Blížíme se třicátému výročí začátku ekonomické transformace Československa v tržní ekonomiku. Jak ten proces hodnotíte?
Základních cílů bylo dosaženo, ale mohlo to být uděláno samozřejmě lépe.
Jak to myslíte?
Myslím to tak, že ten základ toho, abychom se přeměnili v tržní ekonomiku a stali se součástí Západu splněn byl. Horší už je to s tím pomyslným doháněním Západu, v životní úrovni, ve výši platů.
Říkalo se, že si utáhneme opasky a za několik let dotáhneme v životní úrovni Německo…
Ano, ale pro mne bylo a je takovým tím vytouženým referenčním bodem Rakousko. A jeho dotažení se jaksi neuskutečnilo, respektive ta pomyslná vzdálenost mezi námi a jím se za těch třicet let zas tak moc nezkrátila. To, že jsme předstihli v HDP Řecko, Portugalsko a blížíme se úrovni Španělska, je pěkné, ale pro nás ten skutečný cíl je Rakousko, jelikož když se podíváme zpět do historie, tak ekonomická úroveň Rakouska a Československa v roce 1938 příliš rozdílná nebyla. Jedna věc jsou totiž ekonomické průměry a ukazatele typu HDP – a druhá věc je, jak jsou na tom občané.
Fotogalerie: - Havel mezi lidmi
Ti jsou na tom v Česku jak?
Řada lidí si žije mnohem lépe než v minulém režimu, část je na tom hodně dobře. Ale pak je tady také část, která na tom zas tak dobře není a v nějakém smyslu je na tom i hůře, než byla za socialismu. Jako příklad může sloužit fakt, že například postavit si rodinný domek je dnes mnohem nákladnější, a pro řadu lidí dokonce ekonomicky zcela nedosažitelné. Oproti tomu v 60. a 70. letech minulého století si domky stavěli řadoví pracující. Dnes jim to půjde už jen velmi těžko. Pak je tu i část lidí, která má zase pocit, že se toho pro ně tak moc nezměnilo.
Ing. Jan Mládek, CSc.
Podobně jste hovořil již v našem minulém rozhovoru k 30. výročí „Sametu“. Zeptám se ale jinak. Mohli jsme dnes být blíže západní životní úrovni, kdyby se během těch uplynulých třech dekád něco udělalo jinak?
Ano. Podle mne zásadní chybou transformace byl přístup k zahraničním investorům. Tady vůči nim panovalo doslova nepřátelství. Důvodem bylo to, že Václav Klaus měl ten svůj model postavený na myšlence „národního kapitalismu“, že si tu zkrátka vyrobíme kapitalisty z našich domácích lidí, samozřejmě ideálně z příznivců ODS. Příliš mnoho akcií jednotlivých podniků bylo určeno pro tzv. kupónovou privatizaci. U takového běžného, průměrného podniku to bylo například až 97 procent akcií. Já jsem ale názoru, že do „kupónovky“ mělo jít maximálně 49 procent akcií jednoho takového podniku a pro zbytek se měl hledat strategický investor.
Fotogalerie: - U hrobu Václava Havla
Ale proč?
Podívejte, když privatizuje někdo, kdo to neumí, tak to stojí moc peněz. Bylo tam hodně přešlapů. Pamatuji si i na to, jak se musely opět znárodňovat podniky, jejichž privatizace se nepovedla. To byla například Tatra Kopřivnice. A samozřejmě tu pak byly i některé věci, které se přepískly, jelikož něco se vůbec privatizovat nemělo, například spravování a provoz vodovodních sítí, podobně distribuce elektřiny a plynu. Tam se privatizovalo naprosto zbytečně, nebylo to zapotřebí.
Zmínil jste vstup do evropského společenství. Nicméně Evropskou unii nyní opustila Velká Británie, což zřejmě nezůstane bez následků, a Evropou obchází „strašidlo“ euroskepticismu a populismu. Jak naše členství v bloku z aktuálního pohledu hodnotíte?
Co se týče Evropské unie, tak bych řekl, že zatím je to dobré. České republice se podařilo stát se součástí jednotného evropského trhu. Ostatně na tom je do značné míry založena i naše momentální prosperita. Problém ale je, co s Evropskou unií dál. Tam už to totiž není tak jasné. Evropská unie zavedením eura vykročila na cestu vstříc společnému státu, byť to evropské elity neřekly obyvatelstvu a vykročily k dosažení tohoto cíle takzvanou salámovou metodou.
Jenže, jak vidíme, obyvatelstvo se začalo bouřit, vzpříčilo se a společný stát nechce. Euro se pak stává problémem, jelikož z logiky svého fungování společný stát potřebuje. Voliči z odporu volí protisystémové strany. Upřímně řekl bych, že většina Čechů je spokojena s tím, co Evropská unie v současnosti je. Máme Schengen, máme volný obchod, takže nechme, jak to je, a co nám je do nějaké hlubší integrace. Jestli to tak ale může fungovat dlouhodobě, je otázka.
A co přijetí eura jako společné měny? Zmíním, že závazek byl přijat vstupem do Unie…
Závazek máme, ale bez termínu. My máme pouze povinnost se někdy v budoucnu stát členy evropské měnové unie. Nikde ale není řečeno, že to má být do 5 let, anebo do 50 let. Upřímně, úplně stejně jako my to má i Švédsko, které také obecný závazek přijalo, ale neplní všechna Maastrichtská kritéria, protože zkrátka do eurozóny nechce. Je tak ve stejné pozici vůči euru jako některé postkomunistické země, co dosud eurem neplatí.
Fotogalerie: - Národní atrakce
Ostatně architekti konceptu eurozóny si naběhli sami. Evropskou unii s její jednotnou měnou navrhli jako klub pro gentlemany s myšlenkou, že každého nového, kdo bude chtít do klubu, pořádně procvičí tak, aby splňoval podmínky klubu. Počítali přitom s tím, že se každý nový adept bude doslova drát do toho klubu a panáčkovat, jen aby se tam dostal. Ovšem situace se změnila. V roce 2008 a 2009 tam proběhl velký mejdan. Členové klubu se opili, pozvraceli tam koberec a zapálili závěsy. Jenže poté, co chtěli přibírat nového člena, který na mejdanu nebyl, tak mu řekli, že má platit a ten poblitý koberec pomáhat čistit. Jeden pochopí, že když si užil na mejdanu, tak musí platit škody. Ale nebýt na mejdanu a platit škody, to je nevkusné.
Narážíte na ekonomickou krizi a případ Řecka?
Ano. To ale není jenom Řecko. Řecko je jenom takovým nejviditelnějším prvkem toho všeho.
Jak vlastně dopadlo?
Úplně pozitivně ne, ale nějak to těmi půjčkami udrželi v chodu, ale jestli se někde negativně neprojeví to masivní tištění peněz, které zachraňovalo a zachraňuje některé slabší ekonomiky eurozóny, jako je třeba ta italská, je velkou otázkou.
Demokracie a kapitalismus, jdou ruku v ruce?
Musím říct, že tohle spojení se mi v roce 1989 líbilo. Byl to pomyslný protiklad totalitního režimu, co jsme tu do té doby měli: kapitalismus, demokracie, svobodné volby. Ovšem třicet let poté, co jsem objel celý svět, tak musím říct, že existují země, kde se tomu kapitalismu daří velmi dobře a s tou demokracií to tam přitom je všelijak. Kapitalismus potřebuje ke svému fungování spíše určitou stabilitu a vládu práva než demokracii. V zemích, jako je Jižní Korea nebo Tchaj-wan, experimentovat s demokracií začali až poté, co se zhroutil východní blok. Singapur je jedna z nejvyspělejších ekonomik světa, světové finanční centrum, ale že by to byla nějaká výspa demokracie, tak tomu opravdu není.
Zpět k otázce. Jak vidíte neduhy kapitalismu vy jako sociální demokrat?
Silnou stránkou kapitalismu je ekonomická výkonnost. Ekonomická výkonnost respektive nevýkonnost je problém všech verzí socialismu, které byly zatím zkoušeny. Na druhé straně ovšem kapitalismus svým fungováním generuje ohromné nerovnosti, které vedou k nestabilní společnosti. Tato nerovnost byla v rámci 20. století řešena z pohledu levice přes dvě metody. Tou první byla bolševická revoluce, a tedy metoda, kdy bohatým jejich majetky vezmete a pak je buď postřílíte, nebo vyemigrujete.
Druhou cestou byla sociálnědemokratická cesta vedoucí skrze progresivní zdanění a silný sociální stát. A tato cesta léčila ten největší neduh kapitalismu, tedy to, že jako systém produkuje obrovskou nerovnost, která jej posléze samotného ohrožuje. Paradoxní je, že na existenci východního bloku nejvíce vydělali řadoví pracující v západních zemích, které bylo třeba více platit, věnovat jim větší část HDP, aby třeba nepodlehli vábení nějakých komunistických experimentů. V současnosti se ovšem kapitalismus opět vrátil do surovější podoby známé ze vzdálenější minulosti.
Fotogalerie: - Statisíce proti Babišovi a Zemanovi
V současnosti se především v hlavním městě nacházíme v bytové krizi. Bydlení v metropoli se začíná vzdalovat finančním možnostem střední třídy. V té souvislosti ministryně práce a sociálních věcí za ČSSD Jana Maláčová zmínila možný návrat regulovaného nájemného. Váš názor?
Já na jednu stranu chápu, že ministryně Maláčová cítí nutnost řešit dostupnost bydlení pro profese, které nejsou tak dobře placené. S tím je potřeba něco dělat a já tomu rozumím. To, že by to ale bylo tou regulací, kterou jsme nedávno zrušili, bych viděl jako velmi nešťastný nápad.
A jak byste to tedy dělal?
Já si myslím, že ten, kdo by do toho měl vstoupit, jsou obce, které by měly vlastnit části bytového fondu. Je na čase si přiznat, že nápad zprivatizovat úplně všechny byty nebyl šťastný a že obec by měla poskytovat nějaké byty k nájmu třeba i za nižší regulované nájemné. Ovšem regulace pouze v těch obecních bytech, protože to, co vždy bylo bodem největšího sváru v době regulovaného nájemného, bylo oněch asi 7 procent bytů, kde majitelem bytu byl soukromník a tomu stát nařídil, že musí poskytovat bydlení za regulovaný nájem.
V 90. letech to totiž vedlo často k brutálním konfliktům. Majitelé tehdy dostali zpět vybydlené a často podinvestované domy, potřebovali investovat, opravovat, ovšem nemohli vybírat tržní nájemné. Pamatuji si v 90. letech, to byl případ jednoho pána z Prahy 2, co chtěl vystěhovat lidi, a nemohl právě kvůli regulovanému nájemnému, tak vzal palici a rozmlátil schodiště. Objekt se poté dostal do nouzového stavu, přišel statik a nájemníky si přebrala obec, která je přestěhovala do obecních bytů. Jenže potom někdo toho pána zastřelil ve Vodičkově ulici, když pojídal hamburger, ale to už je jiný příběh. Drsné věci se tehdy děly. A není důvod chtít, aby se něco takové vracelo.
Obecních bytů je ale málo…
No, je třeba postavit nové. A obce by s podporou státu měly být tím investorem. Investorem by měl být veřejný subjekt, který nemá ziskový motiv jako hlavní cíl. To je téma, které by paní ministryně měla zvednout. A myslím si, že ve většině obcí to není nemožné. Je nutné do toho dát více peněz. Další možností by byla družstva. Zkrátka subjekt, který má za úkol poskytovat bydlení, a nikoliv vydělávat. Jakmile to vezmou do ruky soukromníci, tak chtějí vydělávat a někteří tedy i přes mrtvoly, přes ně se to nevyřeší.
Podle předsedy ODS Petra Fialy je Česko „zemí, která vítězí“. Souhlasil byste s tím z ekonomického hlediska?
Určitě bych s tím souhlasil. Ve srovnání s ostatními zeměmi postkomunistického bloku je Česko zcela zázračnou zemí, jsme nejvýkonnější zemí, měřeno produktem, tedy HDP. Už to tak úplně neplatí v oblasti příjmů, kde se nacházíme za Slovinskem a občas nás dokonce předhání i Slovensko.
V 90. letech byla v České republice velmi silná ideologie apelu na volný trh. Co o tom soudíte?
Asi následující. Volný trh vždy prosazuje ten nejsilnější, tedy země, jejíž firmy nepotřebují ochranu na volném světovém trhu. V 19. století to bylo Spojené království, ve druhé polovině 20. století převzaly vlajku Spojené státy. A nyní ty kecy o volném trhu slyšíme od představitelů komunistické Číny. Akorát ti naši omezení ideologové nepochopili, že to není primárně ideologická záležitost, ale že to je především záležitost čistě účelová. Klaus tehdy nepochopil, že aby mohl mít ten svůj vysněný národní kapitalismus, tak musí nejdříve ochránit národní kapitalisty tak, aby se mohli dostatečně rozvinout. Což se nestalo, a když nemáte ochranu vnitřního trhu, tak v takové situaci, v jaké jsme byli tehdy, je cenou, kterou platíte, větší závislost na zahraničním kapitálu.
Privatizace nahoru vynesla naši dnešní ekonomickou super elitu, miliardáře. Co na často pohádkové zbohatnutí mnohých díky privatizaci říkáte?
Já legitimitu zbohatnutí mnoha našich miliardářů cítím jako velký problém. Když si vezmete, že jeden z nich například své základní peníze vydělá tak, že okrade družstvo tím, že tam nacpe desetitisíce nových členů, tak to je na pováženou. Podobných zlodějin byla celá řada. Majetek mnohých byl naakumulován často velmi rychle.
Jizvy po privatizaci stále zůstávají. Například OKD?
Ano, OKD se řeší, protože jsou v tom ty byty, ve kterých ti lidé stále bydlí a stále je to bolí a ta bolest ne a ne pominout. To byla také velká lumpárna.
Skončila privatizace u majetku, nebo se začaly privatizovat i veřejné, demokratické instituce? Tedy, že by postupně začaly sloužit soukromým zájmům namísto svého původního účelu?
No, ano, ale to je skrytá privatizace. Ta je významným problémem. Třeba skrytě zprivatizovaná je Česká televize.
Fotogalerie: - Čaputová na Národní třídě
Jak to myslíte?
Já bych za tím neviděl žádné komplikované spiknutí. Tam jsou takoví ti televizní baroni, kteří dělají pro televizi ty nejrůznější televizní „produkty“ na zakázku, vydělávají na tom a chrání si to své dobré bydlo, přičemž používají ideologické kecy typu, že chrání politickou nezávislost veřejnoprávní televize atd. atp. Ono o prachy jde vždy až na prvním místě a Česká televize je pro někoho báječná firma, když si vezmete, že my všichni jsme povinni přispívat na její provoz kvazi daní ve formě koncesionářského poplatku. To se to pak podniká…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
