V pondělí vyvolala bouři nejen na politické scéně informace Deníku N o tom, že státní zástupce Jaroslav Šaroch navrhuje zastavit trestní stíhání premiéra Andreje Babiše, protože údajně změnil právní názor. I v tiskové zprávě Městského státního zastupitelství v Praze znělo, že dozorový státní zástupce „změnil svůj původní právní názor na posouzení věci“. Vše ale musí posoudit jeho nadřízení. Jenže pak vystoupil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman s tím, že mediální vyjádření jsou nešťastná, že není nic rozhodnuto a veřejnost neměla být informována „o mezipostupech“. Jenže, co znamená změna právního názoru, když v květnu Šaroch varoval, že pokud policie nedoloží důkazy pro některá tvrzení, tak stíhání může zastavit? Jak situaci čtete vy?
Celý život jsem zvyklý číst nejrůznějším způsobem mezi řádky, ale abych pravdu řekl, v tomto se člověk nevyzná. Není to jen můj názor. Podobně se vyjadřovala ministryně spravedlnosti, která by měla mít jasný přehled o tom, jak naše státní zastupitelství, vyšetřovatelské orgány, soudní soustava funguje. A když se v tom ani ona nevyzná, pak to něco naznačuje. Něco není v pořádku.
Hovořil jste o ministryně spravedlnosti Marii Benešové. „Existuje meritorní rozhodnutí, které má vydávat dozorový státní zástupce. Přiznám se, že tomu nerozumím. Svědčí to o tom, jak pracuje soustava státního zastupitelství. Nepochopitelné, neuchopitelné a rozpačité,“ řekla. Na druhou stranu zaznívají názory, že si tím otevírá cestu ke změně zákona o státním zastupitelství, ovšem na něm se neshodne s nejvyšším státním zástupcem Zemanem. Jak vnímat její slova v tomto světle?
Marii Benešové věřím, že se v tom nevyzná, že je to rozpačité, nesrozumitelné. Tak to je. I tento případ ukazuje, že změny ve fungování státních zastupitelství jsou potřeba. Problém je, že máme ministryni spravedlnosti, která pro velkou část veřejnosti byla na post dosazena za velmi problematické a kontroverzní situace. Mnoho lidí jí nevěří. A názoru této části veřejnosti a opozice se nemůžeme divit.
Ideální případ by byl, kdyby si vládní, opoziční strany, právníci a odborná veřejnost společně sedli, podívali se, jak fungují státní zastupitelství v zemích, které máme nejblíž, v Rakousku nebo v Německu, a podle toho udělali poctivý zákon, padni komu padni, zákon do budoucna. Pochybuji ale, že za této situace k tomuto kroku dojde.
Mgr. Marie Benešová
Myslíte si, že někoho překvapuje chaos, který sledujeme?
Myslím, že ani ne. Ale každý krok typu vyjádření nevyjádření, o kterém se bavíme, přinese zvýšení pochybnosti. Pro pocit spravedlnosti ve veřejnosti, který je nezbytný v každé společnosti, která má zdárně fungovat podle jasně daných a uznávaných pravidel, je to špatně. Pocit nespravedlnosti, který mezi lidmi vládne, se umocní.
Nasvědčuje něco tomu, že se zvyšuje pravděpodobnost, že stíhání bude skutečně zastaveno?
Nechtěl bych spekulovat. Chápu, že vše vyvolává v tomto směru pochybnosti.
Jasné vyjádření nepadlo. Myslíte si, že nechtějí, neví, bojí se? Jak je možné, že prostě neexistuje zřetelné vyjádření, i když byl dán termín?
Byl dán termín do konce měsíce, a jede se dál. Nikdo nedokáže ani říct, co bude. Jen se hovoří o týdnech nebo měsících. Pochybnosti narůstají. Bohužel narůstají, jak říkám, i negativní pocity vůči fungování celého systému. Když dělám pekaře, musím mít ráno v pět upečené housky. Když dělám pokrývače a mám ve smlouvě, že do konce srpna mám pokrýt střechu, tak to musím udělat, nebo mi hrozí sankce. A tady máme systém, kdy se vlastně nic neděje. Přitom jde o špičky justičního systému. A nic se neděje. Každý má strach něco říct, snaží se vše zakrýt pod koberec.
Psali jsme:
Vy jste aktuální vývoj komentoval na Facebooku s tím, že se potvrzuje staré poznání a stará pravda, že „lidé typu oligarchy Andreje Babiše s masivním konfliktem zájmů, pochybnou minulostí i morálním profilem, a s nevyjasněnými podnikatelskými kauzami by neměli nikdy vstupovat do politiky. Vstoupí-li, táhnou celou zemi ke dnu.“ Pod příspěvkem, který jste na Facebooku napsal, zazněl názor, že pokud se zvedne národ, právníci Babišovi nepomůžou. Zvedne se národ?
Myslím, že národ se nezvedne. Jen to ve spoustě lidí vyvolá pochyby. Jestli se kauza ještě potáhne, pak budou demonstrace 17. listopadu masivní. Ale aby povstal národ, aby vtrhnul do Strakovy akademie po vzoru Pražské defenestrace, jejíž šestisté výročí jsme si připomínali, a aby hodil vládu z okna na zahradu, to se samozřejmě nestane.
Jaké nastanou protesty, to bude záležet na vývoji kauzy. Jestli se bude opakovat postup jako tento týden, spousta lidí se naštve a 17. listopadu to dá na vědomí. Masivní demonstrace budou, na Letnou přijde čtvrt milionu a možná i více. Občanská společnost ukáže svou nespokojenost se situací.
Když jsme u vašich vyjádření na Facebooku... V souvislosti se skandálem kolem sochy maršála Koněva jste doporučoval referendum. Mimochodem, historik docent Petr Hlaváček navrhuje, aby si prezident Zeman vzal sochu Koněva jako dárek pro prezidenta Putina. Jak to vidíte vy? Kam s ním?
Situace dospěla do stavu, že část lidí si dělá legraci, část chce pomník poškodit a další ho brání. Neúnosné. Nejpoctivější by bylo udělat referendum a lidé ať rozhodnou, zda sochu chtějí, nebo ne. Kdyby se vyjádřili, že chtějí, aby na místě zůstala, měl by to být jasný argument pro ty, kteří ji ničí. Pokud se rozhodnou, že ne, pak je potřeba pro ni najít nějaké důstojné místo. Možnosti jsou. Jinak se vše nedůstojným způsobem bude táhnout měsíce.
Dr. Libor Rouček
Na závěr ještě k vaší nové knize, která se objevila ve středu, v den vašich narozenin, na pultech. Na co nalákáme čtenáře a jaké jsou první ohlasy?
K tomu, abych knihu napsal, mě vedly názory mnoha lidí. Říkali: podívej, máš za sebou příběh, který v této zemi nikdo nemá, je v něm všechno, život za komunismu, dělal jsi na šachtě, ve válcovnách, pak jsi odešel do zahraničí, prošel jsi uprchlickým táborem. Lidé se zajímají o to, jaké to bylo v uprchlickém táboře, jaké to bylo studovat v Rakousku, co jsem pak dělal v Anglii, v Austrálii, jaké to bylo pracovat ve Washingtonu jako redaktor Hlasu Ameriky. V 90. letech jsem pracoval jako mluvčí vlády, pak v Evropském parlamentu, a když jsem to dotáhl na špici, podrazila mi nohy vlastní strana sociální demokracie.
Tři roky jsem to psal, kniha má více než 500 stránek. Je to nejen můj příběh, ale snažil jsem se vše začlenit do příběhu naší země, střední Evropy, Evropské unie, dějů, které jsem pozoroval nebo i ovlivnil, když jsem byl pak ve velké politice. I z toho důvodu jsem knihu nazval Můj a náš příběh. Nechtěl jsem, aby šlo jen o mé povídání nebo aby nevznikla suchá odborná studie o fungování české vlády nebo Evropského parlamentu. První ohlasy jsou velmi dobré.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
