Pohyboval jste se mezi lidmi, kteří přímo utvářejí globální trendy. Kdy jste si poprvé uvědomil, že svět velkých investičních firem a institucí není tak průhledný, jak se veřejnosti prezentuje?

Tady se musím vrátit na začátek mé kariéry do roku 1995, kdy jsem začal pracovat pro malou rodinnou firmu se sídlem v Německu. Ta měla majitele, který „žil s firmou“, a bylo to pěkných osm let budování firmy z nuly na 500 zaměstnanců. Na „zelené louce“ jsme společně vybudovali prosperující společnost. Pro představu – ta rodina vlastnila dva podobné závody v Německu a platila řádně daně.

Později jsem pracoval pro americký korporát, který měl přes 75 000 zaměstnanců, a uvědomil jsem si, že už nikde nevidím žádného majitele. Když se podíváte na strukturu vlastníků, zjistíte, že ve firmě mají formou akcií podíly společnosti jako Vanguard Group, State Street Corporation, BlackRock, Bank of America Corporation atd.

Co se týká řízení firmy, celá společnost byla velmi dobře řízená a splňovala všechny právní standardy i etická měřítka. Společnost s 75 000 zaměstnanci už nemůžete řídit hierarchickým způsobem jako doposud, ale musíte tam mít lídry, kteří jsou schopni se domluvit. Společnost jako taková tedy průhledná byla.

Ten zásadní rozdíl je v tom, že z rodinných firem, které platí ve svých zemích daně, se v momentě, kdy je pohltí v rámci akvizice korporátní globální firma, začnou zisky, potažmo daně z nich, odtékat jinam. Korporáty pak čerpají díky politickému vlivu a následným daňovým a jiným pobídkám peníze, které někdo musel vybrat právě od těch malých podnikatelů a firem. Stát by měl vytvářet rovné podmínky pro podnikání, a ne zvýhodňovat a dotovat tyto globální hráče.