Na jedné straně skepse, na druhé bezbřehý optimismus. Jaký je podle vás vývoj za posledních deset, dvacet a vlastně celých třicet let od sametové revoluce? Dostal určitý směr nebo level naším vstupem do EU nebo zařazením se do NATO?
Myslím, že moderní české dějiny lze chápat jako sérii diskontinuit, které jsou často pokládány za historické „prohry“ či „selhání“, ale jež mohou být zdrojem důležitých historických zkušeností. V roce 1938 jsme se dozvěděli, že nelze spoléhat na žádné zahraniční spojence a že bez aktivní, i když zdánlivě beznadějné obrany národní svrchovanosti se stáváme pasivním objektem vnějších mocenských zájmů. V roce 1948 jsme se přesvědčili, že legitimní touha po sociální spravedlnosti by se neměla upínat na utopické radikální a aktivistické projekty. Rok 1968 nám přinesl lekci o potřebě promyšlenější a realističtější strategie při prosazování národních emancipačních zájmů. Rok 1989 se vymyká tím, že z něj vlastně žádné historické ponaučení nevyplývá. Byla to kolektivní oslava konce studené války, kterou za nás vybojovali jiní.
Po zkušenostech se vstupem do EU nebo do NATO víme, že žádný „konec dějin“ nebo „konečné řešení české otázky“ neexistuje. Nikdy se nestaneme součástí žádné mezinárodní politické či vojenské instituce, která by byla zcela v souladu s našimi národními zájmy. Vždy se budeme znovu a znovu ocitat v situacích, kdy budeme muset volit mezi loajalitou vůči vlastní národní komunitě a podřízeností vnějším silám, které ohrožují naši národní svrchovanost a morální integritu. Schopnost správného rozhodnutí v krajních historických situacích na základě demokratické souhry mezi vládnoucími elitami a širokými lidovými vrstvami je dokladem národní zralosti a moudrosti.
Dvacáté století k nám nebylo příliš milosrdné. Vybavilo nás však instinktivní schopností rozpoznávat hrozby, kterým západní, historicky šťastnější národy přímo před našima očima podléhají, a které zahrnují různé varianty neomarxistického radikalismu, globální korporativní znevolnění, nezvládnutou migrační krizi či klimatický alarmismus podrývající ekonomický a technologický rozvoj. Máme proto ojedinělou příležitost vytvořit svébytné svobodné a prosperující národní společenství vycházející z naší tradice, mentality a dějin, a imunní vůči ideologickým iluzím a lžím. Nebude to snadné, protože čelíme početným nositelům výše zmíněných postojů, jejichž agresivita a netolerance roste úměrně s tím, jak jejich vliv v mezinárodním prostředí slábne.
Je podle vás u nás svoboda? Různí lidé si jistě svobodu představují odlišně. Máme ji chápat jako v názvu polské vládnoucí strany, tedy „právo a spravedlnost“?
Jestliže jste ochotni se vzepřít ideologickému tlaku mainstreamových médií a levicově liberálních kruhů, řídíte se zdravým rozumem a šíříte jej společně s pozitivními emocemi ve svém okolí, vysmíváte se mediálním štvanicím, pomáháte a otevřeně se zastáváte svých bližních, vystavených kvůli svým názorům represím, a poctivě pracujete na svém osobnostním růstu, a to vše navzdory trvalé hrozby profesní a lidské likvidace – pak jste svobodní.
Svoboda dnes předpokládá statečnost, k níž se musíte sami odhodlat. Obdobně jako v době normalizace však nelze nic vyčítat těm, kteří kvůli ochraně a starosti o své rodiny se rozhodli tuto zkoušku nepodstoupit. Právo a spravedlnost jsou důležitější než svoboda, protože by se měly vztahovat i na ty, které kvůli jejich osobním omezením či závazkům nelze za plně svobodné jedince pokládat.
Fotogalerie: - Je to marný, je to marný, je to marný
Václav Klaus byl na Hradě oceněn prezidentem za privatizaci. Ta ale neproběhla bez problémů, naopak, s jejími následky jsme se potýkali ještě léta. Byli jsme v tomto natolik zvláštní, odlišní od privatizace ve zbytku postsovětského bloku?
Václav Klaus starší nebyl oceněn primárně za privatizaci, ale za celoživotní přínos českému politickému životu. Václav Klaus se bezpochyby, jako každý politik, vícekrát mýlil a některými osobnostními rysy si zbytečně odcizil řadu potenciálních stoupenců. Jsem nicméně přesvědčen, že jde o nejvýraznějšího českého státníka po roce 1989. Mediální ostrakismus, jemuž je vystaven, si nezaslouží.
Pamatuji si, jak v prvních měsících roku 1990 bylo zřejmé, že lidé bezprostředně obklopující Václava Havla zcela postrádají vizi dalšího společenského vývoje. Jeden francouzský diplomat mi tehdy s lehkým úsměškem řekl: „U vás se vlastně vůbec nic nezměnilo.“ V této době vystoupil Václav Klaus se svou představou standardní demokracie založené na soupeření politických stran. Vybudoval první skutečnou pravicovou stranu, která byla dlouho hlavní silou politických a ekonomických reforem. Rozdělení Československa, které osobně nezavinil a jež považuji za závažnou geopolitickou chybu oslabující celou střední Evropu, dovedl do nenásilného a pragmatického vyústění. Také díky tomu jsou vztahy mezi Čechy a Slováky nejlepší v historii. Uvědomoval si úlohu národního kapitalismu a finančnictví představujících záchytnou kotvu v éře divoké globalizace.
Nevím, zda bylo možno za daných okolností realizovat hospodářské reformy v devadesátých letech minulého století lépe, každopádně ale nikdo nevystoupil se stejně uceleným a věrohodným alternativním programem, který by dokázal politicky prosadit. O údajných chybách a nedostatcích Václava Klause zde hovořit nechci, protože jich případný zájemce nalezne v mainstreamových médiích nepřeberné množství.
Psali jsme:
Někdo hovoří o něžné, sametové revoluci, například Karel Schwarzenberg, jiný o předání moci, tak hovoří Petr Pithart. Jistě za odměnu je první polistopadový předseda vlády, jinak normalizační komunista Marián Čalfa, ve vedení Plzeňské teplárenské. Jak jsme se vůbec vypořádali s minulým režimem?
Je poněkud plýtváním intelektuální energie zabývat se tím, jak co nazývají obě výše zmíněné osobnosti, a profesní dráha prvního polistopadového předsedy vlády mě nezajímá. Normalizační komunisté zaujímají v tomto státě různá významná a prestižní místa, přičemž média a „vlastníci pravdy a lásky“ k nim přistupují nápadně selektivně. U jistého nejmenovaného generála ve výslužbě, který dokonce aspiruje na nejvyšší úřad, je členství v komunistické straně považováno za přidanou hodnotu, protože mu umožnilo náležitě „prozřít“, „pochopit“ a včas zaujmout „ideově správný postoj“. Kromě toho bylo ještě zveřejněno, že umí zabíjet holou rukou, což je u budoucího prezidenta kvalifikace poněkud znepokojivá.
S minulým režimem se nejlépe vypořádáme tím, že jej po všech stránkách materiálně a morálně překonáme. Během třiceti let jsme k tomu měli příležitostí a času dost. Musíme si proto upřímně odpovědět na otázku, zda jsme opravdu lepší společností, než jsme byli před rokem 1989? Jsou vztahy mezi lidmi kvalitnější? Existuje větší míra solidarity? Jsme tvořivější? Vynalézavější? Známější a uznávanější ve světě? Věříme více v budoucnost? Jsme spokojenější se svým životem? Máme lepší vzdělání, školství, vědu a sport? Jestliže na tyto otázky odpovíme kladně, pak jsme se s minulým režimem opravdu vypořádali a jeho démony můžeme už nechat definitivně spát.
Kdo byl vlastně hybnou silou a spouštěčem změn v bývalém sovětském bloku koncem osmdesátých let? Gorbačov coby duchovní vůdce perestrojky, závody ve zbrojení, kdy Ronald Reagan a USA „uzbrojily“ Sovětský svaz, nebo aktivity Charty 77, polské Solidarity a dalších opozičních „podzemních“ organizací?
Edward Gibbon kdysi napsal, že pád Říše římské představuje jeden z nejpozoruhodnějších a nejzáhadnějších úkazů dějin. Troufám si říci, že něco podobného platí i o kolapsu sovětského impéria. Jak ukazují příklady Číny či Vietnamu na straně jedné a Severní Koreje a Kuby na straně druhé, zánik komunistické hegemonie nebyl historicky neodvratitelný.
Aktivity polské Solidarity či mnohem méně vlivné Charty 77 a jiných disidentských skupin neměly, při vší úctě, na zhroucení komunismu podstatnější vliv. Většina jejich členů byla dramatickými událostmi stejně zaskočena jako představitelé komunistických stran. Asertivita Reaganovy administrativy byla určitě důležitým faktorem, ale nezapomeňme na to, že komunistický režim na Kubě ustál mnohem silnější americký ekonomický a politický tlak trvající několik desetiletí.
Západní mainstreamová média, intelektuálové a akademické kruhy často sympatizovali se sovětským systémem a představovali jej jako „legitimní“, „sociálně spravedlivý“ a „pokrokový“ – tak, jako dnes kolaborují s progresivismem a neomarxismem. Nápadně to kontrastuje s démonizací nekomunistického Ruska v dnešním západním tisku.
Fotogalerie: - Kolaps v Praze
Na Západě působila masová mírová hnutí bojující za jednostranné odzbrojení a proti přítomnosti amerických vojenských základen v západní Evropě. Jejich hysterické a ideologické projevy svojí formou nápadně připomínaly dnešní Milion chvilek pro demokracii či klimatický alarmismus. Americká zahraniční a vojenská politika v Indočíně byla obdobně katastrofálně neúspěšná jako dnes na Blízkém východě.
Sovětský svaz mohl studenou válku vyhrát. Stačilo přetrvat dalších deset či patnáct let do počátku jednadvacátého století, kdy se Západ sám dostal do fáze dlouhodobé ekonomické a intelektuální stagnace. Pro většinu Evropanů by dnes osvícenější forma komunismu představovala pravděpodobně přijatelnější alternativu vůči expanzi politického islámu nebo diktatuře ideologických neziskových organizací ztělesňujících agresivnější mutaci revolučního radikalismu.
„Kde udělali soudruzi chybu“, která je připravila o možné vítězství v historické konfrontaci se Západem? Tak rozdílní autoři jako Mark Almond nebo Georgi Derluguian přičítají hlavní odpovědnost za kolaps Sovětského svazu intelektuálním a osobnostním rysům Michaila Gorbačova, který se nechal vnitřně zkorumpovat svým kultem panujícím v západním levicovém prostředí a rezignoval na osvědčené mocenské nástroje nutné pro udržení politické moci. Tím neutralizoval tři institucionální pilíře sovětského totalitarismu: komunistickou stranu, ústřední ministerstva a tajnou policii. Chtěl se stát hrdinou západní „nové levice“, a skončil jako hrobař Sovětského svazu. To byla chyba, kterou by cynický pragmatik Teng Siao-pching, strůjce „čínského zázraku“, nikdy neučinil. Jak napsal Mark Almond, západní političtí vůdci Gorbačova „chválili a vyzdvihovali, což způsobilo, že Gorbačov začal věřit vlastní propagandě – omyl, kterého se jeho předchůdci – tak často odmítaní coby senilní, nadhodnocení burani – nikdy nedopustili. Poté, co generace tupých aparátčíků bezpečně dovedla Sovětský svaz ke statusu supervelmoci, byl to oduševnělý Gorbačov, kdo strhnul volant a namířil přímo do skály.“
Je o vás známo, že osobnost Václava Havla nepovažujete za nijak výjimečnou, ba spíše naopak. Přesto se jeho odkaz, památka vyzdvihuje až na neviditelný piedestal. Nebyl však jen ve správném čase na správném místě?
Paradoxně se domnívám, že osobní tragédie Václav Havel spočívala v tom, že se většinou objevoval v nesprávný čas na nesprávném místě. Mohl vstoupit do dějin jako významný představitel československého disentu, autor divadelních her a esejistických textů, sice nedosahujících té nejvyšší originality a umělecké úrovně, nicméně majících své místo v dějinách české literatury. Během listopadových událostí na sebe dokázal vázat obrovské množství pozitivní energie.
Moudrý člověk, vědomý si svých omezených schopností a vzdělání, by se poté pokorně stáhl do ústraní k literární práci jako muž, jenž splnil svoji vlasteneckou povinnost a historickou úlohu. Dnes by se Václav Havel těšil bezpochyby respektu a úctě mezi nejširšími vrstvami. Podlehl však politickým ambicím, které jej vedly k řadě kontroverzních kroků a k činům, které odhalovaly slabosti jeho povahy a nedostatek sebereflexe. Jeho oficiálně propagovaný kult proto vyhlíží násilně a uměle.
Přitom spontánní kolektivní emoce, jež následovaly po smrti Karla Gotta, ukázaly, že lidé touží po morální autoritě sjednocující národ a překračující pohnutá historická údobí našich moderních dějin. Václav Havel se bohužel o toto postavení připravil sám.
Svět je ve varu. Nejde jen o protesty -náctiletých, kteří chtějí změnit klima teď a hned, ale o sociální bouře, které se nevyhnuly ani Jižní Americe, Chile, a dokonce ani levicovému prezidentu Moralesovi. Protesty, které naše média zaznamenala jen letmo, však jsou nejen ve Španělsku, respektive v Katalánsku, ale také ve Francii a v Itálii, což je možná až obligátní. Jsme na prahu nějaké velké celospolečenské změny?
Svět byl vždy ve varu. Sociální bouře, revolty, revoluce a válečné konflikty jsou nedílnou součástí dějin. Události, které jste zmínil, vesměs nemají společného jmenovatele a reagují na místní specifické podmínky. Vědci jako Peter Turchin na základě rozsáhlých statistických výzkumů doložili, že míra skupinového násilí v dějinách postupně klesá. V tomto ohledu můžeme být optimisty. Na druhé straně Charles Murray a Richard Herrnstein ukázali již v roce 1994, že moderní společnost oslabuje v zájmu dosažení co nejvyšší ekonomické efektivity tradiční sociální soudržnost. Z tohoto důvodu není schopna zabránit kumulaci bohatství v rukách stále omezenější skupiny lidí. Ke stejnému závěru dospěl Thomas Piketty v knize Kapitál v 21. století. Není proto překvapivé, že se široké vrstvy brání proti této logice neoliberálního typu ekonomiky.
Současné lidstvo se nachází před dvěma zásadními výzvami. Západní svět by měl zlomit hegemonii neomarxismu paralyzující jeho soudnost a zdravý rozum a pokusit se o restart vlády lidu, demokracie. Prozatím jsou tyto pokusy stigmatizovány jako „populismus“. Národy třetího světa se musí vymanit z bludného kruhu chudoby a radikálně zvýšit kvalitu života svého obyvatelstva. Jestliže k tomu zvolí autoritářskou formu vlády, nemáme nejmenší právo o této formě moralizovat, protože pokusy o „vývoz demokracie“ do zmíněných oblastí nepřinesly prosperitu, ale naopak hlubší úpadek a nezměrné lidské tragédie.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
