Není to s Vámi úplně jednoduché, protože nejste šablonovitý. Máte za sebou působení v neziskovém sektoru, žijete na hipsterské Letné. Na druhou stranu jste autorem, který v divadelní hře zaujal smířlivý přístup k Zemanovi, a dal jste najevo, že způsob, jak se naše společnost chová k prezidentovi, považujete za ošklivý. Jak se Vám vlastně žije? V Praze, v téhle zemi?
Kolik procent šance má Miloš Zeman, že bude podruhé zvolen prezidentem?Anketa
Copak já, mně se v Česku žije skvěle. Ale o mě ani tak nejde, koho by zajímalo, jak se v Česku žije člověku, který má byt na Letné a relativně dost peněz. Spolu se mnou ale v Česku žijí i lidé, kteří berou třináct tisíc. Však se podívejte na dokument Saši Uhlové, v něm jsou vidět běsy kapitalistického režimu a zmar listopadového odkazu. Nad tím dokumentem jsme si všichni poplakali. Uhlová nám dala ránu do ciferníku, konečně se nám rozjasnilo. Smrad, nízké platy, mrtvé krysy, otrocké noční směny. Těchto lidí se třinácti tisíci se máme ptát, jak se jim tady žije. Jak? Ovšemže špatně. Trpí ve smradu se třinácti tisíci, zatímco lidem jako Zábranský se tady pochopitelně žije dobře. Tečka. Takto svět funguje odnepaměti. Vítězná strana si užívá života, zatímco ti méně šťastní musejí potit krev. Zábranský a spol. by měli být spokojeni, lidi z montoven by měli prožívat své roky v žalu a zakládat v lepším případě odbory, v horším ozbrojené revoluční gardy… Ale podívejte se na dnešní Česko! Vše je jinak, učebnicové rozdělení světa už neplatí. Elity tady dneska trpí jako pes.
O posledním románu Davida Zábranského ,,Za Alpami" čtěte ZDE
Pražská kavárna – což je mimochodem obstojný termín – prostě z nějakého pofidérního důvodu trpí. Je třeba pokusit se pochopit a popsat onu pofidérní složku, říct přesně, co to je za důvod… Vlastně je to do velké míry záhada. V podstatě lidi jako já, lidi s dobrým životem. Ale něco se jim tady silně nelíbí. Mají pocit, že žijí na špatném místě se špatnými lidmi… To je podle mě zásadní moment, zlom, který všichni vnímáme a o kterém mluvíme jako o rozdělené společnosti. Údajně ji rozděluje Zeman, což je až skandální zjednodušení a nedůstojné lhaní si do kapsy. Ne, českou společnost podle mě definitivně rozdělili ti, o kterých mluvím výše. Lidé, kteří si nemají na co stěžovat, ale kteří si přesto permanentně stěžují a mají dojem, že trpí a že je pro ně ponižující tady žít. Je to absurdní, ale je to tak. Ti, kdo mohou být vpředu jen díky tomu, že za nimi někdo zaostává, si stěžují na ty, kdo zaostávají. Je to jako kdyby si šlechta stěžovala na feudalismus, na poddanství a na poddané samotné. Tato novodobá šlechta přitom nebojuje proti režimu, který odhalila jako nelidský a nespravedlivý, ne, nic takového. Jen se jí v tom režimu, který jí přeje, prostě nelíbí. Nelíbí se jí poddaní. Přijdou dnešní šlechtě příliš poddanští, příliš zabednění, prostě takoví odpudiví lokajové… Těm lokajům stačí koblihy, představte si! Kdykoli přijede nějaká návštěva ze světa, pražská kavárna hned přidá k dobru historky o malém českém člověku, o koblihách, o hnědnutí všeho mimo Prahu a Brno, o rasismu, o sledování TV Barrandov… Pohrdání k téhle společenské vrstvě asi bytostně patří, ale dnešní Česko podle mě docela obyčejné pohrdání extrapolovalo až k čemusi hvězdnému. Žijeme v umělecky velmi podnětné situaci. Vyšší vrstvy, které formálně odsuzují nacionalismus, zároveň jako stádo volů propadají nacionalismu toho nejhrubšího zrna, když se stydí za to, že jsou příslušníky českého národa! … Copak je s tímto národem pojí? Snad krev?! … Podle mě přece platí, že buď jsem národovec, nacionalista, a zajímám se o národ, vše pro národ, jsem hrdý na národ, stydím se za národ a tak dále, nebo jsem na druhé straně kosmopolitní individualista a národ mi vůbec nepřijde na mysl, štítím se ho. Ale pokud se prohlašuji za odpůrce nacionalismu a zároveň se za národ stydím, něco se mnou asi není v pořádku. Co? Podle mě je z toho možné udělat jediný možný závěr, a to ten, že se chci stydět, že mi to dělá dobře… A že jsem v hloubi duše nácek… Inu, tahle nedomyšlená kavárna!
Říkáte, že je to podle vás relevantní termín. Umíte pražskou kavárnu nějak terminologicky vymezit?
Lidé, kteří neúnavně tvrdí, že Česko není pupek světa.
Psali jsme:
A copak jím Česko je? Není tohle vidění Česka coby pupku světa naopak už hodně dlouho vnímáno jako výraz české malosti a přeceňování vlastních mizivých schopností? Nemáme se už dávno dívat na širší kontexty a nemáme proto posuzovat Česko střízlivěji? Jako malou krajinu na periferii Evropy?
Pupek světa neexistuje. O pupku světa se samozřejmě vedou řeči, nějaký ten Pepa ho vidí jednou tuhle, jindy onde. Skutečnost je přitom ale docela prostá. Stačí, aby Pepa sedl ke stolu a pořádně zabral, a pupek světa bude na jeho straně, v jeho chaloupce v Jevíčku nebo kdekoli jinde. Pupek světa je jinými slovy příliš jednoduchá výmluva, když člověk nemá dost schopností, píle a trpělivosti. Pro mě Čechy pupkem světa jsou. Nemám pocit, že mi tady něco utíká, což je totéž řečeno jinými slovy. Je jen na mě, co se mnou bude a co dokážu. To je podle mě ten jeden konkrétní pocit, který mě vyděluje z pražské kavárny a díky kterému vám vypadávám z šablony, jak o ní mluvíte výše… Nespokojenci na druhé straně svět vnímají jinak. Mají dojem, že jim všechno utíká, život jim protéká mezi prsty, a to všechno kvůli Česku. Obecně dobré výsledky nemají kvůli Česku. Čím vším by mohli být za hranicemi! Čím vším by se mohli kontinuálně proslavovat, kdyby jim v cestě nestál moderátor Soukup z TV Barrandov nebo jiný zástupný problém… A tihle lidé pak vlastně omylem začnou nenávidět celé Česko, přesněji řečeno sebe v zrcadle Česka. Chtějí, aby to tady bylo jako v zemích, které oni instinktivně za pupek světa považují, čili jako ve Francii nebo v Německu, a to hned a za každou cenu! Někdo by to nějak za ně měl udělat, aby tady byla Francie. Aby se tady pilo dobré víno a aby se tady myslelo ostrovtipem a dálniční rychlostí, nikoli aby se tady pěstovala dýchavičná dojmologie na polních cestách. Chybí jim tady čtyřproudé mozky a ta proklatá kultivovanost. Pokud skutečně existuje projev české malosti, pak je jím to únavné operování se slovem kultivovanost…. Pražské kavárně se tady prostě nelíbí, v tom to všechno vězí. Jsou to takoví Kunderovi hrdinové, kteří mají věčně pocit, že život je jinde. Není. A roky zmaru neskončí s nástupem vědce Drahoše. Zeman je v tom všem podle mě docela nevinně. Ta infantilní hra o to, co je víc, jestli Česko nebo západní cizina, se rozehrála úplně jindy a jinde.
Pokud jde o toho prezidenta… Častokrát dal najevo, že skupinami, které ho kritizují, pohrdá, sám i s mluvčím Ovčáčkem má legraci z TOP 09, z „pražské kavárny“, z ohnivých příznivců EU i ze svých protikandidátů. Stále si myslíte, že to je sebeobrana, nebo politický marketing? Jak vnímáte politickou produkci Miloše Zemana v době volební kampaně?
Jeho politickou produkci v době volební kampaně vnímám především jako docela nepodstatnou. Jediné, co z toho všeho máme, je oboustranné zhnusení. Obávám se, že nikomu už nejde o věc, Zemanovi nejde o úřad, Drahošovým podporovatelům nejde o Drahoše. Nenávist na obou stranách přesáhla únosnou míru. Jedné straně jde o to sundat kavárnu, druhá strana chce sundat Zemana a to všechno, co podle nich Zeman symbolizuje, čili českou malost. A k tomu všemu je třeba připočítat, že oběma stranám jde úplně nejvíc o facebook, a na tom si užijete tak i tak, ať ten váš kůň vyhraje, nebo ať je klidně poslední. I když prohrajete, budete se moct na facebooku dál sdružovat a hromadně pohrdat. Pohrdání je pro mě klíčový pojem dneška, je to novodobá obdoba třídního boje a jakákoli debata se bez tohoto termínu už nepohne o krok dál. Pokud se mluví o rozdělené společnosti, mělo by se mluvit o společnosti rozdělené absolutním pohrdáním. Každá z dotčených skupin ve společnosti si namlouvá, že ona má vůli a řešení. V cestě stojí pouze jediné, a to protichůdná skupina, kterou stačí vyhladit, a bude dobře. Je to až jakási rasová nenávist. Všichni jsme nakonec líní a všichni se zajímáme prakticky jenom o konzum, elity ne-elity, v tomhle směru jsme všichni na jedné lodi, ale každá skupina si po svém namlouvá, že tomu tak zrovna v jejím případě není. Elity v tupém a konzumním lidu vidí a nenávidí sami sebe. Nenávidíme se. A je to pohrdání, co rozhoduje volby. Vyhraje prostě ten, kdo bude mít na své straně ty, kdo pohrdají s největší vervou.
Napsal jste, že Zeman je nemocný stařec, který se snaží být novodobým Masarykem a nedaří se mu to, ale čeští umělci by ho nejraději pověsili. K umělcům se ještě dostaneme, ale ta věta o Zemanovi jako novodobém Masarykovi, kterému se nedaří jím být… To je něco! Zkuste to rozvést, prosím.
Zeman je Masaryk, který obrazně řečeno usedl do úřadu v době těsně po Mnichovu. Mnozí tvrdí, že se z Vysočiny přišel pomstít, ale já tomu nevěřím. Podle mě tehdy před první přímou prezidentskou volbou měl dobré úmysly, přičemž je asi pravda, že v tom hrálo důležitou roli i zadostiučinění, chuť ukázat jim to. Komu a co? Všem Masaryka. Prezidenta sjednotitele, prezidenta, který má načteno, ale který je krom toho i moudrý, lidově moudrý, zemitě moudrý. Už tady v tom bodě se pravděpodobně zčásti zadělává na onu budoucí tragédii, kterou máme kolem sebe… Je to bezpochyby velmi ješitný člověk. Chtěl rozdávat moudra a měl docela oprávněně dojem, že by lidé jeho moudra měli poslouchat. Však jsme tady měli tradici naslouchání moudrům, která určitě nezačala až už u Masaryka a u Čapka, ale pro zjednodušení tam ten začátek můžeme umístit. Pak byla dlouhá pauza, pak Havel, čili taky moudra a taky vysoká míra naslouchání. Klausovo působení na Hradě mohlo být dobrou předzvěstí, že tradice naslouchání pomalu v Česku vymírá, ale to, co se dělo za Klause, byla ještě ve srovnání s dneškem úplná selanka. Možná za to může i fakt, že ještě tak důležitou roli nehrál facebook. V každém případě se to z Vysočiny mohlo jevit tak, že člověk přijede do Prahy a – veni vidi vici! Zeman si jistě věřil, jistě nepochyboval o tom, že to zvládne mnohem lépe než Klaus. Zeman to podle mě chtěl po Masarykovsku uzavřít. Po roztomile působícím intelektuálovi Havlovi přišel technokrat Klaus-Beneš. A po něm přijde sjednotitel Zeman, který má načteno, ale zároveň je v kontaktu s Vysočinou. Ta posloupnost podle Zemana měla být opačná než za první republiky, ale měla prostě vyjít. Masaryk tentokrát měl přijít nikoli jako první, nýbrž až nakonec coby vyvrcholení novodobých českých dějin. Ale nestalo se. Přímá volba byla pro národ tragédií, ze které se možná už nikdy nevzpamatujeme. Hned po té šaškárně se Schwarzenbergem a po Zemanově výhře muselo být jasné, že tentokrát se žádné Ach synku synku konat nebude. Přímá volba je náš novodobý Mnichov. A do toho nečasu po Mnichovu pak přišla Zemanova nemoc, stáří, zatvrzování se, zloba. Stále budu ale tvrdit, že Zemana do úzkých zahnali. Nechtěl se takto chovat a nechtěl se zapsat jako nenáviděný prezident. Chtěl být Masarykem, ale aspoň z hlediska dneška je mnohem víc Háchou. Podle mě nespravedlivě. Jeho příběh je silný a ve mně prostě ten osud vzbuzuje lítost, nemůžu si pomoct. Pokud by Zeman usedl na stolec hned listopadu, byl by pravděpodobně národním hrdinou. Chodili bychom do Zemanovy knihovny. Ale Zeman prostě přišel pozdě. Stejně jako kdysi mezi válkami, i v tomhle historickém repete nás Čechy po určité době přepadla únava, skepse, nepřekonatelná nesnášenlivost. Zeman se bohužel vrátil přímo do téhle doby. Přišel jako na potvoru den po Mnichovu.
Psali jsme:
V rozhovoru jste upozornil na to, jak tzv. kavárna komunikuje zkratkovitě. Reaguje na symboly, Vy říkáte spouštěče. Např. kritika Havla je prohřešek, ať už v jakékoliv podobě. Naopak Okamura je zbytečně označován za fašistu, byť jím dle Vás není. Není to tak, že jakýkoliv politický establishment si vytvoří jakési totemy, kolem kterých tančí? Komunisté také měli Julia Fučíka, partyzány, „kladenské kluky“ apod. Za podrývání dnešních totemů Vám alespoň nehrozí perzekuce. Netlačím Vás do kritiky Havla, jen mě zajímá Váš názor na tu „totemovost“ jeho vnímání…
Samozřejmě ano, opakuje se to, třeba těch podobností s Masarykem a jeho kultem je nepočítaně. Ale jednou ze zásadních úloh vzdělanější vrstvy přece je to, aby tyto modly odhalovala, kriticky zhodnocovala, klidně můžeme říct dekonstruovala. A k tomu je hned třeba dodat, že ani ta nejbolestnější dekonstrukce přece nemá nic společného se ztrátou úcty nebo s relativizací hodnot. Ani v nejmenším, ba dokonce naopak! Hodnota je něco, co zůstává v oběhu, něco, čím se vášnivě zaobíráme. Hodnota přece není pozlátko. Kýč nemůže být hodnotou, hodnota je vždycky problematická. Nenechejme si namluvit, že pravda je jen jedna a že existují jakési hodnoty, které jsou nezpochybnitelné. Svět bohužel nebo bohudík není takto jednoduchý. Pravda a láska, které musí zvítězit nad lží a nenávistí, je prostě prázdná floskule, podle které se nelze řídit na úrovni jednotlivce, natož na úrovni státu. Pokud by toto měl být můj odkaz, pak bych se otáčel v hrobě. Proč to vůbec tomu Havlovi děláme, tolik pokřivení a tolik nespravedlnosti? … Ještě k té pravdě a lásce. Vezměte si všechny aktuální souvislosti, fake news a tak dál. Pokud si dobře pamatuji, kdysi byly mezi intelektuály předmětem výsměchu a opovrhování jisté sovětské noviny, které si říkaly Pravda. Najednou se ale postranními cestičkami vlastně dostáváme opět k Pravdě. Nejsem na jedné straně zastáncem konspiračních webů a klidně budu podporovat potírání zahraniční propagandy. Zároveň ale odmítám přistoupit na to, že najednou už zase víme, co přesně je Pravda a Zářná Budoucnost. Jde o zcela zásadní diskurzivní změny… V každém případě se zdá, že spolu s ruskou hybridní válkou svým způsobem skončila post-moderna. Pravda už je opět jen jedna, tak teď mluví progresivisté. Móda se změnila. Místo tekutosti opět vládu přebírá pevnost. Jednoznačnost vítězí nad mnohoznačností. Elity odmítají přijmout nejen pravidla demokracie, ale i pravidla svobodného internetu, což je prostor, který kdysi byl hlavně kvůli té svobodě hodně v kurzu, pokud si pamatuju. Možná si elity až po příliš dlouhou dobu namlouvaly něco, co prostě nebyla pravda – že dokáží ocenit svobodu a demokracii jako takovou. Až se jednomu chce říct, proboha tvrdili jste, že to chcete, a je to tady, tak se s tím naučte pracovat a žít! Voliči jsou tady, internet je tady. Můžete obojí zavřít, jo, to je fakt. Ale nestaví vás to do úplně dobrého světla…
Vůbec, nejen ve vnímání Havla, ale i v mnoha jiných tématech se snaží angažovat čeští umělci, kteří si (nejen dle Vás) myslí, že vědí, jak ostatní lidé mají žít a snaží se angažovat pro to, aby svou představu prosadili. Jak to dle Vás souvisí s tou příšernou socioekonomickou propastí mezi Prahou a zbytkem Česka? Lidská práva v Tibetu, uprchlíci, Havel, Zeman, EU… a třeba i výklad našich dějin, které dle mnohých skupin občanů mimo Prahu stojí od roku 89, s prominutím, „za prd“. Cítíte tu propast mezi Prahou a „zbytkem světa“?
Nacisté a komunisté u nás údajně zdecimovali staré měšťanské rodiny a spolu s nimi i všechnu tradiční vzdělanost. Vlastní šlechtu jsme prakticky neměli. Kdo ve dvacátém století nezemřel v táborech, ten utekl do ciziny. V roce 1989 tady podle základních historických zpráv měli být jen telata čumící na vrata, lokajové starého režimu a zabahněný lid. Mělo to tady vypadat jako ve filmu Vesničko má středisková, dejme tomu. Měli jsme být absolutně lidovou republikou, z těch post-komunistických zemí z různých důvodů tou možná úplně nejlidovější. Každý jeden Pepa by tady měl rozumět lidu, protože by sám byl jeho součástí, ničím jiným, ničím víc… A teď jsme tady o dvacet let později a pražští intelektuálové jsou od lidu natolik odtržení, že pořádají etnografické výpravy na venkov a v médiích pak odhalují svá znepokojující zjištění…. Když jsem něco takového viděl poprvé, myslel jsem si, že jde o nějaký osobitý humor alá Cimrman, ale oni to ti etnografové podle všeho mysleli vážně! Mají chalupu někde za Prahou a chodí do hospody zkoumat, co lid. A pak se v televizi rozpovídají o tom, že jsou lidem šokovaní a tak dále! Nic směšnějšího než tohle české odtržení úplně obyčejných lidí od jiných úplně obyčejných lidí podle mě v Evropě nenajdete, na tomhle bychom měli založit svůj turistický průmysl. V absolutně egalitářském Česku existuje jedno milionové město, ve které žije jakási podivná vyšší vrstva, která se ustavila během dvaceti let, a to pěkně prosím prakticky jenom díky tomu, že pila lepší kafe. Protože o nějakém překotném studiu a pěstování vytříbené kultury nemůže být řeč. Je to prostě záhada: obyčejní lidé v Česku přestali rozumět obyčejným lidem!
„Nikdo nás nenutí, ale sami jsme si vytvořili totalitu. Je pro nás totální dobro a totální zlo,“ uvedl jste v jiném rozhovoru. A časopis Respekt jste tak trochu, s prominutím, kopl do rozkroku větou, že dnešní strážci dobra ve skutečnosti mohou vytvořit totalitu. Opět, ta kavárna, ti totemoví uctívači Havla. Odkud se toto všechno bere a proč se ti lidé tak chovají?
Možná to myslí dobře. Možná skutečně mají strach, aby ve společnosti nepřevážily nějaké anti-demokratické vlivy a aby naše křehká svoboda neskončila. Rusko je podle nich potenciální hrozba, nevím, to nemůžu posoudit. Pokud jde o vnitřního nepřítele, přijde mi silně přehnané vydávat za něj Okamuru a další podnikající kvazifašisty, ale dobře, i to je možné… Na druhé straně ale v přístupu té skupinky, o které mluvíme, nejde přehlédnout povýšenectví, jejich vlastní fundamentální nejistotu a silné náznaky fanatismu, které podle mě s tou nejistotou přímo souvisejí. Dali by krk na to, že vědí, kde má dnešek předek a kde zadek. Vědí, co má budoucnost. Nebo to aspoň tvrdí. Tohle neústupné infantilní vědění či tvrzení mi přijde snad nejvíc mimo. Ve finále mi jejich články často připadají jako z jiné planety, jako články snaživých studentů či nějakých kafkovských úředníků, kteří v nedobytném úřadu vyrábějí jakási lejstra pro jakýsi fiktivní lepší svět.
Vy sám tvrdíte, že čeští umělci jsou přehnaně angažovaní a snaží se poučovat zbytek občanů. Ale i Vy sám jste umělec, který se vyjadřuje k politicky a společensky angažovaným tématům. Čím docilujete toho, že nechcete být „jako oni“?
Tím, že pěstuji skromnost? Tím, že se snažím omezit cestování a naopak se snažím nacházet všechno cenné ve svém bezprostřední blízkosti? A když už vycestuji, nevracím se pak s tím, že Česko je hnusné. Nepovyšuji se a nenadávám lidem, se kterými nesouhlasím. Jsem egoista a narcis určitého ražení a přijde mi, že by Česku jen prospělo, pokud by zde žilo víc egoistů a narcisů právě tohoto určitého ražení. Druzí lidé mne často příliš nezajímají, proto se do nich ani nenavážím, nezesměšňuji je… O kolik lépe by se tady žilo, pokud by se povýšenectví příslušníků pražské kavárny projevovalo právě takto. Kavárna ale bohužel často volí jinou cestu, jak si posílit sebevědomí. Příklad? Zrovna teď jsem četl pár odstavců od komentátora Pečinky. Titulek zněl: Zeman je sráč. Dobře, to byl od Pečinky takový skok na Šemíkovi do intelektuálního prázdna, to se ještě dá pochopit. Ale komentátor Klvaňa pak ten Pečinkův statement dovedl na úplně jinou úroveň, když doslova prohlásil: „Kolega Bohumil Pečinka to napsal zcela správně. Zeman je sráč. Ale možná zapomíná, že tato kvalita ho přibližuje lidem.“ … Když jsem si to na facebooku přečetl, nevěřil jsem svým očím. Možná tomu nerozumím, ale pokud ty tři věty skutečně říkají to, co si myslím, pak to považuji za nestoudnost takového kalibru, že jsem větší v Česku od roku devětaosmdesát neviděl.
Obligátní otázka: Budou prezidentské volby. Jak to celé dle Vás dopadne a s jakými pocity to sledujete?
Fakt, že i ti vzdělanější lidé dokáží tak silně přeceňovat to, co se děje na Hradě, mě nepřestává fascinovat. Nemůžu si pomoct, ale vidím v tom fixaci, která je pod jejich úrovní. Přece si nikdo nemůže myslet, že ta prezidentská volba cokoli změní. Pokud by vyhrál Drahoš, něco by se změnilo jen v případě, pokud by se všichni odpůrci Zemana sestěhovali po Drahošově výhře k Drahošovi na Hrad. Tam by pak stvořili jakousi novou Prahu, ještě užší a elitnější, a tam by pak mohli žít svůj vědecký kultivovaný život. Pokud ale i potom zůstanou bydlet pod Hradem, stále asi budou chytat rušivý signál TV Barrandov a veškeré české malosti, která je opět bude iritovat a pohoršovat. Ani s Drahošem na hradě prostě nespadne nějaká monstrózní gilotina, která popraví půlku národa. Stále tady s námi budou lidé, kteří pochopili, že král je nahý. A stále tady budou desítky a stovky králíčků, v jejichž duších bude docela tiše rezonovat drobná pochybnost o jejich vlastní úrovni. Možná to nakonec všechno souvisí s tím, že i národ rolníků si chtěl zkusit, jaké to je, když je člověk šlechtic. Asi jsme to ale nechytili za ten úplně nejlepší konec, zbyla z toho taková lehkonohá společenská fraška, Kameňák, něco, do čeho se rovným dílem zapojily obě strany sporu a co by klidně mohlo jít v hlavním vysílacím čase na lidovém televizním kanále. Přispěli jsme svorně, společnou rukou rukou a stejným dílem. Však jsme koneckonců jeden národ z jednoho těsta.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jaroslav Polanský
