Výstraha před extrémními srážkami, kterou vydal Český hydrometeorologický ústav, vyvolala v zemi docela velké pozdvižení. Vláda svolala krizový štáb, premiér Petr Fiala prohlásil, že musíme být připraveni na nejhorší. Co hrozivého máme čekat, že se ve dnech do konce tohoto týdne a na začátku příštího bude v Česku dít?

Jelikož máme v záplavových oblastech zástavbu, je vhodné se připravit. Ano, po každých povodních se hodně mluví o tom, že jsme se bývali měli připravit lépe. Ale ne vždy na to nakonec dojde. Podobně jako se v letních vedrech mluví o nutnosti dostat do ulic měst více stromů a zeleně, aby se mikroklima ochladilo.

Ale jak vedra pominou, zapomene se na to a nic se neudělá. Ani po 20 letech žvanění o oteplování nemají nemocnice stále běžně klimatizaci, takže pacienti upoutaní na lůžko si vytrpí v letním horku svoje. Jediné, co funguje jako na drátkách, je byznys s uhlíkovými odpustky, ten jede spolehlivě, na to zdroje jsou. Kdybychom okamžitě zrušili rituální snižování emisí uhlíku, bylo by peněz na klimatickou adaptaci dost a hned.

Objevují se přirovnání toho, co nás v příštích dnech čeká, k lijákům a povodním z let 1997 a 2002. Tehdy část našeho území postihla pětisetletá až tisíciletá povodeň. Je to i jen z hlediska pravděpodobnosti možné, že by se něco takového opakovalo už po cca 20 letech?

To je úsměvná terminologie hovořit o tisícileté povodni, když máme ve střední Evropě přesnější záznamy pouze za tisíc roků. Ve skutečnosti povodně stejně jako tání ledovců v minulosti odpovídalo kolísání sluneční aktivity. Když bylo více slunečních skvrn, tak více tály ledovce v Alpách a bylo více povodní. Třeba Suessův sluneční cyklus, který má cca 200 roků, byl v tomto dost výrazný. No a k tomu si připočtěte, že ve 20. století byla sluneční činnost nejsilnější za tisíc roků.