„Kašpařina, skrytá pod neutrálně vyhlížejícím názvem ‚Volba generálního ředitele ČT‘, pokračuje i další týden,“ uvádí Petr Žantovský první téma tohoto Týdne v médiích. Po ukvapeném a ne zcela jasně vysvětleném odvolání generálního ředitele ČT Jana Součka Rada ČT velmi rychle vypsala nové výběrové řízení s velmi krátkými termíny. „Kdo si to pamatuje, vzpomene si, že z podobných důvodů byla kritizovaná Rada České televize už v prosinci roku 2000, kdy odvolala generálního ředitele Chmelíčka a vypsala ten konkurz rovněž ve velmi krátkém termínu,“ vzpomíná mediální analytik. Přesuneme se ale zpátky do roku 2025. Vedly se diskuze, objevilo se jednadvacet kandidátů, z finálové pětky hned čtyři pocházejí zevnitř České televize a jediná Libuše Šmuclerová do hry o uvolněné místo vstupovala zvenčí.
„Každý, kdo trošku zná tyhle zaběhané instituce, ví, že ten stereotyp, takový ten ‚jánabráchismus‘ a takové to ‚já na tebe něco vím a ty víš něco na mě, tak se musíme navzájem hlídat a držet se v šachu‘, tak to v České televizi funguje dlouhá léta naprosto dokonale. Fungovalo to už za Petra Dvořáka a neustále se to prohlubovalo. Dneska už to je v naprosto tragickém stavu,“ popisuje Žantovský, bývalý člen dvou ze čtyř českých mediálních rad. Vysvětluje, proč v takovém prostředí volitelé z finálového klání vyhodili jediného adepta, který mohl přinést zkušenost odjinud: „Tenhle systém vnitřního vzájemného sebehlídačství České televize je myslím důkazem toho, že Rada nejedná svobodně, jedná na politickou objednávku, nejde jí o Českou televizi.“ Nejde podle něj o to, že konkrétně Libuše Šmuclerová by byla hlavním a jediným možným zachráncem ČT, ale slouží jako příklad toho, jak se zachází s lidmi, kteří chtějí dát své síly na oltář nějaké veřejné věci.
Měl Izrael právo udeřit na Írán?Anketa
„Když jsem se dočetl, že člen Rady ČT Vlastimil Ježek má mít slíbeno od Milana Fridricha, že když vyhraje, tak Ježek se stane šéfem zpravodajství místo Petra Mrzeny, kterému byla mezitím nasazena mediální psí hlava, tak jsem nevěřil svým očím. A doufám, že tahle informace není pravdivá. Protože to už bychom byli opravdu na nějakém hlubokém východě a už by tu neplatily vůbec žádné demokratické procedury. Byl by to jen byznys, kšeft za kšeft,“ zmiňuje Žantovský na závěr ještě jednu těžko uvěřitelnou věc provázející volbu nového generálního ředitele ČT. Třetí kolo volby nás čeká příští týden. Teprve čas ukáže, jestli bude nový ředitel správnou volbou, ale podle Žantovského je už teď Česká televize zpochybnitelnou institucí ve smyslu nezávislosti a nestrannosti.
Co nezvládli bolševici, to zvládl oheň
Druhá zpráva dnešního Týdne v médiích není nijak potěšující. Petr Žantovský ji dostal od jednoho ze spolupracovníků organizace, která nese název Jazzová sekce – Artforum, dříve jenom „Jazzová sekce“. V jejím čele stál po dlouhá léta Karel Srp, který byl na konci šedesátých let jedním z jejích zakladatelů. Pro ty, kteří to již nepamatují, Petr Žantovský připomíná, že Jazzová sekce se zasloužila o nezávislé vzdělávání tím, že vydávala mnoho domácí i zahraniční literatury, která by v oficiálních nakladatelstvích neprošla. Tato literatura představovala alternativní způsob vzdělávání pro lidi z generace, které je dnes okolo šedesáti let. „Když jsme byli mladí, považovali jsme to za nenahraditelný zdroj estetických dojmů a faktických informací,“ vzpomíná mediální analytik. Jazzová sekce se věnovala i dalším aktivitám, mezi které patří například pořádání Pražských jazzových dnů, které probíhaly v 70. a začátkem 80. let a čelily nepřízni totalitního režimu. V očích vládnoucích komunistů šlo o nepřítele, a proto došlo v 80. letech ke kriminalizaci Jazzové sekce. Členové vedení jako Srp, Kouřil nebo Křivánek byli po nějaký čas vězněni a alternativní česká kultura tehdy zažívala podle Žantovského své vůbec nejtěžší období.
„Karlu Srpovi budiž připsáno k obrovské zásluze, že Jazzovou sekci oživil jakožto Artforum po roce 1989, jako spolupořadatel se účastnil řady mezinárodních spisovatelských festivalů a pořádal spousty různých festivalů a aktivit, jak v sídle Jazzové sekce jak v Pálffyho paláci, sídle Jazzové sekce na Malé straně, tak jinde. Kdo tam někdy byl, tak ví, že tam byla vždy neobyčejně vstřícná komorní atmosféra a bylo to takové útočiště pro svobodné myšlení v dnešní době,“ říká Žantovský o fungování Jazzové sekce po roce 1989. Minulý čas používá při svém hodnocení proto, že osmého června došlo k vyhoření poloviny objektu Jazzové sekce. Karel Srp byl odvezen záchrankou do nemocnice. Následky byly hrozné, jak popisuje Petr Žantovský: „V rámci toho požáru byl téměř dokonale zničen archiv Karla Srpa a zbytky materiálu byly při hašení poškozeny vodou, takže jsou téměř k nepoužití.“
Podle Žantovského tak požár v dnešní době dokonal to, co se nepovedlo ani bolševikovi. Tedy úplnou likvidaci Jazzové sekce. „Jestli to někdo někdy ještě bude chtít zkoumat, kdo ví, tahle dnešní vláda určitě nebyla vládou Karla Srpa a takovým aktivitám, jakým se věnoval on, v žádném případě nepřeje po celou dobu své existence, takže si myslím, že se na to, na rozdíl od stíhaček nebo jiných nesmyslů nenajde ani koruna,“ říká o nepravděpodobné pomoci státu mediální odborník. Považuje to za typický projev toho, co se kolem nás v dnešní době odehrává: „Nechci říkat, že to má znaky těch strategicky komunikačních aktivit, jimiž se za předchozího režimu, byť jinými slovy, skrývaly různé tajné policejní složky, které si hlídaly ty své cíle, mezi něž patřil i ten Karel Srp. Dnes jsme ve stejné nebo velmi podobné situaci: Hlavní je zapomenout. Heslo dne je zapomenout, zlikvidovat paměť, zlikvidovat doklady o tom, že někdo někdy něco udělal dobře, že se něco dělo, že z toho měli lidé užitek a radost.“ Karel Srp je v této rubrice jmenován, protože Jazzová sekce měla ve své době významné místo nejen na ineditní ploše, ale také na té mediální. Petr Žantovský připomíná, že tam vyrůstali publicisté, kteří byli oporami dobové kulturní žurnalistiky, jenom jim to nebylo přiznáváno. „Opět – podobnost s dnešní dobou není v žádném případě náhodná,“ dodává.
Vzpomínka za Ondřejem Kašinou
I dnes bude bohužel Týden v médiích zakončen smutnou zprávou. Před několika dny nás opustil český diplomat, spisovatel a básník Ondřej Kašina, který vystupoval také pod pseudonymem Ondřej Abrahám. Jak vzpomíná Petr Žantovský, Ondřej Kašina byl po roce 1990 velvyslancem v různých španělsky a portugalsky mluvících zemích, konkrétně v Brazílii, Portugalsku, Venezuele a v Chile. Byl to slovy Petra Žantovského neobyčejně vzdělaný a, jak říkají Slováci, „rozhľadený“ člověk, který vidí do šířky, do hloubky i do dálky. „Takových lidí mezi námi chodí čím dál méně. On se před několika lety, poté, co nastoupil na ministerstvo zahraničí pan Lipavský, s profesí diplomata rozloučil, odstěhoval se s rodinou na Azorské ostrovy a tam se věnoval takovým těm pěkným důchodcovským činnostem, jako je třeba pěstování zahrady nebo psaní knih. Však také měl o čem psát, protože jeho zkušenosti z české diplomacie jsou opravdu velice hluboké a často i velmi bizarní,“ říká mediální odborník. Tak vznikly dvě knihy z prostředí diplomatické sféry, z nichž první se jmenuje symbolicky Ne, pane ministře, tedy svým názvem zcela jasně odkazuje na známý britský sitcom Jistě, pane ministře. Kašinova kniha se věnuje stejným věcem, jen naruby.
Kašina si v této knize otevřel dveře pro její pokračování. To vyšlo doslova před pár dny a Kašina zemřel jen několik dní poté, co novou knihu s názvem 200 klíčů od Atlantidy prezentoval v Praze. Knihu vydalo nakladatelství Bondy. „Byl jsem jedním z těch, kdo uspořádali prezentaci této knihy v Praze a Ondřej Kašina mi při té příležitosti říkal, že má rozepsaný ještě třetí díl a že by ho chtěl dokončit. Vzhledem k tomu, že trpěl vážnou nemocí, tak celkem, i podle svých slov, pospíchal. Bohužel ho ten osud dohnal mnohem rychleji, než očekával, plánoval si ještě letní několikaměsíční léčebný pobyt tady v Česku,“ říká Žantovský. Kašina však odešel náhle o dost dříve.
Knihy Ondřeje Kašiny jsou podle Petra Žantovského jakýmsi bizarním memoárovým dílem, které má velmi hluboké rysy žurnalistického poznání daného prostředí. Nejde tedy jen o osobní zpověď, i když ta v díle přítomna je, a navíc je podtržena tím, že je psána obecnou češtinou v lehčím, i když velmi sarkastickém duchu. „Je to obrovská škoda pro českou literaturu i žurnalistiku, že tento člověk už mezi námi není, a tak mu prosím společně věnujme tuto vzpomínku. Kdo by ho chtěl poznat aspoň na dálku, se zpětným zrcátkem, tak doporučuju knížku 200 klíčů od Atlantidy, o níž jsme už také na ParlamentníchListech.cz před pár týdny psali, takže teď bohužel došlo k nečekané a hořké pointě,“ uzavírá svou vzpomínku za Ondřejem Kašinou Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Souhlasíte s Petrem Žantovským?
autor: Jan Novotný
