Navazujeme na náš poslední rozhovor o Chartě. Nelze se nezeptat, dostalo se vám ohlasu k první části našeho rozhovoru?
Stručně řečeno slovy jednoho ministra, téma značně „zarezonovalo“, a to jak v pozitivní rovině, tak v rovině slovních výhrůžek, výhrůžek inzultací, ba i starostí o mé duševní zdraví. Bohužel žádný historický rozklad, v čem se konkrétně mýlím a jaké jsou jiné varianty daných událostí, se ke mně nedostal. V této souvislosti se chci zmínit o doktoru Blažkovi a panu Schovánkovi, kteří připravuji knihu koláží „Prvních 100 dnů Charty 77“, která by měla vyjít příští rok na jaře. Je jen škoda, že se věnují pouze prvním sto dnům. Myslím, že nejen pro veřejnost by bylo zajímavější „100 dnů Charty v závěru roku 1989“. Třeba ale příště dojde i na historický pohled v mezinárodním – a to zdůrazňuji – kontextu.
Jak to vlastně bylo s Chartou a s StB?
Toto nejde tak jednoduše pojmenovat. Pokud se ptáte na to, zdali byla Charta pod agenturní kontrolou, tak to zcela jistě byla. Tím je ale myšleno, že dříve nebo později (často spíše později) se StB dozvěděla v nějaké formě (a to je třeba zdůraznit), co se v Chartě děje. S odstupem času je třeba brát zprávy StB či její analýzy vždy s rezervou, neboť krom jiného po roce 1968 a čistkách v StB poněkud klesla zpravodajská kvalita jejích příslušníků a dle toho to kolikrát vypadalo. Jiná věc je, že se personálně začala StB lepšit v druhé půli osmdesátých let.
Kontrolou můžeme označit kontrolu takzvaných „kanálů dovozu“ ať už peněžních, nebo listinných. Dále nasazením odposlechů a sledováním.
Dovolím si malou odbočku – je oblíbený mýtus, že Charta byla proagentovaná. Tak tomu rozhodně nebylo. Jiná věc je, že to byli buď právníci nebo lidé požívající velké důvěry, kterým se ostatní signatáři často svěřovali s osobními trablemi. Na zahraniční straně to cestou rozvědky měla StB taktéž de facto pod kontrolou, proto je velkou otázkou, proč některé zásilky – pověstné jsou ty „Kavanovy“ – nechala dorazit. Dělá to spíše dojem, že StB chtěla mít Chartu POUZE pod kontrolou, případně v různých vlnách ji „ořezávat“, viz například akce Asanace, či využívat zásahy proti ní k propagandistickým účelům.
Musím ale opět zdůraznit, že StB byla POUZE výkonným orgánem PÚV KSČ, případně 13. oddělení ÚV KSČ, ale dovolil bych si s úspěchem zaspekulovat, že základní směr, jak bylo a bude s Chartou naloženo, byl rozhodován v Moskvě. V těch letech byla už celá léta veškerá ministerstva (a silová obzvláště) opatřena „Přáteli“ (to byl oficiální termín v korespondenci pro sovětské poradce). Krom toho samozřejmě měli ještě svou agenturu, která hlásila přímo do Moskvy a tak dále. Tudíž je nutno vidět CELÉ chování vůči Chartě z tohoto prizmatu.
Jiří Wolf uvádí následující: pokud jde o Václava Havla, ten se nechal propustit z vězení v květnu 1989 na podmínku: „Podle interního předpisu Ministerstva vnitra – tento předpis se vztahoval na celý východní blok – propuštěn z vazby, z výkonu trestu odnětí svobody na podmínku či ze zdravotních důvodů nebo na prezidentskou milost mohl být odsouzený jen v tom případě, že podepsal spolupráci s StB nebo jinou složkou MV. Neexistovala výjimka! Stačí se jen podívat do materiálu VONSu kolik disidentů bylo propuštěno z vazby a z výkonu trestu na tento zrádcovský ‚pardon‘!“ Co o tom míníte? Má Wolf pravdu?
Nejsem odborníkem na životopis Václava Havla, ale k tomu se mohu vyjádřit, neb jsem kdysi měl možnost vidět podklady pro toto propuštění. A pokud mne paměť neklame, tak v těchto podkladech nebylo nic, co by potvrzovalo teorii Jiřího Wolfa.
A jak to tedy bylo?
Myslím, že tady šlo o jinou věc, o které si dovolím trochu zafabulovat. Vše směřovalo k „listopadu“. Havel byl zatčen v lednu v souvislosti s Palachovým týdnem a odsouzen k devíti měsícům. To by se „listopad“ dal ještě stihnout. Jenže podstatné je, co se odehrávalo mezi tím. Především červnová petice Několik vět, na které participoval s Křižanem a s Vondrou, a náhle se zjevující červencový záznam z Červeného Hrádku. Spíše to vypadá, že uvnitř Strany a vnitra byly skupiny, kdy jedné bylo jedno, co s bude s Havlem a tak ho zavírala. A druhé bylo jasné, že s někým se bude muset mluvit. A jsme opět u Gorbačova, který dal jasný pokyn sovětským vojskům (a tím i všem Sovětům), aby se tady do ničeho nemíchali.
Psali jsme:
Jak to vlastně dopadlo s archivy StB? Část z nich se skartovala. Odkdy k tomu docházelo, kdo to nařídil a proč?
Přestože kladete jednoduchou otázku, odpověď na ni je mimo rozsah tohoto rozhovoru, pouze bych doporučil čtenářům k prostudování článek historika Pavla Žáčka, „Můžou přijít, jsme hotovi“.
Miroslav Dolejší též uvádí, že „když se ministr vnitra dr. Richard Sacher, zastupující ve vládě lidovou stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály, týkajícími se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. President Havel nechal jmenovat vládou Jana Rumla náměstkem FMV. Po 6 týdnech jeho působení na FMV se ztratilo přes 15 tisíc OS (osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB). President si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl, Urban).“
K tomuto se opět není nijak jednoduché vyjádřit. Dolejší vychází z jemu logické linie příčiny a následku. Já mohu opřít svou odpověď jen o zkušenosti z práce na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu MV ČR. Ta situace vypadala v letech 1993-2003 přeci jenom jinak. Ještě v době mého působení jsme nacházeli desítky pytlů, které StB nestačila skartovat či rozvézt. Dodnes jsem přesvědčen, že na některých součástech vnitra jsou „založeny“ materiály z dob předchozích. Jejich nalezení a odevzdání do Archivu bezpečnostních složek je limitováno tím, že na těchto složkách není nikdo, kdo by toto mohl vyhodnotit.
Samozřejmě to, že Havel jmenoval Rumla a Ruml jmenoval taktéž chartistu Frolíka jako vrchního archiváře vnitra, nebyla náhoda. Můžeme věřit i tomu, že některé materiály se vozily na Hrad a tam je Havel předával ostatním chartistům. Těchto pověstí s občas reálným základem jsem slyšel více než dost. Problém ale nastává v té základní úvaze Dolejšího, tedy že Sacher měl zablokovat nebezpečí odhalení mezi chartisty a vedením komunistického státu. To je velmi zjednodušený pohled a podle toho, že Obroda „prohrála“ Dubčeka, si dovolím nabídnout jiný, dle mne stále živý pohled, at si o tom čtenář udělá svůj názor.
Prosím...
Jak jsem říkal, někdy od listopadu 1985 maximálně od října 1986 – tedy od schůzek mezi Gorbačovem a Reaganem v Ženevě a v Reykjaviku – bylo jasné, že se vše bude měnit, obzvláště když Gorbačov neochotně začal připouštět změny v takzvané politice snížení strategických hlavic. Myslím, že v té době, a můžeme se jen dohadovat koho – zdali to byla česká nebo ruská strana – napadlo začít verbovat spolupracovníky v řadách nekomunistických stran. To nebylo nic nového, tito agenti tam byli již dříve, ale tentokrát se mělo jednat o mladé „perspektivní kádry“.
Onen předpoklad – jak se později ukázalo správný – byl v tom, že po změně politických poměrů budou tito lidé dosazení do státně bezpečnostních postů a do médií. Z toho úhlu je pak nutno vidět i takzvané Cibulkovy seznamy, tedy „předhození agentů“ veřejnosti a tím na velmi dlouho dobu odvedení pozornosti od klíčových témat. Například jakou roli hrály některé skupiny v ÚV KSČ a skupiny ve Vojenské zpravodajské službě a v socialistické bankovní sféře, neboť se jednalo jen a pouze o problém transferu peněz, ale to je na jiné vyprávěni.
Taktéž je nutno z tohoto pohledu vidět i vystoupení Rumla, ve kterém označil předsedu Lidové strany Josefa Bartončíka za agenta. Následně se stal předsedou Josef Lux. Jsem přesvědčen, že prvotní motivace Václava Havla byla ta, aby si chartisté odnesli každý SVŮJ materiál, aby se v jejich OSOBNÍCH věcech nikdo nehrabal. Nesmíme zapomínat, že uvedené materiály opravdu soustřeďovaly především velmi osobní informace nepolitické povahy a tudíž bych je ani v tomto neodsuzoval. Bohužel se doposud nenašel úplně přesný model, jak je přesvědčit, aby tyto svazky vrátili k historickému využití.
Psali jsme:
Dolejší též uvádí, že „je nejvýš pravděpodobné, že nejdůležitější materiály, týkající se Charty a jejích prominentů, byly z FMV odstraněny ještě před 17.11.1989. Kupř. magnetofonové kazety s nahrávkami jednání mluvčích Charty, jejího vedení, jednání s některými zahraničními diplomaty apod., které vedení Charty předávalo StB, zmizely (záznamy o jejich existenci v osobních materiálech důstojníků StB byly patrně přehlédnuty). Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: V. Havla, J. Dienstbiera, Zuzany Dienstbierové, Petra Uhla, Jar. Šabaty, A. Šabatové, L. Hejdánka, V. Bendy, J. Gruntoráda, M. Palouše, Kantůrka, E. Kantůrkové, Vl. Chramostové, M. Kubišové, Zd. Jičínského, M. Motejla, Dr. Danisze, Zd. Rychtského, P. Pitharta, J. Urbana, P. Kučery, I. Fišery, J. Hájka, A. Marvanové, P. Šustrové, J. Rumla, R. Slánského, W. Komárka, M. Zemana, V. Klause, V. Dlouhého atd.“
Na toto neumím odpovědět, ale dovolím si pouze poukázat na mou předchozí odpověď. Myslím, že by bylo vhodné se zamyslet nad tím, jaká byla opravdová „váha“ Charty v plánech či zájmech KSČ a ÚV KSSS.
Je také zcela iluzorní si myslet, že „odstraněním“ osobního svazku zmizí všechny stopy. Zůstávají zprávy ze sledování, z odposlechů, výroční zprávy o činnosti jednotlivých součástí StB, stejně tak jako kopie agenturních záznamů a tak dále a tak dále. Zmizení samotného svazku nemusí znamenat zánik informace.
Co již víme, tak rok 1968 nebyla jen prohra „československé cesty“, ale primárně velmi přesvědčivá ukázka pro sovětské stranické „proudy“, že ani transformace (a tedy i jakýkoliv posun) na platformě socialismu nejsou možné.
Proto někdo v ÚV KSSS rozhodl de facto nechat české straně „na hraní“ civilní rozvědku a kontrarozvědku a tedy ať si hrají se „svou emigrací a opozicí“, ale ať se sovětským zpravodajským službám „nepletou pod nohy“ a jen podávají informace o objektech, na které zpravodajsky „dosáhnou“. Mimochodem, infoprodukce v oblasti zájmu Sovětů byla v druhé půli osmdesátých let dosti tristní. Jiná situace byla u Zpravodajské služby Generálního štábu. Ta byla pro Sověty klíčová. Toto by měl být onen úhel, pod kterým bychom se měli na uvedené dívat.
Chci říci, že někteří ze zmíněných hráli ještě jiné hry „nad Chartou“, ale jako celek by neměla být nijak přeceňována. Doporučuji čtenářům, aby si prohlédli seznamy chartistů, kteří ji podepsali v posledních dvou letech před „vítězným Listopadem“, a pak si vygooglili, kam se tito lidé následně poděli ve státní administrativě.
* * *
PhDr. Adam Kretschmer, v letech 1984–1992 stavební technik, v letech 1993–2003 dokumentarista na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a v letech 2003–2011 ředitel knihovny Technické univerzity v Liberci, nyní posuzovatel digitalizačních projektů v kulturní sféře v rámci MK atd. Dlouholetý soukromý badatel v oblasti moderní historie let 1939–1989 s předměty zájmu zavlečení a úschova majetku během druhé světové války, podpora terorismu ze strany bývalého režimu, dokumentace spolkové činnosti.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
