Filozof ostře: Halík podlehl ďábelsky rozkladnému myšlení. Fauly, demagogie a nemravné nadávání. Vítat přistěhovalce, jež nás nenávidí a přišli nás zničit, není křesťanské

28.10.2015 5:20

ROZHOVOR Katolický filozof Jiří Fuchs říká, že vítat ty muslimy, kteří Západ nenávidí, kteří přišli škodit s cílem ho zničit, není ani spravedlivé, ani lidské. Kdo tvrdí, že takoví muslimové nejsou, pak buď prostě lže, nebo je ideologicky zaslepený, a jako takový nakonec zase lže. Protože přinejmenším rozsáhlá zkušenost s právě takovými muslimy je už nepřehlédnutelná. Kdo chce do hloubky rozumět postojům Halíka k imigraci a islámu, měl by dle Fuchce vyjít z pochopení jeho dekadentního způsobu filosofování.

Filozof ostře: Halík podlehl ďábelsky rozkladnému myšlení. Fauly, demagogie a nemravné nadávání. Vítat přistěhovalce, jež nás nenávidí a přišli nás zničit, není křesťanské
Foto: Peter Števkov
Popisek: Pochod imigrantů

Jak se vy jako katolický laik stavíte k postoji církevních představitelů k uprchlické krizi? Dominik Duka řekl, že je třeba „přijmout a ošetřit bezradné uprchlíky, ale připravit je k urychlenému návratu do jejich zemí, aby je budovali, obdělávali, a mohli tam žít ve svých domovech a svým navyklým způsobem. Rovněž tak je třeba vyzvat mladé utečence, muže, aby bránili své domovy a země. Jedině tak se stanou platnými spolupracovníky na obnově a budoucnosti světa. Příkladem jim mohou být naši mladí muži, kteří opouštěli země okupované nacisty, aby se připojili k zahraničním armádám a osvobodili naši vlast“. Co o tom soudíte?

Kardinál Duka se na problém s imigranty dívá realisticky. Bohužel to dnes mezi křesťany není vůbec samozřejmé. Když k tomu ještě přidal, že při vší lásce k imigrantům jakožto lidem, nesmíme zapomínat na bezpečnost původních občanů, tak už mu dnes v tom mainstreamovém třeštění musí být člověk za takovou samozřejmou pravdu vděčný. Postmoderní myšlení totiž, jak známo, dovršilo hodnotovou reorganizaci i ve struktuře osobnosti. Na prvním místě to odnesly pravda a zákon. Byly nejen zrelativizovány, ale kulturními revolucionáři rovnou odhaleny jako fašistické. Jejich pozici zaujaly vedle mozkové chemie a nevědomí především emoce. V optimálním scénáři postmodernistů má být život přeplněn požitky, zážitky, a když ještě zbude nějaké místo, tak i občasným soucitem – nejlépe před kamerou. Výsledným produktem takového antropo-projektu jsou masy zdegenerovaných neosobností.

Těchto inovací bohužel nezůstalo ušetřeno ani křesťanské myšlení; zvláště když vzalo za svou strategii otevřenosti. Najednou jsme překvapeni, že i v něm stojí láska proti pravdě, milosrdenství proti spravedlnosti, soucit proti zákonu. Akcentované hodnoty se rázem mění v karikatury a zženštilost či pochopení pro pacifismus jsou vnímány jako ctnosti. V kontextu dnes preferovaného sentimentalismu můžeme lépe rozumět i reakcím mnohých otevřených křesťanů na současnou imigrační krizi. Také oni padli za oběť triviálnímu fíglu neomarxistů s utlačovanými. Rubem okázalé starosti o utlačované se v něm totiž stává lhostejnost a nespravedlnost vůči těm, jimž se výsady „utlačovaných“ z ideologických důvodů nedostávají.

Jestliže tedy křesťané vyzývají k přijímání imigrantů, protože jsou lidmi/bližními, (takže je chtějí přijímat bez rozlišení a bez omezení), pak sice mohou propadat sebeúchvatu ze své všeobjímající lásky (jako Merkelová?), ale o lásku tu z povahy věci prostě jít nemůže. Neboť skutečná láska musí být rozumná; musí také zohledňovat následky činů. Nesmí tedy ze samého soucitu nakládat svým spoluobčanům břemeno nespravedlivých poměrů a nesnesitelného soužití s privilegovanými objekty falešného milosrdenství (například v no-go zónách). V síle falešné lásky a sebeklamu o své ušlechtilosti pak tito sluníčkáři snadno a nespravedlivě obviňují kritiky imigrantů či multikulti receptů z xenofobie a nenávisti. Měla by je více zajímat realita než příležitost k okázalému předvádění či vnucování solidárního cítění. Kardinálova prostá pravda tedy zazněla v pravou chvíli.  

Papež František v americkém kongresu nedávno řekl: „Náš svět stojí tváří tvář krizi uprchlíků v měřítku, které tu nebylo od II. světové války. To před nás staví velké výzvy a mnoho těžkých rozhodnutí. Také na tomto kontinentu se tisíce lidí vydává na sever hledat větší příležitosti v naději na lepší život pro sebe a pro své blízké. Což také my nehledáme pro své děti totéž? Jejich počet nás nesmí zaskakovat, musíme je vnímat jako lidské osoby, vidět jejich tváře, naslouchat jejich příběhům a snažit se co nejlépe odpovědět na jejich situaci. Odpovídat způsobem, který je vždy lidský, spravedlivý a bratrský. Měli bychom se vyhnout všudypřítomnému pokušení skartovat všechno, co působí potíže. Zapamatujme si zlaté pravidlo: „Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim“ (Mt 7,12) Toto pravidlo nám jasně ukazuje směr. Jednejte s jinými se stejnou láskou a soucitem, s jakým chcete, aby se zacházelo s vámi. Snažme se zajistit druhým stejné možnosti, jaké hledáme pro sebe. Dovolme jiným, aby se rozvíjeli tak, jak sami chceme, aby se pomáhalo nám. Jedním slovem, jestliže chceme bezpečnost, dávejme bezpečnost; chceme-li život, dávejme život; chceme-li příležitosti, zajišťujme příležitosti. Míra, kterou uplatňujeme vůči jiným, je mírou, kterou čas naměří nám. Zlaté pravidlo nám připomíná také naši odpovědnost za ochranu a obranu lidského života v každé etapě jeho rozvoje.“ Je naší povinností zajišťovat uprchlíkům či imigrantům příležitosti, když hledají „lepší život“ pro ně a jejich blízké?

Nad papežovými výroky vzniká řada pochybností. Především jestli skutečně myslí, to, co říká. Pokud ano, pak se dá těžko souhlasit s tím, že máme beze všeho a s láskou přijímat ty nekončící masy imigrantů. Důvody, které tu papež uvádí, nepřesvědčují. Zlaté pravidlo je jistě skvělé. Jeho aplikace v dané situaci ale už tak skvělá není. Papež chápe situaci imigrační krize zjednodušeně. Podle něj se prostě jedná o lidi, kteří jdou za lepším životem. Tečka. Inu pomáhejme a na množství nehleďme. Tečka. Proč tedy nepřestěhovat celou Afriku?

Jenže, tak jednoduché to není. Odborníci vědí, že od určitého počtu přijatých migrantů se sociální systémy zhroutí a možnost pomoci hledačům lepšího života zanikne. Co na to zlaté pravidlo? Opravdu bychom chtěli i my být v řadě neodbytných žadatelů o lepší život i za cenu zhroucení ekonomiky jeho štědrých poskytovatelů? Možná tak neomalení nejsme. Takže zlaté pravidlo má jedno důležité zpřesnění: co rozumného a tedy i mravně přijatelného chcete, aby vám činili druzí, čiňte i vy jim.

A rozum jako kritérium správnosti jednání stojí také v dalších ohledech proti užití zlatého pravidla v dané situaci. Nepřicházejí jen „lidé“, jak poněkud eufemisticky říká papež. Přicházejí i bojovně naladění muslimové. Opravdu i my chceme, aby nás druzí přijímali s láskou, když jsme k nim sami nepřátelští? Když budeme přicházet s dobyvatelským úmyslem zotročit naše milé hostitele a podrobit je našemu náboženství a nelidském poměrům? Někdo by to možná chtěl, ale pak je přinejmenším mravně na hlavu.

Opravdu máme také pozorně a s důvěrou naslouchat příběhům migrantů, když se hned v první větě ze skutečného Albánce či Pakistánce vyklube Syřan? Když už od hranic na nás pokřikují „Alláhu Akbar?  No tady bychom naopak měli naslouchat opravdu dobře. Ano, jsou to lidé, kteří jdou za lepším životem. I tak se to dá říct. Ale co všechno se tím vynechává?  Co všechno se v tom jejich tažení na Západ skrývá a co všechno si oni pod tím lepším životem představují? Třeba také to, že je budeme královsky živit a oni z nás zato v lepším případě učiní občany druhé kategorie; v tom horším úplně zotročí.

Vítat ty muslimy, kteří Západ nenávidí, kteří přišli škodit s cílem ho zničit, není ani spravedlivé, ani lidské. Kdo tvrdí, že takoví muslimové nejsou, pak buď prostě lže, nebo je ideologicky zaslepený, a jako takový nakonec zase lže. Protože přinejmenším rozsáhlá zkušenost s právě takovými muslimy je už nepřehlédnutelná. A kdo může skutečně zodpovědně říct, kolik takových v té mase imigrantů je? Nemůže-li to však pravdivě říct, pak jedná vůči spoluobčanům velice nezodpovědně, když je vítá.

Zdá se tedy, že papež při své na poslech dobře znějící řeči abstrahoval od celých pásem a trsů nepříjemných skutečností, které přinášejí celou řadu zastíraných problémů. K rozumnému odmítnutí smyslu jeho výzvy přitom můžeme nechat stranou i fakt, že se zlaté pravidlo nemůže beze všeho transponovat z roviny osobního rozhodování do roviny rozhodování politického; není například moc duchaplné vynucovat ctnost lásky mocensky. Je ovšem také fakt, že levicoví ideologové si o svých quasi-ctnostech myslí opak; podle toho i jednají.  

Maďarský biskup Laszló Kiss-Rigó o uprchlících ve své zemi řekl: „Jeho svatost se plete. „Přicházejí sem a křičí ‚Allahu Akbar‘, chtějí nás obsadit,“ dodal.

Souhlas.

Co říkáte postojům Tomáše Halíka k imigraci a islámu?

Tady je odpověď v podstatě zřejmá z předchozího. Vzhledem k obrovskému, a také velice problematickému vlivu profesora Halíka ji ale trochu rozvinu. Kdo chce do hloubky rozumět postojům Halíka k imigraci a islámu, měl by vyjít z pochopení jeho dekadentního způsobu  filosofování.

Proč dekadentního?

Protože se Halík nechal zřejmě doživotně fascinovat některými moderními filosofickými „obry“. Celý svůj filosofický život pak nedělá nic jiného, než že vytříbeným jazykem propaguje jejich myšlenky. Proč ne? Umím si představit, jak mu celá aula po rétoricky brilantní přednášce o Sokratovi tleská ve stoje. Ale nic není vzdálenější Halíkovu filosofování než sokratovský způsob myšlení.

Proč?

Halík pravidelně a takříkajíc „z voleje“ známkuje filosofické ideje. Ovšem výlučně podle svých sympatií a antipatií.

A kde se berou?

Vycházejí z jeho hrubě nefilosofických fascinací tu Patočkou, tu Heideggerem,tu Nietzschem. Halík je velice sečtělý. Troufám si ale tvrdit, že v životě samostatně nepromyslel jeden vážnější filosofický problém; to prostě není jeho styl.

Jak to?

Jestliže někdo vyčerpává svůj myšlenkový potenciál převážně v rétoricky efektních agitkách, pak už tolik nepřekvapí, když sám nějaké svůdné rétorice také podlehne. Halík se zhlédl v rétorice neomarxistů, aniž prohlédl jejich ďábelsky rozkladný záměr. Neomarxisté totiž filosoficky celkem plynule navazují na myšlení Halíkových nezpochybnitelných autorit. Z této filosofické spřízněnosti je také pochopitelnější, proč má Halík slabost pro falešnou humanistiku kulturních marxistů. Osvojil si i jejich nálepkovací mechanismus proti odpůrcům a s pocitem spravedlivého osvědčuje citlivost pro jinakost ideologicky vybraných a privilegovaných menšin. Má pochopení pro multi-kulti „spravedlnost“ i pro šílenosti radikálního feminismu; za ideologicky vymýšlená lidská práva by možná i život položil. Těmito současnými evropskými „hodnotami“ pak Halík vášnivě léčí „bigotnost“ ve vlastních řadách, až to u mnohých (nejen bigotních) křesťanů vyvolává dojem, že na sebe vzal roli trojského koně.

Fascinace moderními filosofy se tedy u Halíka celkem logicky rozšířila i na EU. Brusel může diktovat sebevětší zhůvěřilosti a vždycky najde v Halíkovi oddaného obhájce. On sám se rád prezentuje jako muž Západu – bez rozlišení.

Znamená to, že Halíkova obhajoba islámu a imigrace je srozumitelná v širším kontextu jeho myšlení? Že například úroveň jeho argumentů bude vyplývat z jeho víry ve filosofické autority potažmo ideologické manipulátory pozdního Západu?

Přesně tak. Když ale víme, že Halík nemá problém předkládat argumenty vycucané z prstu – třeba kvůli zdání správnosti „stranické linie“ EU – pak už nás nemusí jejich láce a průhledná sofistika tolik popouzet.

Myslíte třeba ten argument, který má usvědčovat českou společnost z xenofobie a který spočívá v tom, že máme minimální zkušenost s muslimy, a přesto jsme z nich tak přestrašení?

Ten patří mezi ty obzvlášť „vydařené“. Předpokládejme, že Halík nikdy nebyl v Severní Koreji, a že se přitom o ní vyjadřuje ne zrovna lichotivě. To by ale podle jeho logiky neměl, když s tou zemí nemá osobní zkušenost. On by se samozřejmě ohradil, že přece máme dostatek informací… Kdyby ale svůj argument proti „uzavřeným čecháčkům“ nejprve kriticky zreflektoval, než ho pustí do novin, zjistil by, že mu ten čecháček namítne stejně, jako on by jistě namítl v diskusi o Koreji. Pak by se snáze vyhnul kazům, které jinak hyzdí jeho intelektuální tvář, a které ani rétorický make up nedokáže zakrýt.

Osobní zkušenosti s dobrými muslimy tedy v problému ohrožení Evropy invazí muslimů nic neřeší. Dalším z takových kazů je ignorování, zlehčování či dokonce popírání okupantského chování muslimů v dobytých no-go zónách západních měst. Multi-kulti aktivisté se k této nepoctivosti rádi uchylují; ve svém politicky korektním myšlení mají ostatně nepoctivost pevně zabudovanou. Někdy se zdá, že by je z ní mohla vyléčit už jen šoková terapie: kdyby například udělali osobní zkušenost s obohacením, jaké v těch okupovaných čtvrtích sériově, beztrestně a zdarma poskytují jejich milovaní chráněnci. Někomu by možná k vystřízlivění stačilo i znásilnění nějaké blízké osoby. Taková zkušenost by třeba mohla probudit i jeho „citlivost k jinakosti“ starousedlíků. Nebo ta je tabu?

Zdá se, že je Halíkovi dobrá i tato obecná nepoctivost politických korektorů. V protějšku k hysterickým čecháčkům vyzdvihuje střízlivost západních občanů, kteří prý dobře vědí, že většina muslimů nejsou teroristé. To je tak banální poznatek, že ho ani vyděšení čecháčkové nepopírají. Nikdo totiž nepotřebuje hloupě tvrdit, že většina muslimů jsou teroristé, aby odůvodnil obavu z masivní muslimské imigrace. Bylo by ale třeba se zeptat těch ztepilých západních občanů, jestli jsou také tak nad věcí, když jde o expanzi no-go zón. O těch ale Halík raději pomlčí.

Halík má ale po ruce i další argumenty proti tomu, co on nazývá islamofobií. Sestavil dokonce jakési desatero…

Myslíte to desatero pro zaostalé? Tak například ve svém třetím přikázání Halík oprašuje mantru umírněných muslimů i bezpočtu příkladů mírové koexistence s muslimy, jakoby to v problému masového stěhování muslimů do Evropy něco dokazovalo. Přitom se dušuje, že nechce bagatelizovat fundamentalismus soudobého islamofašismu. No, právě se stalo. Co jiného totiž znamená argumentační zdůrazňování umírněné většiny v daném problému než bagatelizování hrozeb, které masová imigrace muslimů Evropě přináší? Dobrá, máme tady podmnožinu muslimů infikovaných islamofašismem. Jak bude zodpovědný Halík v té mase migrantů rozlišovat infikované od zdravých a v množině zdravých infikovatelné od neinfikovatelných? Podobá se v tom natvrdlému lékaři, který váhá, jestli má léčit srdce, když ledviny, plíce, kolena… jsou zdravé. V tomto případě je tedy termín „zodpovědný Halík“ protimluvem.

Halík rád připomíná, že je kromě kazatele také vědcem/sociologem. Asi ne moc dobrým, když neví, že k násilnému sebeprosazení odhodlaná, organizovaná menšina hravě smete či ovládne mlčící většinu téže komunity. V takových situacích a konstelacích jsou počty „voličů“ irelevantní. Možná by prospělo i trochu logiky. Multikulturalisté většinou rozhořčeně argumentují umírněnými muslimy, když reagují na pravdu, že muslimská komunita je hrozbou právě kvůli svému invazivnímu, netolerantnímu náboženství. Jako by tou pravdou někdo myslel, že každý muslim je netolerantní. Jako by predikát o celku byl zároveň predikátem o každé části celku. Když hrálo mužstvo špatně, nevylučuje to přece výbornou hru jeho stopera. Karta umírněných muslimů je tedy v této problémové hře taky falešná.

Falešný je rovněž Halíkův relativizující poukaz na to, že každé náboženství má své fundamentalisty.

Z jakého důvodu?

Copak si náš socio-teolog nevšiml, že právě ta fundamentalistická verze islámu je poslední desetiletí na vzestupu? Když pak loudí shovívavost k dnešnímu islámu s tím, že křesťanům to také trvalo devatenáct století, než dospěli k náboženské svobodě, máme snad tomu v kontextu problému rozumět tak, že bychom měli být s islámem trpěliví? Že třeba někdy v budoucnu také dozraje? To by byla další nezodpovědnost elitního vychovatele vyšších mravů podle neomarxistických příruček.

Halík dále naléhá, aby se rozlišoval islám a zločinní islamisté. Přitom zdůrazňuje, že autorita muslimů (korán, sunna, tradice) jsou různě interpretovány. Jestliže tedy muslimové dnes ještě nedospěli k náboženské svobodě, pak ta příznivější interpretace, která by odpovídala multi-kulti agitkám o umírněných muslimech, asi nebude v muslimském světě zrovna převládat. Bude spíše okrajová, a možná ani to ne. Lhát totiž nemuslimům (zvláště těm západním) třeba v mezináboženských dialozích nebo při ujišťování, jak jsou pohoršeni nábožensky motivovaným násilím svých nehodných bratrů, může být totiž pro muslimy i pěkná zábava.

Podobně se to bude mít i s různými interpretacemi v rámci islámského práva, které je odvozeno z náboženství. Halík nám chce sdělit, že muslimové nejsou žádní lidožrouti, že mají spoustu etických zásad, že šaría platí jenom pro muslimy, ale říká to tak jednostranně, křečovitě a tendenčně, až se z těch jeho směrnic stává pouhá příručka pro uvědomělé – aby mohli čelit primitivním xenofobům. Skutečnost je ale trochu bohatší, diferencovanější a přináší problémy, které Halík s chutí zamlčuje. Problém etiky muslimů nemusí být ani tak v úpravě vztahů mezi muslimy, jako spíše ve vztahu k nemuslimům. A ty například šaría činí přinejlepším občany druhé kategorie. O tom už Halík také pomlčel.

A co korán?

V koránu jsou návody k zabíjení nevěřících. Pro jeho klíčovou tezi o dramatickém rozdílu mezi islámem a islamisty představují tyto agresivní odstavečky také dost značný problém. Halík mečové texty koránu tentokrát připouští, ale honem je vyvažuje jinými, líbeznějšími texty koránu a mimochodem oznamuje, kolik let studoval různá náboženství. Ti, kdo ale studují problematiku islámu bez růžových brýlí z dílny multi-kulti, říkají, že dojde-li v různých textech koránu k nesouladu, platí texty pozdější. No a ty výzvy k zabíjení jsou jako na potvoru z období pozdějšího – medinského, jak jistě profesor Halík ví. Ví, ale nepoví. Nechme stranou interpretační subtility. Prakticky je nejdůležitější, jestli islamisté nemají pro své řádění oporu v koránu. Pokud ano, Halíkova multi-kulti teze umělého protikladu islámu a islamistů se hroutí.

Rozveďte to…

Dejme tomu, že tolerantnější a mečové verše koránu mají stejnou váhu. Takže je to padesát na padesát, ať už v interpretaci prosté/doslovné, či sofistikované. To ovšem může znamenat, že 50 procent muslimů může v koránu najít a v různé formě (vykonávání, nabádání, souhlas) i akceptovat výzvy k zabíjení nevěřících jakožto nevěřících. Při dnes silné tendenci muslimského světa k znovuobjevení autentické víry je to možná ještě dost podhodnocené číslo. Multi-kulti manipulativní ujišťování, že islamisté nemají nic společného s islámem, se tedy ukazuje jako běžné politicko-korektní lhaní. Halíkova apologie muslimů, která se je snaží vykreslit jako jen nábožensky věřící v řadě jiných věřících, je z uvedených důvodů v troskách.

A co otázka integrace?

Praktické problémy s integrací muslimů v Evropě pak pocházejí z jejich pocitů nadřazenosti, které v nich vyvolává jejich víra a které v nich horliví imámové živí. Jen zaslepení multikulturalisté si nechtějí připustit, že islámské komunity obsahují virulentní principy a struktury, díky nimž za příhodných okolností představují vážné ohrožení nemuslimské části společnosti.

Lidé se tedy v souvislosti s masovou muslimskou imigrací opravdu mají čeho obávat. Nejsou tak hystericky přestrašení, jak už v prvních větách sugeruje Halík. Rovněž není hloupé, jak říká Halík, když si chceme mezi imigranty vybírat. Je naopak z hlediska bezpečnosti zodpovědné ty muslimské diskriminovat. Nadávání Čechům do rasistů, nácků a islamofobů je tedy nejen nepravdivé, ale i nemravné, byť ho iniciovalo samotné bruselské politbyro. Stejně tak je nepravdivé, když Halík tvrdí, že populistické a neonacistické (sic!) reakce proti islámu jsou daleko větší hrozbou pro českou společnost než tisíce uprchlíků. Nepostihla snad tady hysterie samotného terapeuta? Nekřičí tu náhodou zloděj: „chyťte zloděje“?

Tak by bylo možné probírat Halíkovo desatero bod po bodu a vyvracet jeho předsudky, fauly či demagogické finesy. Na konci té nudy by pak muselo dojít k zaslouženému přepólování jeho hodnotících soudů a nálepek. Je bohužel dáno zmíněným dogmaticko-voluntárním a na efekt vypočítaným způsobem Halíkova myšlení, že se jeho adresáti musí hned zkraje dovědět, že rozum, věcnost, inteligentní postoje k čemukoli, prst na tepu doby, cit pro znamení doby, či zaručená informovanost jsou vždy na Halíkově straně. Zatímco jeho odpůrci jsou prý, zaostalí, bigotní, fundamentalističtí, ustrnulí v minulých staletích, hysteričtí a plní zloby vůči němu. Při kritickém čtení Halíkových textů však čtenáře musí brzy napadnout, jestli to není všechno spíše naopak. 

Kde se tedy u Halíka bere to sebevědomí, s nímž tak suverénně moralizuje společnost, když jsou podle vás jeho intelektuální výkony korumpovány ideologickým předpojetím?

Vedle naznačeného, zřejmě už nezvratně dogmatického způsobu Halíkova myšlení je to jistě i ten nesporný úspěch u značné části veřejnosti, který často stoupne do hlavy a bere soudnost. Už Sokrates věděl, že úspěch a kvalita nejdou vždy spolu. Krom toho se Halík veze na vlně elitářské nadřazenosti, která je vlastní levicovým intelektuálům. Ti věří ve své dějinné poslání, a proto se domnívají, že mohou všem předpisovat, jak mají myslet a mluvit. Svou praktickou dominanci pak mimo jiné získávají pohotovým vynášením mravních soudů, jímž stavějí své odpůrce od počátku do role viníků. Ačkoli je u nich etické myšlení paralyzováno bezmála povinným relativismem, a tudíž pod bodem mrazu, omračují veřejnost dryáčnickým moralizováním na potkání. Tím také úspěšně zakrývají vlastní myšlenkovou povrchnost a plytkost.

Intelektuální elity mají přirozeně sklon vychovávat společnost. Jestliže ho ale uplatňují mravní relativisté, je to společenská pohroma. Dnešní propast mezi zdravým rozumem veřejnosti a intelektuálními či politickými elitami je nepřehlédnutelná. Halík svým přikrášlováním islámu v protějšku k veřejnému mínění české společnosti tento rozpor také konkretizuje. Bohužel přitom deklasuje všechny své odpůrce na populisty, tupce, hysteriky a nácky – bez rozlišení. Mohl bych snadno jmenovat desítky inteligentních lidí, kteří netrpí jeho multi-kulti zaslepeností, a kteří by ve skutečném dialogu o hrozbách islámu – kdyby ho byl Halík schopen – rozhodně nebyli ti druzí. 

Jiří Fuchs (*1947) je filosof, šéfredaktor Distance - revue pro kritické myšlení, lektor Academia Bohemica, spolupracovník Občanského institutu, autor sedmizvazkové řady FILOSOFIE (Krystal OP, Praha 1997 – 2007).

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Lukáš Petřík

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Honza“ Hřebejk nabádá euroskeptiky, ať nechodí k volbám. Zde je odhodlaná odpověď Markéty Šichtařové

17:16 „Honza“ Hřebejk nabádá euroskeptiky, ať nechodí k volbám. Zde je odhodlaná odpověď Markéty Šichtařové

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Zcela opačně, než zamýšlel, vybudil režisér Jan Hřebejk ekonomickou ana…