Exministr a katolický politik: Putin je osvícený car, Rusko se posunulo správným směrem, křesťané jsou na Západě pronásledováni. A papež a Halík...

11.04.2015 5:50

ROZHOVOR Slovenský exministr vnitra a bývalý místopředseda Křesťanskodemokratického hnutí Vladimír Palko říká, že za posledních třicet let se Rusko v mnohém pohnulo správným směrem, ale ta výchozí situace byla tak špatná, že je potřeba zachovat zdrženlivost. Virus marxismu v Rusku doopravdy hyne a na Západě mutuje do nových forem. V Rusku osvícený car pomalu ordinuje pasivní mase některé ozdravné kúry, ale opozice tam musí počítat s administrativním sekýrováním. Křesťané jsou podle něho na Západě pronásledováni, i když méně než v době komunismu. A křesťanskodemokratické strany selhávají. Vyjádřil se i k papeži Františkovi a Tomáši Halíkovi.

Exministr a katolický politik: Putin je osvícený car, Rusko se posunulo správným směrem, křesťané jsou na Západě pronásledováni. A papež a Halík...
Foto: archiv VP
Popisek: Vladimír Palko
reklama

EU kritizuje Rusko, že je nedemokratické. Ale přece Putin byl demokraticky zvolen a má podporu drtivé většiny Rusů. Mají Evropská komise či „evropský prezident“ větší legitimitu a podporu, když je de facto nikdo nezvolil? Má EU právo někoho poučovat o tom, co je demokratické, potom, jakým způsobem byla protlačena přes francouzské, nizozemské a irské „ne“ evropská ústava alias Lisabonská smlouva? Mají právo Spojené státy kritizovat Rusko, když prezident USA překračuje často své pravomoci a fakticky vyhlašuje války bez schválení Kongresem? Když je pošlapávána Ústava, jak dokazuje Ron Paul (v případě FED a tak dále)?

K samotnému principu demokracie bych se nechtěl vyjadřovat nějak pohrdlivě. Jednak jsme při sametové revoluci volali po demokracii, jednak nás nenapadá systém, který by ji mohl nahradit. Ruská demokracie není demokracií v evropském či americkém smyslu. Je pravda, že vláda ve volbách žádá mandát od voličů. Pro poctivost je třeba říci, že Putinova vláda je „televizokracií“, ruský Pervyj kanal je ve službách prezidentské moci, zatímco tištěná média zaujímají celé spektrum názorů jak vládních, tak i opozičních. Opozice musí počítat s administrativním sekýrováním a v horším případě, jak ukazuje vražda Borise Němcova, s ohrožením vlastního života ze strany temnějších zákoutí ruské politiky.

Slabou stránkou Západu je i to, že v ukrajinské krizi sám popřel princip demokratické výměny moci. Díky iniciativě tří evropských ministrů už byla na stole dohoda o předčasných volbách, ale Západ nakonec podpořil majdanisty a převrat s použitím násilí.

Není to také tak, že Putin zavedl v Rusku nějaký pořádek po jelcinovském chaosu? Nemohlo to bez nástupu Putina vypadat v Rusku jako nyní na Ukrajině – tedy rozpadlý mafiánský stát oligarchů? A jaká je alternativa k Putinovi? Komunisté, šovinisté či fašisté typu Žirinovského nebo „prozápadní liberálové“, kteří již v Rusku vládli a chtějí zavést výdobytky typu homosexuálních svazků a podobně...

Myslím, že Gorbačov a jeho faktický nástupce Jelcin si zaslouží vděk i shovívavost. Pád komunismu, který pochovali, byl kolosální změnou a ta se neobejde bez období nepořádků. Stejně tak se není co divit, že Rusové chtěli pořádek. Druhou slabou stránkou západní kritiky vůči ruskému politickému systému je i utkvělá představa, že přijetí západních volebních pravidel by znamenalo vítězství prozápadních sil v Rusku typu Borise Němcova, Arkadije Javlinského či Pussy Riot. Pravděpodobnější by však bylo vítězství sil mnohem nepřátelštějších vůči Západu. V roce 1993 se konaly první svobodné volby do Dumy a nezvítězila prozápadní projelcinovská strana Ruská volba Jegora Gajdara, ale Žirinovského Liberálně-demokratická strana. Prozápadní politici nemají šanci i proto, že Západ je vychvaluje, ale zároveň Rusko marginalizuje.

Není to tak, že USA by lépe vyhovovalo slabé Rusko ve stavu podobném jako Ukrajina?

Lidské povaze jsou vlastní nejrůznější způsoby uvažování, v politice obzvlášť. Ale nechci se pouštět do takových úvah.

Jak se díváte na kauzu Pussy Riot?

Jejich počínání je trestné v jakémkoli civilizovaném státě. Dělat z nich pomalu osobní vězeňkyně Putina je směšné. Problémem těch děvčat bylo nejprve to, že nedokázaly upoutat pozornost orgánů činných v trestním řízení. Té samé výtržnosti, jaké se dopustily v Chrámu Krista Spasitele, se dopustily týden před tím v jiném moskevském chrámu, a ruská justice si toho ani nevšimla. Pussy Riot se mi jeví svým chováním jako dědici anarchokomunismu z prvních roků porevolučního Ruska.

Někteří konzervativci typu Pata Buchanana upozorňují na to, že Vladimir Putin se hlásí ke konzervativním a křesťanským hodnotám, omezil propagaci homosexualismu, naopak rodiny i prorodinné organizace mají státní podporu, je zakázána propagace potratů. Britský euroskeptik a tradiční katolík John Laughland říká, že virus marxismu, který infikoval Rusko v roce 1917, byl z Ruska nyní vyhnán, zatímco minimálně od šedesátých let v nové formě neomarxismu ovládl Západ a na Západě jsou nyní prosazovány věci, které prosazovali bolševici typu volného sexu, potratů, homosexualismu, vlastnictví dětí státem, sexuální výchovy... Ambasády USA mají po celém světě za úkol šířit gender a homosexuální agendu. Tu samou agendu podporuje EU. Kde je tedy dnes Říše zla?

Žijeme v hybridním světě. Když Reagan navštívil v čase perestrojky koncem osmdesátých let Moskvu a pozdravil komunistické funkcionáře „Bůh vám žehnej“, smáli jsme se naškrobenosti těch oficiálních ateistů. Dnes americký prezident Boha raději nezmiňuje, zatímco pro ruské politiky to není problém. A virus marxismu doopravdy v Rusku hyne a na Západě mutuje do nových forem. Nakonec vždyť přece na tom Západě vznikl. Také souhlasím s tím, že Rusko se vzpírá protirodinným ideologiím. Na Západě by také nebylo možné, aby v parlamentu vystoupil vysoký církevní hodnostář s plamenným projevem proti potratům za ochranu života, tak jako vystoupil v ruské Dumě patriarcha Kirill. A pravdou je i to, že Rusko dnes ideologii nevyváží, a Amerika ano.

Hybridnost, o které hovořím, znamená však to, že za posledních třicet let se Rusko v mnohém pohnulo správným směrem, ale ta výchozí situace byla tak špatná, že je třeba zachovat zdrženlivost. Slabostí Ruska je jeho komunistická minulost, ty relikty doléhají do současnosti, nějaké pokání tam bylo, ale nebylo ho dost. Slabinami jsou i formálnost hlásení se k pravoslavnému náboženství i stav ruské duše. V Moskvě se nesejde čtyři sta tisíc lidí kvůli ochraně života, ale ve Washingtonu ano. V Rusku tedy osvícený car pomalu ordinuje pasivní mase některé ozdravné kúry, v Americe je aktivní konzervativní jádro občanů schopné zápasit, i když ne příliš úspěšně, s revolučností svých elit. Tradiční slabostí pravoslavné církve v Rusku je její sepětí se státem či spíše s jeho vládou. A tato hybridnost velí zatím nálepky nerozdávat.

Rusko bývá kritizováno též kvůli potlačování lidských práv. Ale jak je na tom s lidskými právy takzvaný Západ? Známe juvenilní justici. V Norsku jsou děti odebírány rodičům, protože jim dali pohlavek, či jsou falešně obviněni ze sexuálního zneužívání. To samé se děje ve Švédsku. Ve Velké Británii byly již desítkám českých i slovenských rodin odebrány děti. Cameronova „konzervativní“ vláda přijala zákon, že katolické instituce, které zprostředkovávají adopce dětí, musejí děti nabízet i homosexuálům. Katolické školy v Británii musí vyučovat gender a homosexualismus. V Itálii jsou snahy kriminalizovat kritiku adopce dětí homosexuály a homosexuálních manželství. Vidíme, že tady v Evropě jsou napadány vůbec nejzákladnější lidské svobody – právo rodičů vychovávat své děti. Zasahuje se do nejintimnější oblasti lidského života: rodiny a sexuality. V Německu jsou rodiče zavíráni do vězení, když odmítnou poslat své děti na sexuální výchovu, kde jsou děti vyučovány v masturbaci a análním styku. Vy ostatně řadu těchto věcí popisujete ve své knize Levy prichádzajú. Není důležitějšího lidského práva než svoboda projevu, která je nyní stejně na Západě již omezována politickou korektností a mnohdy i kriminalizována, žít ve své rodině a vychovávat své děti podle svého svědomí?

Pronásledování křesťanů na postkřesťanském Západě je pro mě jedna z nejpřekvapivějších věcí po roce 1989. Když jsem psal „Levy prichádzajú“, přemýšlel jsem, zda je slovo „pronásledování“ vhodné. Přece jen těch případů není tak mnoho, jako bylo za komunismu, a formy jsou jemnější. Ale nakonec jsem dospěl k závěru, že to slovo je přesné, i když stále zdůrazňuji, že intenzita je menší.

Paradoxně, dokud bylo křesťanství tvrdě pronásledováno v Rusku, na Západě křesťanům nic nehrozilo – vždyť byli potřební do široké koalice proti sovětské hrozbě. Po roce 1989 se však oživily protikřesťanské sentimenty, které byly chvíli utišené. Vzpomeňme všechny protikřesťanské vlny ve Francii od roku 1789 po začátek dvacátého století, Pařížskou komunu, Bismarckův Kulturkampf v Německu, španělskou občanskou válku ve třicátých letech a hlavně sympatizování se sovětským komunismem ve dvacátém století ze strany levicových hnutí na Západě.

Podtitul vaší knihy Levy prichádzajú je, že Amerika a Evropa směřují k nové tyranii. Kniha vyšla v roce 2012. Jaké vidíte od té doby trendy? Je to horší, či lepší?

Myslím, že popsané trendy se potvrzují. Sekírování křesťanů, především v souvislosti s upíráním práva na výhradu ve svědomí, pokračuje. Rok 2013 byl zlomový v tom, jak pokračoval soudní aktivismus ve službách antropologické revoluce. V Německu přiznal ústavní soud některá práva do té doby vyhrazená pouze manželství i registrovaným partnerstvím. Podobné rozhodnutí učinil i Nejvyšší soud USA. V roce 2004 proběhla v USA smršť referend v jednotlivých státech, ve kterých lidé rozhodli, že manželství je jen mezi mužem a ženou. Deset let potom proběhla smršť rozhodnutí soudů, kterými se výsledky těchto referend zrušily.

Není tomu tak, že křesťané nebudou sice přímo házeni lvům jako ve starém Římu, jak je to naturalisticky znázorněno ve filmu Quo vadis, ale těm, kteří se budou chtít držet ortodoxně své víry, budou odebírány děti či budou zavíráni do vězení jako v Německu či Velké Británii? Není potom menším zlem pro západního křesťana Rusko? Byť jiná civilizace, ráj na zemi to není. Ale kvůli praktikování křesťanství a odmítání sexuální výchovy či homosexuality vás tam do vězení nezavřou a dítě vám neseberou...

Musíme všechno starostlivě zkoumat, ale nesmíme podlehnout iluzím. Zmínil jste Johna Laughlanda, kterého si velmi vážím a čtu ho. V minulosti jsem měl pocit, že ve sporu mezi americkou vládou a slovenským expremiérem Mečiarem je tak trochu na straně Mečiara. Nezapomínejme, že ne každý, kdo kritizuje Ameriku, je automaticky dobrý chlapec. Politická globální realita se nedá vždy vtěsnat do jednoduchých vzorců.

Ve své knize se hodně zabýváte i úpadkem křesťansko-demokratických stran v Evropě a jak neomarxistická revoluce zasáhla i je. Jak to vidíte teď? Vidíte nějaké nadějné strany či osobnosti? Nemusejí mít „křesťanský“ v názvu. V této souvislosti mě napadá, že křesťansko-demokratické strany se asi řídí poučkou sira Humphreyho z Jistě, pane ministře, že nejobtížnějšího a nejnepříjemnějšího tématu je nejlépe se zbavit hned na začátku tak, že ho dáte do názvu... (Pak máte lidově demokratické republiky či křesťansko-demokratické strany...)

Esencí příběhu kresťansko-demokratických stran Evropy je úspešný politický příběh nového předsedy Evropské komise Jeana-Claudea Junckera. Juncker udělal nepřijatelné kompromisy jak v otázce eutanázie, tak potratů, i v problematice manželství osob stejného pohlaví. Známe plejádu křesťanských demokratů, kteří selhali v jedné anebo ve dvou z těchto otázek, ale Juncker je jediný, kterému se to podařilo ve všech třech.

Není problém, že antropologická levicová revoluce zasáhla i církev? Jak se díváte na události kolem synody a že papež František toleruje útok na tradiční učení církve o rodině, pokud tento útok přímo skrze kardinála Kaspera tiše nepodporuje?

Ano, zasáhla. Dobrá zpráva však je, že katolická církev je takto zasažená možná každých sto let, ale díky příslibu, který není z tohoto světa, si s tím nějak poradí. Z některých formulací autorů předběžné zprávy ze Synody o rodině – Relatio – je zřejmé, že někteří preláti se nemíní až tak velmi snažit obhajovat učení církve. Ale na druhé straně se zformoval mohutný blok kardinálů, kteří obhajují učení velmi jasně. Pokud jsem v knize mluvil o slovním souboji mezi kardinály Lehmannem a Brandmüllerem, tak dnes je takových soubojů podstatně víc.

K samotnému papeži. Pokud očekáváte ode mě kritiku, nedočkáte se. Kritizovat papeže, to je specifický džob pro světce. A k této kvalifikaci jsem se zatím ani nepřiblížil. Je pravda, že Františkovy výroky mohou média lehčeji zneužívat než výroky jiných papežů, ale na druhé straně František říká i radikální výzvy věřícím na obranu víry. Jeho formulace jsou radikálnější než výroky jeho předchůdců. Tyto výroky média zamlčují. Papeži Františkovi jsem vděčný za to, že upozorňuje na to, že občas za „vzorným“ katolictvím se skrývají přetvářka, pomlouvání a boj o moc. Též potřebná věc.

Jak se díváte na „odboj“ kardinála Burka? Ten řekl, že papež nemá právo měnit to, co církev vždy učila. A že pokud by to chtěl změnit, má katolík povinnost i právo se mu adekvátně postavit...

Odbojem bych to nenazval. Kardinál Burke dal jenom standardní odpověď na hypotetickou otázku. Jeho přeřazení na nízkou funkci mě nepotěšilo, přijímám to s poslušností. Jsem rád, že máme takové kardinály.

Co říkáte tomu, že Tomáš Halík se postavil proti slovenským obhájcům tradiční rodiny v otázce referenda?

Oboustrannou kanonádu mezi českými tradičními katolíky a Tomášem Halíkem sleduji roky a nerad bych z toho dělal přeshraniční palbu, jako to pan Halík již udělal kritikou referenda. Mimochodem papež František slovenské referendum opakovaně podpořil. U pana Halíka při jeho značném intelektu jsem si opakovaně všiml jednoho neduhu. Kritizuje lidi bez toho, aniž  je doopravdy pozná. Když se toho zbaví, snad s ním bude možné vyjít lépe.

Doc. RNDr. Vladimír Palko, CSc., absolvoval studium matematiky v roce 1981 na Matematicko-fyzikálnej fakulte Univerzity Komenského v Bratislavě. V letech 1991–1992 byl náměstkem řiditele Federální bezpečnostní informační služby. V letech 1998–2010 byl poslancem Národnej rady SR. V letecech 2002–2006 působil jako ministr vnitra. Byl dlouholetým místopředsedou Křesťanskodemokratického hnutí. Je autorem 12 vědeckých prací z matematiky a informatiky v domácích i zahraničních časopisech. Od roku 2010 působí na Paneurópskej vysokej škole, kde je proděkanem. Napsal knihu o úpadku západní civilizace, pronásledování křesťanů a selhávání křesťansko-demokratických stran v Evropě s názvem Levy prichádzajú.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Lukáš Petřík
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Naši mladí na krizi teprve čekají.” Keller už ví: Velká města, venkov, bohatí, chudí. Kdo bude platit

4:44 „Naši mladí na krizi teprve čekají.” Keller už ví: Velká města, venkov, bohatí, chudí. Kdo bude platit

HŮŘ UŽ BYLO? „Jisté je jen to, že se zvýší existující rozdíly ve společnosti.“ Známý sociolog, býval…