem, Německem a Itálií) a na letecké základně Incirlik je umístěno celkem 90 termojaderných pum B61, z nichž 40 je určeno přímo pro potřeby tureckého letectva. Jejich použití podléhá souhlasu NATO. Za normálních okolností je však nelze použít bez „klíčů“ k jejich odjištění, které vlastní pouze USA.

Nedomnívám se ale, že by Turecko v současné době obrátilo svou armádu proti některému státu EU včetně Řecka. Erdogan je sice radikál, hrající na islámskou notu, ale je také pragmatický politik, a rozhodně není šílenec. Je mu jasné, že v takovém případě by USA neváhaly zasáhnout, a že by to Turecko hodně bolelo.

Z pohledu perspektivy dalšího členství Turecka v NATO je podstatné to, že jeho význam pro NATO a zejména USA z hlediska jaderného odstrašování podstatně klesl. Očekávám proto, že díky jeho sbližování s Ruskem, pro které má ovšem vysoce pragmatické důvody (otevření cesty do Asie), a dalšímu pokračování v aktivitách proti EU, vyvolá některá z velkých členských zemí Aliance jednání o pozastavení nebo přímo ukončení jeho členství v Alianci. Možná právě na to Erdogan v současnosti hraje.

Co se týče termojaderných pum, umístěných na základně Incirlik – jaderná strategie je velmi složitá šachová partie, jejíž tahy prakticky stoprocentně závisejí jen na zájmech velmocí a veškeré kroky v této oblasti podléhají nejpřísnějšímu utajení. Pumy B61 mohou být stále na základně, ale je možné, že byly už dávno přemístěny na jiné místo v rámci evropské části NATO. Vzhledem k tomu, že jejich ukládání, udržování v potřebné pohotovosti, střežení i použití vyžaduje velmi složité technologické i personální zázemí, není jejich přenesení jinam tak jednoduché, jak se o tom občas píše nebo hovoří v médiích. V souvislosti s možnou náhradou úložiště padají do úvahy především dosavadní „partneři ve sdílení“, ale mluví se v této souvislosti rovněž o Rumunsku, Polsku, a dokonce i ČR. Ale to už jsme v oblasti čirých spekulací – jak víte, u nás se obvykle „všechno vykecá“.

Verbálním terčem Erdogana je kancléřka Angela Merkelová, kterou nazývá „nacistkou“. Merkelovou „profackoval“ i Donald J. Trump nepodáním ruky a řečmi o dluzích Německa k EU. Materiály unikající do médií ukazují, že kancléřka během migrační krize činila rozhodnutí, která mohou leckoho popudit. Je Merkelová politicky mrtvá? Schytává to zleva zprava – od zemí Visegrádu za uprchlickou politiku, od Martina Schulze z levicových pozic, od Erdogana, od Trumpa... Může si za to sama, nebo je to shoda hloupých náhod?

Angela Merkelová není nacistka, ale do současné pozice se vmanévrovala sama. Díky své minulosti a způsobu, jakým se „propracovala“ do pozice kancléřky, se postupně stala pouhou loutkou v rukách zájmových skupin. Po většinu působení na postu kancléřky realizovala cizí politiku bez ohledu na zájmy Německa (včetně kroků směrem k Řecku, k Rusku atd.). To není „konspirační teorie“, ale fakt.

Několikrát se snažila z kruhu nátlaku a vydírání vymanit. Bylo to hodně znát v situaci kolem Ukrajiny, kdy se pokoušela prosadit vlastní politiku. Nebylo jí to nic platné. Podobně byla znát její snaha o samostatnost v počátcích imigrační krize, kdy prohlásila, že „multikulturalismus selhal a je dnes mrtvý“. Nakonec ovšem skončila jako „hodná Mutti Merkel“, likvidující ideu Schengenu i Dublinu, s otevřenou náručí zvoucí nelegální migranty do Německa bez ohledu na zájmy a názory původních obyvatel, a distribuující je po celé dosud „neislamizovatelné“ východní Evropě, opět bez ohledu na názory jejích vlád a obyvatel. Vydatně jí v tom pomáhal bývalý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz, který za to bude, jak se zdá, odměněn křeslem německého kancléře.

Merkelová tak „prohospodařila“ veškerý svůj politický potenciál. V současné době je politicky mrtvá, s nulovou šancí nejen na zvolení kancléřkou, ale na jakékoliv pokračování ve vysoké politice. Stala se rizikovým faktorem dokonce i pro „rodnou“ CSU. Jako politička nikdy nedosáhla úrovně jejího předchůdce Gerharda Schrödera, o Helmutu Kohlovi ani nemluvě. Možná se mnou politologové nebudou souhlasit, ale Merkelová je vlastně takový „Bohuslav Sobotka na německý způsob“, ovšem v sukních.

Jak vnímáte fakt, že když vyjmenoval Martin Schulz cosi jako svou variantu „osy zla“ – země, které škodí demokracii" - jmenoval USA, Polsko, Maďarsko, Turecko. A nejmenoval Rusko? Je Schulz jako kancléř posunem ve vztazích s Ruskem, který by uvítal Putin? Ostatně, i pravicový bavorský premiér Seehofer vyzval v Moskvě ke zrušení sankcí. A co výhrůžky Schulze mířené proti středoevropským zemím ve smyslu „když nebudete přijímat uprchlíky, prostě vám odejmeme dotace“?

Problém Martina Schulze jsem již naznačil v odpovědi na minulou otázku. Pokud bude zvolen německým kancléřem, k čemuž má významně nakročeno, čekají nás „zajímavé časy“. S jeho výrazně neomarxistickými postoji se může stát silným destabilizujícím prvkem EU.

Jeho pohrdání „novými“ zeměmi EU včetně například Polska bylo vždy očividné, a se začátkem migrační krize se ještě vyhrotilo. Jako předseda Evropského parlamentu zastával během ekonomické krize velmi radikální postoje vůči Řecku a dalším „nemocným“ státům, kde fakticky prosazoval z titulu své funkce zájmy velkých německých a amerických bank.

V neomarxistickém modelu vnímání světa je Rusko jedním z největších nepřátel, a právě proto ho ta zmiňovaná „osa zla“ nezahrnuje. Jedná se vlastně o pouhý výčet států, které z jeho pohledu nejvíce narušují „protiruskou frontu“, případně se brání islamizaci, kterou právě neomarxisté (bez ohledu na stranickou příslušnost) celoevropsky (a de facto celosvětově) prosazují. On sám nikdy své negativní postoje vůči Rusku neskrýval, mimo jiné striktně trval na tvrdých protiruských sankcích.

Pokud bude zvolen kancléřem, bude nekompromisně prosazovat „dvourychlostní Evropu“ a samozřejmě se bude snažit o „germanizaci“ EU a faktické prosazení Německa jako rozhodujícího člena této instituce. Vyhrožování sankcemi je jenom slabým odvarem toho, co by nás čekalo, pokud bychom jenom trpně přihlíželi prosazování jeho vizí.

Na Ukrajině varoval prezident Porošenko před vlivem pravicových radikálů, kteří prý eskalují situaci blokádami Donbasu. Není vidět posun v Minských dohodách, ekonomická situace zůstává složitá. Kam se v nejbližších měsících přelije ukrajinský problém? Donald Trump o vztazích s Ruskem a Ukrajinou v projevech zásadně a zarytě nemluví, co to znamená? Nezajímá ho to, nebo prostě rezignoval a přijal názor lidí jako je John McCain? Budou čeští aktivisté-obdivovatelé Putina, kteří si od Trumpa tolik slibovali, zklamaní z jeho praktické politiky vůči Rusku?

Zvolna se fašizující Ukrajina je momentálně „ztracená varta“, nikdo se o ni vlastně nezajímá. Evropská unie začíná chápat, že pro novou americkou administrativu bude na vedlejší koleji, navíc někde v zastrčeném koutě nádraží, a že veškeré problémy, které do budoucna vzniknou, bude muset řešit ve vlastní režii. Navíc na to její vedení nemá – ani ekonomicky, ani politicky. Mlčení Donalda Trumpa je jasným signálem jak Ukrajině, tak EU, že co si navařili, ať si také snědí. A že bude hůř.

Minské dohody jsou totálně zablokované. Evropská unie a ukrajinské vedení stále dokola omílají tvrzení, že „Rusko musí plnit svou část dohod“, ale v samotném jejich textu není o nějakých povinnostech Ruska (ani kohokoliv jiného kromě ukrajinské vlády a vedení vzbouřenců) ani slovo. Porošenkova parta se k jejich plnění viditelně nechystá, proto se snaží co nejvíce vířit vodu a „hledat viníky“, vzbouřencům je postoj Kyjeva jasný, a proto se drží spíše hesla „chceš-li mír, připravuj se na válku“.

Mimochodem, kdo jsou v ukrajinském konfliktu vlastně vzbouřenci? Současná ukrajinská vláda vznikla de iure nelegálně, státním převratem. Její přívrženci svrhli legálně zvoleného prezidenta a poté se pokusili provést v zemi násilím změny, s nimiž velká část obyvatel nesouhlasila. Jejich odpor nakonec přerostl až v ozbrojený konflikt se zastánci „nových pořádků“, a separaci části území, ovládaném přívrženci Janukovičovy vlády, od původní Ukrajiny. Nemohu si pomoci, ale vychází mi, že Ukrajinu dnes z hlediska mezinárodního práva reprezentují spíše představitelé tzv. „vzbouřenců“, než prezident Porošenko a jeho vláda.

Američané zatím stále bez valného nadšení pokračují v programu, rozjetém McCainem a Nulandovou, cvičí soukromé armády oligarchů a snaží se vytvořit si zde odbytiště pro starší vojenskou techniku. Což je vzhledem k absenci peněz velmi nejisté.

Ukrajinská ekonomika je na dně. Co bylo cenného, si rozebraly zahraniční firmy a banky, poplatky za tranzit plynu a ropy se zmenšují, Donbas, průmyslová základna Ukrajiny, je mimo její dosah. Žije a plánuje se od jedné tranše dolarů z MMF k druhé. Tyto peníze ale stejně nic neřeší, jen prohlubují problém tím, že umožňují odkládat řešení a přežít do další tranše. Nejde o reálnou pomoc, jen o „pomoc“ se splácením minulých dluhů. A děláním dalších.

Obrovským rizikem pro budoucnost může být tzv. „Ukrajinská armáda“. Velikostí si moc nezadá s tureckou, výzbroj a výstroj je sice mizerná, ale na rozdíl od armád mnoha evropských zemí včetně ČR s čistě operetními sbory je aspoň nějaká (vojáci AČR si součásti výstroje a úpravy zbraní nakupují v armyshopech), a hlavně má bojové zkušenosti. Ideální nástroj k vydírání vůči v podstatě bezbranné EU. Víceméně čekám, kdo s touto kartou začne hrát jako první.

Co se týče přílepku otázky o Trumpovi jako „naději“ českých aktivistů a obdivovatelů Putina ve změnu vztahů USA k Rusku – nemyslím si, že by reálně uvažujícího člověka něco takového napadlo. Donald Trump je především Američan a vlastenec, to je třeba zdůraznit. Ne nadarmo si pro svůj inaugurační projev „vypůjčil“ slogan prezidenta Woodrowa Wilsona „America First“. Navíc vyrůstal v prostředí, v němž bylo Rusko „ďáblem č. 1“. Ale je pragmatik a obchodník. Proto bude s Ruskem spolupracovat tam, kde to bude pro USA výhodné, ale samozřejmě mu půjde po krku, kdykoliv a kdekoliv ukáže slabiny. Chystá reorganizaci armády, modernizaci již poněkud zvětšeného jaderného arzenálu, posílení těžby ropy a plynu – nevidím tam nic, čím by se snad chystal udělat radost Rusku. Toho si je samozřejmě ruské vedení dobře vědomo. Pozitivní na tom je jediné – konfrontace se zřejmě aspoň pro budoucích pár let bude posouvat z oblasti vojenské spíše k hospodářské a vlivové. A to je rozhodně pozitivní trend.

Pokud jde o Trumpa, jak sledujete úvahy, že by se politicky „nemusel dožít“ konce svého prezidentství? Útočí na média, obvinil Obamu z odposlouchávání svých kanceláří (což popřel šéf CIA Comey) a FBI jeho lidi vyšetřuje z napojení na Rusko. Zároveň dále bojuje proti imigraci a začal škrtat zdravotní a sociální výdaje. Zkrátka: Nenaštve on prostě nakonec tak moc lidí, že bude odstraněn? Mocné kruhy v USA navíc ovládají média, mohou tlačit přes pořádání demonstrací, vynášet informace z Bílého domu... Nezdá se, že nakonec jakoukoliv jeho odvážnou politiku, třeba vůči Rusku, prostě tak či onak zablokují či ho zcela vyženou z úřadu?

Nemyslím si to. V Trumpa jako prezidenta vkládá naděje příliš mnoho lidí, a on se snaží jejich představy naplňovat. Dělá to dobře. Vede (alespoň opticky) válku s neokonzervativní administrativou předešlých vlád, začal reálně plnit sliby, které dal svým voličům (změna systému zdravotního pojištění, zeď na hranici s Mexikem, omezování migrace, zvýšení počtu pracovních míst). Nutí tak zároveň své protivníky, aby se odkryli, a on mohl lépe směrovat své protitahy. Záležitosti ohledně jeho „nové“ politiky vůči Rusku, to jsem okomentoval už v předešlé otázce.

Z mého pohledu dochází v případě Donalda Trumpa k zajímavému souběhu dvou jevů. Prvním je střet myšlení zbyrokratizované státní správy, navyklé na pohodlný život a řešení problémů ve stylu seriálu „Ano, pane premiére“, a podnikatelsko-managerského myšlení úspěšného podnikatele, ne nepodobnému přístupu Andreje Babiše k vládním záležitostem a politice v ČR. A druhým je efekt „rozdělování společnosti“ ve stylu podobném pozici Miloše Zemana na politické a občanské scéně v ČR, kdy jeho nejhlasitější protivníci jsou v menšině, ale mají podporu médií a části tajných služeb (podobně jako v ČR), zatímco „klidná většina“ mu vyjadřuje své sympatie zdrženlivěji, aspoň na americké poměry, ale volí ho.

Jak hodnotit výsledky voleb v Nizozemsku? A k čemu se posunují volby ve Francii, kde zřejmě vyhraje středový kandidát Macron? Znamená to, že pravicově-populistická hnutí jsou na ústupu, budou eliminována středem, nebo ještě nepřišel jejich čas? Mimochodem, jak podle Vás asi budou vypadat bezpečnostní, sociální a politické aspekty soužití muslimských komunit s většinovou společností v Evropě? Na jednu stranu se mluví o úspěšné integraci, toleranci a pozitivních příkladech soužití, jiní varují před rozmachem tvrdšího islámu, kriminality (například ve Francii) a potenciální možnosti menšin vyvolat masové nepokoje.

Volby v Nizozemsku v podstatě dopadly podle mého očekávání. Vyhrál Mark Rutte a Strana pro svobodu, vedená „sólistou“ Geertem Wildersem, zůstala daleko za očekáváním. Rozhodně si však nemyslím, že by Wilders prohrál volby, jak to prezentují jeho protivníci. Jeho strana je v parlamentu, a pokud budou problémy s muslimskou komunitou v Holandsku i nadále narůstat, jeho váha poroste.

Je otázkou, nakolik je Rutteho vítězství, celoevropsky halasně oslavované eurooptimisty zejména z levé části politického spektra jako „vítězství evropské myšlenky“, výhrou pro samotné Holandsko a jeho obyvatele. Stejně tak je otázkou, nakolik je Wilders populistou, když se snaží nazývat problémy Holandska pravými jmény. Ruttemu ostatně k vítězství významně pomohlo to, že převzal bezprostředně před volbami částečně Wildesovu rétoriku vůči muslimům, kterých žije v Holandsku více než 800 tisíc. Jako na objednávku mu také těsně před volbami pomohl prezident Erdogan vysláním emisarů (ministra zahraničí a ministryně pro záležitosti rodiny) na agitku mezi turecké krajany v Holandsku před referendem o změně turecké ústavy. Umožnil tak Ruttemu projevit ráznost a rozhodnost při jejich vykazování ze země a následném zvládání protestů tureckých přistěhovalců (ostatně nedivil bych se, kdyby to byl ze strany tureckého prezidenta promyšlený politický kalkul).

K možnostem soužití původních obyvatel Evropy s muslimskými přistěhovalci jsem se už na stránkách ParlamentníListy.cz několikrát vyjadřoval. Koexistence těchto dvou naprosto odlišných kultur na území Evropy je z dlouhodobého hlediska absolutně vyloučena.

V české historické paměti je uložena zkušenost z let 1938 a 1939, že soužití dvou národů, z nichž jeden odmítá integraci, nemůže skončit jinak než katastrofou. I přes téměř shodné kulturní kořeny Čechů a Němců nakonec nešlo o nějaké národní sebeurčení, ale o tvrdý existenční boj „kdo s koho“, bez šance na kompromis.

Evropané nemohou s muslimy z Blízkého východu a Afriky nikdy najít společnou řeč. Situace v Evropě, kde již milióny muslimů žijí, a další milióny se jich sem ze zemí s naprosto odlišnými kulturami hrnou, nutně skončí katastrofou. Jediná možnost, jak tomu zabránit, je příliv migrantů okamžitě zastavit a ty, co už v Evropě jsou, co nejdříve odsunout zpět do zemí, odkud do Evropy přišli.

Nedělejme si iluze o evropských muslimských komunitách, byť žijících v evropských zemích už po několik generací. Stejně jako kdysi Adolf Hitler měl své skryté plány s českým národem, mají i ony své plány s námi, původními obyvateli a „spoluobčany“. A tají se jimi stále méně. I v Čechách pan Alrawi otevřeně a bezostyšně požaduje v médiích zavedení práva šaría jako „paralelního“ právního řádu „jen pro muslimy“, buduje za peníze od zahraničních sponzorů muslimské mešity a modlitebny a snaží se prosadit přijímání muslimů do řad ozbrojených sil a bezpečnostních sborů. Bez jakékoliv odezvy ze strany státních orgánů, ačkoliv některé jeho kroky bezprostředně porušují Ústavu ČR.

Příklad Holandska a vzbouření jeho muslimské komunity, výhrůžky prezidenta Erdogana vzbouřením muslimů i poslední akce teroristů v Londýně a v Antverpách (kde to zřejmě nevyšlo podle útočníkových představ) jsou jasným varováním těm, kteří stále ještě sázejí na světlou multikulturní budoucnost Evropy.