Který z těchto kandidátů do Evropského parlamentu vás oslovil nejvíce?Anketa
Advokátní komora se vás zastala v případě, kdy jste poradil své klientce, exministryni obrany Vlastě Parkanové, aby zveřejnila obsah výslechů v kauze údajně předraženého nákupu vojenských letadel CASA. Poradil byste to svému klientovi v obdobném případě, kdy je případ medializován v jeho neprospěch, znovu?
Poopravím to, že se mne zastala Česká advokátní komora. Ona posoudila stížnost, která na mne byla podána, a shledala ji nedůvodnou. Musím říci, že mne to až tak moc nepřekvapilo, protože bych to byl býval tipoval. Pokud by se nějaký klient dostal do situace, v jaké je tato klientka, to znamená, že je veřejně zpochybňována její morální integrita, schopnost řídit a je tvrzeno, že způsobila škodu, řekl bych mu, že tady existuje tato možnost. Ale když jsem paní doktorce Parkanové říkal, že by s tím neměl být žádný problém, tak bych klienta v budoucnu musel upozornit na to, že s tím problém být může. To znamená, že tady existuje určité riziko, a každý klient si musí posoudit sám, jestli do něj půjde, nebo nepůjde.
Sama bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová dostala za zveřejnění výslechů pokutu 16 tisíc korun od Úřadu pro ochranu osobních údajů, protože tím prý porušila zákonnou povinnost zachovat mlčenlivost o osobních údajích. Vy jste před časem mluvil o tom, že sepisujete rozklad, ve kterém upozorňujete, že v tomto případě dochází k porušování práva na svobodu projevu. Jak to dopadlo?
Čekáme na rozhodnutí správního soudu, protože pokuta, kterou klientka dostala, byla napadena správní žalobou s tím, že Úřad pro ochranu osobních údajů si osobuje nepřípadné pravomoci cenzurovat projevy někoho jiného. Mezitím se stalo, že v řadě případů policejní orgány vysloveně tvrdí, že nikdo nesmí hovořit o tom, co je obsahem trestního spisu, tudíž bych musel upozornit na to, že může nastat jistá komplikace i ve vztahu k těmto orgánům. Ale také bych k tomu řekl svůj právní názor, že jsem přesvědčen, že v konečné fázi musí vyhrát právo, protože pokud zveřejnění nějak zásadně nezasahuje do osobnostních nebo jiných práv někoho jiného, řekněme v případě znásilnění nebo něčeho takového, je právem občana, aby informace, které byly shromážděny v přípravném řízení a které se ho dotýkají, zveřejnil.
Psali jsme:
Věříte v Boha?Anketa
Senátor Miroslav Antl prohlásil, že právník, který přestoupí do jiné profese, je podivný. Bývalé státní zástupce, kteří odešli do advokacie, dokonce označil za podezřelé osoby. Vy jste působil léta v advokacii, v 90. letech jste byl krátce městským prokurátorem a pak i ministrem vnitra, dnes jste opět úspěšným advokátem. Co si o takovém výroku myslíte?
Je to projev určitého způsobu myšlení, který podle mne už patří minulosti. Domnívám se, že je více než zdravé, aby se profese prolínaly, aby státní zástupci aspoň na chvíli poznali, jaké je to být obhájcem, a aby i advokáti třeba poznali, jaké je být státním zástupcem. Já jsem za možnost, kterou mi dal rok 1990, že jsem byl tři čtvrtě roku státním zástupcem, velice vděčen, protože jsem schopen v řadě případů se na věc podívat i jejich očima a vnímat potřeby státního zastupitelství. Myslím si, že v budoucnu migrace mezi právními profesemi bude větší. Označovat je a priori za podezřelé bych považoval za příliš zjednodušené a vůči nim nespravedlivé. Kromě toho, řekněme si upřímně, jde někdy o lidi, kteří víceméně museli odejít ze státního zastupitelství, třeba po neshodách. Co by měli dělat? Mají se živit mytím nádobí? Advokacie je jednou z profesí, která jim dává životní uplatnění. Myslím, že i z tohoto hlediska bychom to neměli jako obecný jev vůbec podrobovat nějakému hodnocení.
Nakonec z advokátů se zase někdy stávají i soudci.
Ne až tak často, jak si myslím, že by to mělo být. Ale také se stávají. A ze soudců se stávají advokáti, někomu se to prostě zalíbí, někdo chce změnit způsob života, někdo musí, protože se nepohodl s nadřízenými, někomu to zase nejde v soukromé sféře podnikání, tak nastoupí na státní zastupitelství. Já bych to vůbec nijak nehodnotil a bral bych to jako projev života.
Psali jsme:
Někteří vaši kolegové advokáti si na tyto, někdy až nenávistné projevy směrem k advokátům, stěžují. Bývalá nejvyšší státní zástupkyně, dnes advokátka Renata Vesecká je označila za návrat do 50. let. Sdílíte tento názor?
Myslím, že ta reakce je v našem prostředí a historickém kontextu logická, i když možná ne vždycky je adekvátní. Primárně tady určitě chybí u lidí, kteří se chovají tak hyperkriticky vůči advokacii jako její podstatě. Měli by si uvědomit, že je to naprosto organická a neodmyslitelná složka celého justičního procesu, že bez ní to nejde. Je úkolem advokacie, aby hájila práva svých klientů a logicky se to druhé straně nemusí líbit. Ale to neznamená, že by advokacie jako taková měla být napadána. Pokud někdo kritizuje projev určitého advokáta v určitém kontextu, tak prosím. Ale tohle opravdu v dnešní době někdy vnímám jako jakýsi projev třídního nepřátelství. Já sám to nevidím jako návrat do 50. let, protože návrat zpátky není možný, nicméně jako reminiscenci určitého způsobu myšlení to nepochybně vnímat lze. Na adresu těch, kteří se takhle vyjadřují, bych řekl, že by se měli v těch výrazech trochu mírnit.
Řada advokátů poukazuje na to, že se objevují šikanózní případy vůči advokátům, ať už jde o odposlechy mezi advokátem a klientem nebo množící se domovní prohlídky u advokátů, jejichž cílem je získat důkazy proti nim nebo jejich klientům. Vidíte to jako určitou hrozbu pro advokacii?
Řekl bych, že vztahy se momentálně přiostřují, padají desítky let zavedená schémata, třeba že spis advokáta je něco, do čeho nepřísluší vstoupit ani policii a v podstatě si to netroufla ani Státní bezpečnost, což samozřejmě budí určité reakce na druhé straně. Je to proces, který je v pohybu. A samozřejmě nelze přehlédnout, že se tak děje v některých případech advokátů, kteří se angažují ve prospěch osob, jež mají být trestně stíhány nebo jsou trestně stíhány. Na druhé straně si připusťme, že někteří advokáti privilegií, které nemají oni, ale které mají jejich klienti, jako je povinná mlčenlivost a všechno, co k tomu patří, možná trochu zneužívají. A v tom je hledána záminka pro kroky, které bych už dneska mnohdy označil za hranicí toho, co by mělo být ve vztahu k advokátům použito.
Psali jsme:
Myslíte si, že možné zneužití privilegií ze strany některých advokátů je příčinou, nebo jen záminkou kroků proti advokacii? Není to hlavně ze strany státních zástupců snaha najít důkazy proti obviněným z trestné činnosti za každou cenu, když se to nedaří jinými prostředky?
Gró státních zástupců se chová naprosto korektně a zákonně, stejně jako gró advokátů se chová korektně a zákonně. Pokud snad některý advokát provede něco, co můžeme označit za exces, nemůže to být důvodem k porušování práv většiny advokátů, kteří se chovají korektně. A ze strany policie a státních zástupců bych to považoval za extrémní přístupy, tedy za něco, co bude nutné nějakým způsobem řešit, stejně jako onen exces z oprávnění orgánů činných v trestním řízení. A rozhodně jsem přesvědčen, že advokacie to takhle řešit bude, i když za ni nemám právo nijak hovořit.
Podle některých advokátů, například Václava Vlka, se situace, kdy se prostředků trestního práva využívá jako demonstrace síly vůči obhájcům až k šikaně, stává neúnosnou. Proto má vzniknout Unie obhájců jako protiváha tlaků policie a státních zástupců. Je to pravda?
Z důvodů, které pravděpodobně časem pochopíte, a předpokládám, že mě i omluvíte, se k tomu v tuto chvíli nebudu nijak vyjadřovat.
Obáváte se, když mluvíme o snahách omezit práva advokátů, že to může vést skutečně až k omezení možnosti obhajování klientů?
Obavy jsou výraz z oblasti emocí, které si ve své profesi nemohu dovolit. Takže bych řekl, že vnímám tyto tendence, vnímám je jako logický střet dvou účastníků soudního sporu, kteří si snaží zajistit nejvýhodnější pozici. Momentálně mají orgány činné v trestním řízení, abych tak řekl, vítr v plachtách, protože je veřejná poptávka po postihu a kriminalizaci určitých jednání a konkrétních osob, takže je k tomu větší tolerance. Ale jsem přesvědčen, že to poměrně záhy pomine, i když jde o trend, který bude ve svobodné společnosti neustále potenciálně existovat. To znamená, že jakmile ucítí strana žalující v trestním procesu, že by mohla, bude zkoušet rozšířit si své pravomoci z hlediska dokazování trestné činnosti nebo posílení pozice před soudem. A samozřejmě obhajoba na to bude reagovat tak, jak reaguje. Nemá smysl se tohoto procesu obávat, je třeba ho vnímat jako součást profesního života. Ale každá strana se bude v tom vztahu chovat tak, aby si hájila svoje práva. V tomto případě je však třeba zmínit, že v některých okamžicích už nejde o práva advokátů, ale jde o práva klientů. Typické je to při prohlídce advokátní kanceláře, protože mně osobně je celkem jedno, co tady najdou, protože moje to není, ale asi vám nebude jedno, kdyby se ve spisu, který jste mi dala, abych vás zastupoval v nějaké soukromé nebo rodinné záležitosti, hrabal někdo třetí s tím, že tam hledá nějaké dokumenty o něčem jiném. To znamená, že respekt k důvěrnosti informací není ochrana pro nás, to je ochrana pro naše klienty. Tady je potřeba neustále upozorňovat, že tím, kdo je tou nadměrnou aktivitou a požadavkem na zvyšování svých oprávnění poškozován, nejsou advokáti, to jsou jejich klienti.
Psali jsme:
Co říkáte tomu, když spolupracovník advokáta jako v případě advokátky Kláry Samkové ukradne dokumenty z jejího počítače a předá je médiím, aby ji diskreditoval?
V zemi, kde momentálně panuje atmosféra obecné adorace toho, čemu já říkám práskačství nebo udavačství, to prostě hodnotím jako plod doby. Je to dítě doby, pokud k tomu došlo tak, jak je uváděno. Podrobněji se k tomu nechci vyjadřovat, paní Samková je kolegyně, kromě toho je věc prezentována jako porušení jejích povinností, já jsem člen odvolacího kárného senátu České advokátní komory, takže cokoli bych k této věci řekl, by mohlo být použito, možná i zneužito. Co říci obecně k tomu, že podřízený svému nadřízenému vezme z počítače jeho dokumenty a někde je zveřejní? No, je to holt taková doba.
Mně takové jednání jako ukradení informací z cizího počítače připadá neetické, ale není i trestné?
Věc je taková, že je vedena vážná diskuze o míře oprávnění třeba zaměstnance informovat o nekalých praktikách jeho zaměstnavatele. To v souvislosti s pojmem whistleblower. Máme na to nějaké rozhodnutí v případě, kdy zaměstnanci zveřejnili negativní informace o zaměstnavateli. Já si myslím, že je to hodně citlivá věc a bude velmi těžké najít hranici mezi případem, kdy je zneužito určitých informací k vyřizování osobních účtů, a přitom ten, kdo je zveřejní, se tváří jako poctivý oznamovatel nekalostí, a případy, kdy je z celospolečenského zájmu dobré vědět, že se někdo chová nezákonně. Nicméně z právního hlediska nemohu nevidět, že je tu tendence vnímat jako legální postup zaměstnance, který upozorní na protiprávní jednání zaměstnavatele. Ale samozřejmě musí zaměstnanec nést riziko, pokud upozorní na něco, co nebylo nelegální, ale jen to obecně poškodilo zaměstnavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
