Vím, že jako filozof příliš podrobně nesledujete vnitřní politiku v naší republice. Zaujalo vás nicméně v poslední době něco na naší politické scéně?
Zaujala mě velmi silně kampaň „hatefree“. Protože opravdu vnitropolitické události nesleduji, domníval jsem se zprvu zcela naivně, že nějaký humanista-prosťáček okázale – možná z reklamních důvodů – svou kavárnu takto prezentuje z vlastní iniciativy. Pak se mi reakce jeho odpůrců jevila jako sice pochopitelná, avšak příliš ostrá. Celé mé hodnocení se ovšem prudce změnilo, když jsem byl informován o původu a financování této kampaně. Vždyť já zapomněl! Copak globalističtí humanisté dělají něco spontánně? Drzí státní úředníci zneužívají peníze daňových poplatníků, organizátoři tvoří další „neziskovky“, aby z těchto peněz získali obživu, a příjemci takovýchto dotací si zvyšují zisk.
První dvě skupiny lze pochopit z hlediska jejich zájmů. Zato ti, kteří k tomu propůjčují své živnosti, si zřejmě nejsou vědomi dosahu svých činů. Předně reakce, jakých se jim dostalo, postihnou jen je, a nikoliv ty, kteří je navedli. Dále si neuvědomují, že živnostník ze své podstaty poskytovatele služeb musí být neideologický. Měli by si přečíst Haškova „Švejka“. Hostinský Palivec na Švejkovu otázku, zda má rád Turky, jasně odpovídá, že host jako host a že naleje i Turkovi, protože pro živnostníky neplatí žádná politika. A nepotřeboval k tomu žádné „hatefree“ nálepky. V našem případě má tedy provozovatel kavárny podat kávu jak migrantovi, tak i odpůrci migrace. Z toho, že manifestuje svou neochotu tak činit, plyne, že je-li tu někdo „hater“, pak především účastníci této kampaně. Oni rozdělují lidi, oni rozněcují vášně.
Takže i vy jste vlastně pro boj proti nenávisti, ale ne prostřednictvím vládních kampaní?
Tak bych to neřekl. Ono jde totiž o to, že tu nemáme co činit s nenávistí. Toto slovo je pouhou nálepkou. Ve skutečnosti jde o potlačování určitých názorů. Poněvadž ideologové globálního humanismu nesmějí přiznat, že touží po potlačení určitých názorů, maskují to bojem proti něčemu, co dostatečně ošklivě zní uším lidí. Poté, co znásilnili pojmy „pravda“, „láska“ a „svoboda“, vytáhli do boje s cize znějícími slovy, jako je „populismus“, „xenofobie“ (o nich byla řeč minule), „diskriminace“, „nacionalismus“ a podobně. Jistě se k nim někdy dostaneme. Toto jsou ovšem slova cizí. Krásné slovo domácího původu se jim hodí do krámu mnohem lépe. Řadový občan mu rozumí a představuje si pod ním něco – a hlavně někoho – opravdu špatného. Přitom netuší, že sám je možná „hater“.
Stačí, když nemá v oblibě Havla nebo ekology nebo migranty a dává najevo lásku k vlasti nebo souhlas s prezidentem své země. Pouhý postoj je prohlášen rovnou za nenávist. Stejně tak racionálně podložený názor, je-li protikladný názoru humanistů. K nenávisti většinou patří zanícenost přesvědčení a vášnivá předpojatost. Ty ovšem prokazují právě tito zanícení bojovníci militantně a vášnivě brojící proti nenávisti. Sami jsou hlavními nositeli nenávisti v dnešní době. Jedním z nejhorších projevů skutečné nenávisti je vytváření nepřítele tam, kde není nebo by bez aktivity humanistů vůbec nemusel být. Jako příklad mohu uvést dnešní kampaň proti Rusku. Od jejího startu je Rusko v defenzívě. Přesto je prohlášeno za agresora. Ruský prezident hájí zájmy své země. To by neměl. Správně by měl stát na straně těch, kteří by si jeho zemi rádi rozebrali. Kdo odmítá nenávidět Putina, je „hater“!
Rusko bývá kritizováno kvůli potlačování lidských práv. Ale jak je na tom s lidskými právy takzvaný Západ? Známe juvenilní justici v severských zemích a ve Velké Británii. Tam Cameronova „konzervativní“ vláda přijala zákon, že katolické instituce, které zprostředkovávají adopce dětí, musejí děti nabízet i homosexuálům. V Itálii jsou snahy kriminalizovat kritiku adopce dětí homosexuály. V Německu jsou rodiče zavíráni do vězení, když odmítnou poslat své děti na sexuální výchovu, kde jsou děti vyučovány v masturbaci a análním styku. Jsou snad důležitější práva, než je svoboda projevu, která je dnes omezována, a právo žít ve své rodině a vychovávat své děti podle svého svědomí?
Vidíte, já ani o všech těchto hrůzách nevím. Dohromady to vytváří jasný obraz. Mluvil jsem o tom v minulém rozhovoru. Ze strany vládnoucího režimu globální plutokracie jde o dva základní směry destruování kulturních hodnot. Za prvé je to snaha rozbít přirozená společenství lidí, kteří jsou v těchto společenstvích vzájemně poutáni svazky loajality a skutečné lásky. To vede ke kooperaci jednotlivců, kteří nepotřebují uměle a zvenčí vnucovanou „solidaritu“ a uchovávají si zdravě sebevědomou svobodu lidí, kteří jsou důstojně právi svým závazkům. Nepotřebují uměle vykonstruovaná práva. Ta jsou někdy kritizována v tom smyslu, že postrádají jako nezbytný komplement povinnosti. V tom ale netkví jejich hlavní nedostatek.
Druhým směrem globální destrukce je totiž generování stále dalších a dalších vln „práv“, která spíše než skutečnými právy jsou zejména kladenými nároky, nebo dokonce privilegii. Těmito privilegii jsou vyzbrojovány jednotlivé uměle vytvářené minority, aby mohly zničit přirozené lidské skupiny a vazby. Každý člověk je utvrzován v názoru, že může patřit do některé z menšin a požívat výhod z toho plynoucích, zatímco taková rodina je k ničemu. Dále je pro režim výhodné, když se člověk v rámci „své“ menšiny vyžívá v nějaké úchylce a neplete se do politiky, kterou má přenechat „profesionálům“.
JIří Hejlek
Komunistická éra měla jednu výhodu. Konzervovala některé tradiční hodnoty, které nebyly v konfliktu s komunistickou ideologií, takže po pádu železné opony jsme mohli navázat na některé hodnoty, postoje a modely uvažování, které země na západ od nás mezitím zavrhly. Tato „zaostalost“ občanů zemí bývalého východního bloku oproti „vyspělosti“ uvažování lidí ze „Západu“ se dnes promítá do stále ostřejšího konfliktu uvnitř Evropské unie. Ještě po čtvrt století si lépe rozumíme s Němci z „nových“ spolkových zemí než s Němci ze „starých“. Stejně tak máme lepší předpoklady porozumět Rusům a jejich životu v tradičních strukturách, než jaké mají třeba Švédové. Nesmíme ovšem podlehnout indoktrinaci. Kéž se ten „pokrok“ zastaví!
Jedna z tradičních ruských hodnot, kterou Rusům Západ vytýká, je také vlastenectví. Také kampaň „hatefree“ je zaměřena proti projevům nacionalismu a vlastenectví. Myslíte si, že v dnešní Evropě je pro vlastenectví ještě nějaké místo?
Dnes nastává k velké nelibosti humanistických ideologů doba obnoveného vlastenectví evropských národů. Globální pokrok prý navždy zlikvidoval národní státy a není prý cesty zpět. Je fakt, že v dějinách nedochází často k návratům. Formy národní existence typické pro devatenácté a dvacáté století dnes asi opravdu neobstojí. Nicméně před devatenáctým stoletím národy existovaly, i když si někteří historici a filosofové myslí opak. Měly však jinou podobu. Domnívám se, že tak tomu bude i v blízké budoucnosti. Ten, kdo bojuje proti starému nacionalismu, je doslova zpozdilý. Migrační krize to krásně ukázala. Skutečnými Evropany jsou uvědomělí příslušníci evropských národů.
Jak to myslíte?
Nás všechny Evropany spojuje to, že každý národ má na jedné straně svou specifickou tradici, na druhé straně ale všechny spojuje společné pouto se starou, předrevoluční křesťanskou Evropou. Toto vnitřní napětí se může stát zdrojem nové síly Evropy. Četl jsem několik výzev takovýchto Spoluevropanů ke spolupráci proti migraci, globalismu a destrukci Evropy. Zachytil jsem takové hlasy například v Německu a ve Francii. Tento vzájemně bezkonfliktní „nacionalismus“ příslušníků evropských národů nazývám multinacionalismem v protikladu k multikulturalismu. Zatímco euroglobalisté by si přáli mít z Evropy multikulturní prostor pro jediný evropský lid, skuteční Evropané dávají přednost Evropě unikulturní a multinacionální.
Patří podle vás do takové Evropy Rusko nebo Turecko?
Na obojí mám jednoznačné odpovědi. Rusko samozřejmě ano, Turecko samozřejmě ne. Rusko bylo vždy evropské, pokud tomu něco nebránilo zvenčí. Buď Tataři z východu nebo některé evropské státy ze západu. Turecko vpašovali do euroatlantických struktur západní spojenci jako účinnou hrozbu Sovětskému svazu. Chceme-li překonat rozdělení studené války, musíme přestat chápat Turecko jako protiruskou zbraň. V dnešní době se Turecko vůbec nechová jako stát, který by opravdu chtěl a také si zasloužil být integrální součástí Evropy. Na druhé straně je otázka, do jaké míry máme ztotožňovat Turecko s Erdoganovým režimem.
Opět jsme se vlastně dostali k problematice migrační krize. Jak se díváte na úlohu Schengenu a – bohužel nehlídaných – hranic Evropy?
Už když halasné fanfáry vítaly zrušení hranic, byl jsem tím velmi znepokojen. Vždyť abychom mohli o něčem kompetentně hovořit, musíme definovat, tedy vymezit základní pojmy. Co nemá meze, hranice, je těžko uchopitelné. Vytyčením hranic se potlačuje chaos. Ideologické orgie pořádané při zavedení schengenského systému samozřejmě souvisejí s vládnoucím pojetím svobody jako bezzávaznosti, jako bezmezné libovůle. Pravý opak je správný. Z vlastní zkušenosti víme, že se svými sousedy se nám lépe a svobodněji žije, když naše pozemky mají mezi sebou ploty. Snižuje to riziko konfliktů. Nejen skutečné střežení celoevropských hranic, ale i obnovení hranic mezi evropskými zeměmi by podle mě spíše zlepšilo vztahy mezi evropskými národy, než zhoršilo. Pohodlnému pohybu Evropanů po Evropě mohou dobře sloužit celoevropské dohody, zatímco nelegální mimoevropští „cestovatelé“ by to měli o hodně obtížnější. Evropská unie nebude nikdy schopna řešit takové problémy, jako je migrace. Už proto, že to ani řešit nechce…
PhDr. Jiří Hejlek (nar. 1952 v Praze) vystudoval filosofii, bohemistiku a klasickou řečtinu na FF UK. Pro svůj „kádrový profil“ se nemohl ani pokusit o akademickou kariéru. Měl různá zaměstnání. Převážně se živil jazyky. Učil a překládal. Mj. se podílel na překladu Komenského „Všeobecné porady o nápravě věcí lidských“ z latiny do češtiny. Po listopadu 1989 byl politicky aktivní. Od února 1990 do března 1993 pracoval v Koordinačním centru OF, na ministerstvech zahraničí a kultury, na němž působil jako náměstek ministra. Tehdy byl také členem širšího vedení ODA, v níž setrval do roku 2001.
Od roku 1994 pracoval v průmyslu. Zpočátku jako manažer, od konce 90. let jako podnikatel. V posledních letech se opět věnuje svému původně vystudovanému oboru, překládá a příležitostně přednáší. Je jedním ze zakladatelů Akce D.O.S.T. Jiří Hejlek je praktikující evangelík. Je 31 let ženat a má dvě dospělé děti.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
