Zhruba před měsícem vás hnutí ANO v čele své kandidátky do podzimních magistrátních voleb v Praze nahradilo byznysmenem Petrem Stuchlíkem. Jak tento fakt s odstupem času reflektujete?
Na to se nedá odpovědět jinak, než že bychom měli žít dneškem. Včerejšek už byl a zítřek nevíme, jestli vůbec bude. Takže tímto mottem já se řídím a už se k němu nevracím ani veřejně, ani osobně. Původně jsem na kandidátce po takové změně na poslední chvíli ani být nechtěl. K tomu na kandidátce zůstat mě nakonec přesvědčili lidé kolem mě, které znám deset, dvacet let. Prásknout v té chvíli dveřmi a odejít by mohlo být vykládáno jako uražená ješitnost.
Tématem volební kampaně je dostupnost bydlení. Chytají se toho politici. Nabízejí zjednodušení povolovacího řízení tak, aby se stavělo více. Někteří rovněž slibují výstavbu městských bytů z veřejných peněz. Jak se na to díváte vy?
Nejdříve bych vyjmenoval možné problémy, které ženou ceny nemovitostí i nájemného neúměrně nahoru. Prvním problémem je, že Praha má největší ochranné pásmo (jasně vymezené území, ve kterém je zakázána jakkákoliv jiná činnost, než pro kterou byl prostor vymezen, pozn. redaktora) v poměru ke své velikosti na světě, které v některých místech zasahuje až téměř na hranici města. Druhým problémem je složitá stavební legislativa. Výsledkem toho je, že průměrná stavba většího obytného komplexu tady trvá nějakých 13 let, což je samozřejmě nepřijatelné. Třetím problémem je pak aktivismus pronikající do politiky. Aktivisté vlezli do politiky a zapomněli, že se musí řídit nějakými pravidly, že to už není ten bezbřehý aktivismus, kdy se někde připoutám ke stromu a protestuji. Čtvrtým problémem je fragmentace Prahy. Praha je obec, kraj a je zároveň i městem, kde je 57 dalších malých městeček, což jsou ty městské částí. Celá řada projektů je tak komplikovaná, protože si přehazují horký brambor městská část s magistrátem, nebo dvě městské části a podobně
Možné řešení?
Pokud se týče ochranného pásma, tak jde o to mít trochu větší odvahu. Myslím, že v Praze jde nejen o to, aby se zahušťovaly brownfieldy. Praha by se podle mě neměla rozšiřovat do šířky ale do výšky. A chce to trochu odvahy. Všechna velká města a metropole mají výškové stavby, a my jich máme suverénně nejméně.
Co se týče aktivismu, který jsem zmiňoval, domnívám se, že je to o tom, aby lidé dali svou důvěru ve volbách někomu, kdo zkrátka není aktivista, převlečený za politika, blokující veškerý rozvoj. Je to v rukou voličů.
Ohledně legislativy se již něco připravuje na vládní úrovni. Nicméně i město jako takové může něco udělat. Například by mohl být zřízen jeden sjednocený stavební úřad pro větší stavby, kde by se ty projekty řešily předvídatelně, přičemž by se to dělalo na jednom místě a ne na 22 stavebních úřadech jako dnes.
Dále je tu vymáhání lhůt, a to platí pro samosprávu i státní správu. Zkrátka tam, kde je lhůta 60 dnů, tak by nemělo být možné, aby to celé trvalo třeba půl roku. Co se týče fragmentace hlavního města, tak je podle mě namístě se bavit o tom, zda Praha skutečně potřebuje 57 samostatných městských částí.
Fotogalerie: - Nekorektní Nacher
A cenově dostupné byty, o kterých politici mluví?
Pokud ty problémy, které jsem zmínil, postupně vyřešíme, poskytneme developerům prostor na rozumné projekty. A já si myslím, že v takovém případě by bylo namístě se bavit o tom, že by řekněme třeba pět procent bytového fondu z projektu, který oni postaví, mohlo být městu odprodáno za nákladovou cenu. Tímto způsobem by město získalo vlastní bytový fond, který by byl rozprostřený po městě a nebyl by koncentrovaný na jednom místě.
Takže na jedné straně by se developerům dalo lépe dýchat a na straně druhé by město mohlo přitvrdit v nějakých podmínkách vůči nim. A z toho by posléze mohli něco mít i občané. Je totiž samozřejmé, že každá výstavba sebou nese další náklady, které pak hradí město, tedy daňoví poplatníci ať už se týká navazující infrastruktury či občanské vybavenosti. Takže i na těchto nákladech by se developer dle mého názoru měl nějakým způsobem podílet.
Fanouškem varianty, že by bytové domy stavělo přímo město z veřejných peněz, tedy nejste?
Ideálně si myslím, že by řešení mělo být nějakou kombinací obojího. Byty by měl dle mého stavět ten, kdo to umí a kde já předpokládám, že si ohlídá cenu lépe než veřejný sektor. Samozřejmě ale, že by určitou část bytového fondu mohlo stavět i samo město. Otázka je, jestli má město začít stavět bytové domy a komplexy, nebo své prostředky použít třeba na nákup hotových malometrážních bytů nebo bytů podle potřeby. Těch cest je celá řada. Osobně si myslím, že prostředky jsou a jde jen o to najít co nejefektivnější způsob.
Proč tedy nestavět přímo tou formou, že by město bylo investor? V sousedním Německu to je například běžně užívaná varianta…
Já se nebráním ničemu, ale ideologicky říci – pojďme nyní stavět – může znamenat, že budeme stavět velmi draze a bude to trvat velmi dlouho. Já si myslím, že město zkrátka není developer, není ani odborníkem na výstavbu bytů. Město má nějakou morální povinnost, má prostředky a je to o tom, vyřešit ten problém co nejefektivněji. Nicméně k myšlence, že by město mělo být tím stavitelem, se já nepřikláním. Nicméně může poskytnout touto formou například nějaký doplňkový zdroj počtu bytů.
Co aplikace Airbnb, která umožňuje lidem krátkodobě tržně pronajímat byty? Praha je turisticky velmi atraktivní a pro turisty cenově dostupná. Objevily se názory, že za extrémním nárůstem cen bytů v Praze může být právě i Airbnb. Prý existují i případy, kdy jeden vlastník přes tuto aplikaci pronajímá klidně 80 bytů...
Důvodů, proč v Praze letí ceny nemovitostí nahoru o desítky procent i meziročně, je několik. První je, že evidentně převyšuje poptávka nad nabídkou. To znamená, že ceny jak vlastnického, tak nájemního bydlení letí nahoru. Druhým důvodem je zvyšování úrokových sazeb a dostupnost hypoték. Třetí důvod je zmiňované Airbnb a to, že celá řada těch bytů se kupuje takříkajíc na kšeft a ti investoři nejsou až tolik citliví na cenu. Nicméně já jako kovaný liberál hledám citlivou hranici mezi ochranou práva vlastnit majetek a dělat si s ním co chci, a zároveň mezi ochrano práv ostatních. A právě v této oblasti narážím na problém, že v momentě, kdy někdo permanentně pronajímá krátkodobě ať přes Aribnb nebo jinou aplikaci, tak obtěžuje, a do jisté míry i znehodnocuje tu nemovitost svému sousedovi, který tam trvale bydlí.
A je to tím, že krátkodobí nájemníci, většinou mladí lidé, se k tomu prostředí samozřejmě chovají jinak, než by se chovali ke svému vlastnímu majetku. Zároveň obtěžují sousedy a zvyšují náklady na osvětlení, úklid a podobně. Teď jde o to najít nějaký vyvážený postoj, který by člověku nebránil pronajímat byty, jedno jestli má jeden nebo čtyřicet, ale aby tím pronajímáním neobtěžoval své sousedy. Takže jde o vytvoření pravidel krátkodobého ubytování tak, aby se nedalo pronajímat 365 dní v roce. Aby ti ostatní lidé zkrátka nebyli omezování po celý rok.
Takže je namístě regulace? Jak ji provést? S krátkodobými pronájmy zápasila i řada západních metropolí…
Já mám v hlavě nápad, který řeším s Ministerstvem pro místní rozvoj. Jsem příznivcem toho, aby v živnostenském zákoně přibyla živnost, kterou by se řešilo právě krátkodobé pronajímání. Takže tu vidíme i určité daňové odůvodnění. Je správné, když někdo tímto způsobem permanentně vydělává, tak aby z této činnosti platil i daně. Musíme ale přitom rozlišit mezi těmi, kteří používají Airbnb na byznys, a těmi, kteří pronajímají skutečně v souladu s tzv. sdílenou ekonomikou tak, jak původně byla tato aplikace zamýšlena, tedy jako jakési sdílení nákladů. Podnikatelská činnost by ale měla být zdaněna.
Konkrétně byste postupoval jak?
Nejprve je nutné definovat, co je to krátkodobé ubytování. Jestli to je třeba doba kratší než týden nebo čtrnáct dnů. Pak je samozřejmě namístě určit tu dobu, kterou je možné toto v jednom roce provozovat. Viděl jsem, jak to řeší v západních metropolích. Tam udávají maximálně nějakých 30 dnů, 60 dnů v roce. Já bych tak revoluční nebyl a definoval bych nějakých 90 dnů za rok. Namístě by byla možnost pro sdružení vlastníků si tento počet třeba i upravit, navýšit nebo snížit. Záleží na konkrétních příkladech. Existují domy, kde je poměr pronajímatelů vůči trvale bydlícím půl na půl, pak jsou vchody, kdy sousedy obtěžuje svým pronajímáním třeba jen jeden jediný pronajímatel. Jsou ale i domy, kde pronajímají všichni. Cílem tedy je vytvořit nějaká pravidla.
Otázka je, jak ale daná pravidla, například maximální počet dnů v roce věnovaných krátkodobému ubytování, hlídat?
Já myslím, že ta cesta by mohla být podobná třeba té, kterou se vydalo Dánsko, zkrátka určitá spolupráce státu a daňové správy s provozovateli těchto aplikací. Zkrátka, když už se jedná o aplikaci a všechno je to vedeno v elektronické formě, tak není podle mě nic jednoduššího, než ten systém napojit na finanční správu nebo na systém jiného úřadu, kde by se jasně kontrolovalo kolikátý den v roce je už ta nemovitost pronajatá. My jsme se tu například ještě vůbec nebavili o bezpečnosti. Vy, když jdete třeba někam do hotelu nebo penzionu, tak se také musíte zapsat. To znamená, že to má i tento rozměr.
A co třeba hygiena? Požadavky na nějaký standard?
Takhle hluboce bych se do toho nepouštěl. Ale když se tady bavíme o respektu k právu druhých, o spravedlivém zdanění takovéto činnosti a o bezpečnosti, tak mi přijde, že by bylo ideální a vhodné, že by se ty věci propojily tak, jak jsem o tom hovořil.
Praha je turisticky velmi atraktivní. Co říkáte na druh turistů, na který naše hlavní město cílí? Projdete-li se v teplých letních měsících centrem Prahy, míjíte hloučky opilých mužů, rozlučky se svobodou. Neláká sem turisty hlavně cenová dostupnost a levný alkohol? Je to maximum, na co Praha má?
Já si myslím, že toto je kámen úrazu a je to vlastně i problém celé České republiky a toho, jak je Česká republika vnímána navenek. A dnes je vnímána tak, že tady je levná pracovní síla, že to je montovna a že je tu všechno levné i pro turisty. A je to problém celé České republiky. Netýká se to jen Prahy. My to musíme postupně začít měnit. Za prvé, abychom nebyli montovnou, ale aby se u nás tvořily produkty s vyšší přidanou hodnotou. Když je to montovna, tak u nás vyrábíme nějaký segment, jehož marže je pět nebo šest procent. Ten celkový výrobek se ale pak prodává třeba se stoprocentní marží. Jenže dokončení toho procesu třeba v Německu nebo v jiné západní zemi znamená, že se ten výnos daní odehraje právě tam. Tudíž od nás odtékají peníze. To není pouze o dividendách.
No a s tím souvisí principiálně, byť je to jiná kategorie, i problematika toho, že Praha je vnímaná jako historické město s řadou památek, se zajímavými místy, ale zároveň je vnímaná jako město levné, na to se opít, levné na ubytování a podobně. A to my postupně musíme změnit, tu image Prahy. To je jeden ze stěžejních úkolů nového vedení magistrátu.
Co další by se v Praze mělo změnit?
Osobně bych velmi rád otevřel problematiku toků peněz a životní úrovně Pražanů. Praha je papírově sedmý nejbohatší region v Evropě. Obávám se ale, že tento fakt celá řada Pražanů na svém životě vůbec nepociťuje. Mám tím na mysli to, že jim v peněžence zůstává méně než lidem z jiných krajů, a to hlavně kvůli vysokým životním nákladům. A je tomu tak navzdory tomu, co se o Praze běžně traduje, že se v Praze máme blaze a že jsou Pražáci rozmazlení a mají vysoké příjmy. V Praze sice v průměru vyšší plat než jinde v Česku je, nicméně ty náklady na život jsou o tolik vyšší, že se ten platový rozdíl, který tu oproti krajům máme, ztrácí. Já si myslím, že si Pražané zaslouží, aby se tohle změnilo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
