Generál Šedivý pro PL: Čeká nás terorismus obrovského rozsahu. Hrozba Ruska se přeceňuje. Připravujme lidi k obraně

03.08.2015 4:42

CIVILIZACE A MY Rusko a dokonce ani Islámský stát nejsou podle bývalého náčelníka Generálního štábu české armády generála Jiřího Šedivého největší hrozbou pro Evropu. „Skutečnou hrozbou je terorismus uvnitř Evropy. To je něco, co nás zasáhne mnohem významněji, zatím si připouštíme pořád jen zlomek toho nebezpečí,“ prohlásil Jiří Šedivý v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.

Generál Šedivý pro PL: Čeká nás terorismus obrovského rozsahu. Hrozba Ruska se přeceňuje. Připravujme lidi k obraně
Foto: archiv
Popisek: Ing. Jiří Šedivý, armádní generál v záloze, bývalý náčelník Generálního štábu AČR, expert na bezpečnost a krizový management VŠ CEVRO Institut

Anketa

Která z následujících osobností veřejného života by dle vás měla býti příštím prezidentem republiky ? (poznámka: Jde o čistě orientační anketu)

hlasovalo: 24309 lidí

Co v současné době považujete za největší bezpečnostní hrozbu? Je to rusko-ukrajinský konflikt, který stále neutichá, rozšiřující se Islámský stát a islámský radikalismus, nebo vlna migrace a s ní spojené i vyšší riziko terorismu v Evropě?

Podle mne se přeceňuje nebezpečí, které je popisováno jako nebezpečí z východu, tedy Rusko. Podle mého názoru Rusko moc dobře chápe, že strategickým partnerem pro Rusko, spíš než deklarovaným nepřítelem, je Evropská unie i Spojené státy americké. Jakýkoli ozbrojený vojenský konflikt, který by mohli Rusové rozpoutat směrem na Západ, by byl pro Rusko zničující. To neznamená, že se Rusové nemohou pokusit o nějaké kroky, které budou destabilizovat státy, ve kterých jsou velké ruské menšiny. V této souvislosti se mluví o pobaltských státech, mluví se o Moldávii. To je možné. Ale určitě by vždycky zvažovalo, jaké budou konečné důsledky. A to samé se týká i Ukrajiny. Rusové si ji asi budou chtít ponechat nebo posílit svůj vliv na Ukrajině jako nejbližšího souseda směrem na Západ a zároveň jako vytvoření nějaké zóny, která bude pro ně sanitárním kordonem, ale nemyslím, že by Rusko bylo tou největší hrozbou.

Je to tedy Islámský stát, který v poslední době zastínil i nebezpečnou Al-Kaidu?
 
Terorismus, který je dnes prezentován Islámským státem, je považován za velkou hrozbu, ale Al-Kaida znovu začíná ukazovat, že není úplně mrtvá, aktivní jsou i další islamistické organizace. Islámský radikalismus, který přechází až v terorismus, je skutečně fatální hrozba pro euroatlantický prostor. Ale nemyslím, že největší je ta hrozba, která by znamenala přímé vojenské ohrožení v podobě nějakých útoků, jak se to momentálně odehrává na Středním východě. Ta hrozba může být transformována například přes Izrael, ale skutečnou hrozbou je terorismus uvnitř Evropy. Myslím, že s tím se budeme potýkat v obrovském rozsahu. I když na toto téma jsem mluvil mnohokrát, vždycky říkám, že tohle je něco, co nás zasáhne mnohem významněji, než si dnes připouštíme. Připouštíme si pořád jen zlomek toho nebezpečí. Takže největší hrozba vznikne tady u nás, ať už přímou transformací Islámského státu do Evropy, zpravodajské informace, které přicházejí z Egypta, Libye, Izraele i dalších států mluví o tom, že tím kanálem bude pravděpodobně Balkán. Bosna a Hercegovina už byla zasažena v minulosti radikálním islamismem, víme, že v době balkánských válek wahábismus vytvořil základny severně od Sarajeva. I nedávné vyjádření Islámského státu, aby se jeho lidé zaměřili na Bosnu a Hercegovinu a tuto oblast, je jasný signál, že tomu musíme věnovat maximální pozornost. A ten druhý směr jsou radikální islamisté, kteří přicházejí spolu s vlnou imigrantů, kteří budou těmi spícími buňkami, někde se usadí a později se začnou projevovat. Potom jde bohužel další fáze, která už je velmi dobře známa, a to jsou radikální islamisté – teroristé, kteří jsou už rodilí Evropané z druhé, třetí generace imigrantů, což vytváří a bude vytvářet obrovský problém. A musíme počítat v souvislosti s tím i s radikalizací extrémních pravicových a nacionalistických elementů, to vytvoří obrovský koktejl hrozeb, s nimiž bude velmi těžké si poradit, protože to je jako rakovina uvnitř těla, s níž se těžko bojuje.
 

Jsme schopni s tou rakovinou bojovat? Zatím se hovoří spíš o nutnosti posilování armády, vyzbrojování moderní zbrojní technikou, ale boj s terorismem bude vyžadovat jiné prostředky, například posílení zpravodajských služeb, policie...
 
To posilování musí být vyvážené. Musí se posilovat všechny bezpečnostní struktury, ať už to budou vnitrostátní, to znamená policie a další složky, které jsou schopny reagovat na teroristické útoky, třeba ty, které budou zachraňovat lidské životy, jako integrovaný záchranný systém. Například po nějakém bombovém útoku mohou být zraněny desítky, v nejhorších případech stovky lidí, na to je třeba velmi rychle reagovat, takže například letecká záchranná služba na to musí být připravena. Ale musí být zároveň vytvářena i armádní struktura, která má v tomto případě dva úkoly. Jednak musí být schopna bojovat s vnějším nepřítelem, a já upozorňuji, že Islámský stát představuje úplně jiný typ terorismu, než na jaký jsme byli zvyklí. Islámský stát se chová jako stát, pokud s ním budeme někdy muset bojovat, a možné to je, i když koalice, která vede proti Islámskému státu válku, se zdá poměrně silná, ale kdyby se tento konflikt dostal do nějaké další fáze, nebudeme bojovat se skupinami teroristů, kteří mají v ruce jen samopal a bomby, ale s takovými, kteří úplně regulérně bojují tankovou technikou, mají tankové útvary, používají dělostřelectvo, a kdybychom jim to dovolili, používali by pochopitelně i letectvo. A kdyby se skutečně zradikalizovaly i další státy, které budou ovládány podobně jako Islámský stát, může se stát, že nakonec budeme mít proti sobě armádu, která bude vybavena těžkými zbraněmi. A my musíme být schopni rovněž bojovat kvalitní zbrojní výbavou.
 

Hrozí nebezpečí, že se islámští radikálové mohou dostat i k jaderným zbraním?
 
Já myslím, že hrozí. Taková možnost existuje, kdyby například Pákistán ovládli radikální islamisté, mohli by dostat do ruky jaderné zbraně. Uvidíme, jak se bude vyvíjet situace v Iránu. A jaderné zbraně má i severní Korea, i když deklaruje, že jaderné zbraně jsou pro ně jedním z prostředků, jak „chránit svoji suverenitu a bezpečnost“, ani v případě těchto zbraní není zcela vyloučeno, že by se mohly dostat do rukou teroristů. Bohužel technologie výroby jsou dnes už tak známé, že se dají velmi rychle přenést, a kdyby tomu světové společenství nevěnovalo pozornost, může se stát, že najednou zjistíme, že v nějakém státě mají teroristé v rukou špinavé bomby. To je třeba také brát v úvahu. A druhá role ozbrojených sil v demokratických státech, tedy i v České republice, je místní úkol, protože policie má vždycky limitované možnosti co do počtu osob i zbraní, pak musí okamžitě nastoupit ozbrojené síly, které posílí ochranu objektů, zařízení, plošně pokryjí některé oblasti. V této oblasti musí být armáda také připravena. A pokud to bude potřeba, budou muset hrát nezastupitelnou roli aktivní zálohy jako první vlna mobilizace, protože by měly pokrývat důležité státní objekty a důležitá zařízení, jako jsou přehrady, rozvodny, tunely, velké mosty, průmyslová centra, komunikační zařízení apod. Armáda to musí umět, musí být na to připraveny štáby, velitelé, ale i vojáci, není možné teprve v případě nebezpečí, kdy by pravděpodobně musela přijít první vlna mobilizace, začít připravovat záložáky na to, jak se mají chovat v nějakém organizačním celku, jak provádět patroly, musí přijít vojáci, kteří už jsou dobře připraveni, a to jsou aktivní zálohy.

Česká, ale možná i evropská veřejnost je uchlácholena tím, že zárukou naší bezpečnosti je NATO, ale nebudeme se na boj proti terorismu uvnitř států muset připravit sami? Třeba právě tím, že bude potřeba vycvičit a posílit národní bezpečnostní složky, policii i armádu.
 
Ten problém tkví v našich myslích. Nejen Češi, ale i drtivá část našich spojenců v Evropě začala tvrdit, že NATO je naší největší garancí, ale všichni snižovali armádní rozpočty, takže nakonec zůstaly plně bojeschopné jen Spojené státy americké, které se na svou bezpečnost dívají trochu jinak než my. A schopnost evropských spojenců v rámci NATO výrazně klesala, a to je poměrně velká chyba. A všichni pozapomněli, že existuje článek tři Washingtonské smlouvy, který říká velmi stručně, že každý stát musí budovat kapacity především své a zároveň musí být připravený podle svého uvážení, podle článku pět v případě, když je jeden člen NATO napadnutý, pomoci, protože napadení jednoho člena aliance se považuje za napadení všech. Ale ten primární úkol je, že každý musí být připravený a musí budovat obranné síly k ochraně svého teritoria. Na to jsme nějak zapomněli.

Každý spoléhá na ostatní, tudíž nikdo není v podstatě připraven kromě Spojených států amerických, které mají i další zájmy než jen chránit Evropu...
 
Je to složité. Například jsme nemluvili o jedné významné hrozbě, která se začíná objevovat v poslední době jako velmi nebezpečná, a to jsou kybernetické útoky, což je zase trochu jiný problém. Ale je to i vojenská hrozba, která se transformuje do kybernetických útoků v digitálním prostředí. Všichni o tom mluví, všichni o tom psali dlouhá pojednání, jen Spojené státy americké v tom činily některé konkrétní kroky, které mnohým nebyly úplně po chuti. Ale teprve tehdy, když došlo k poměrně masivnímu útoku proti Estonsku a když jsme zjistili, že jsou útoky prováděny i na Českou republiku a ostatní spojence, aniž bychom pořádně věděli, odkud jsou vedeny, se začaly činit některé kroky. Ale to už jsme utrpěli poměrně vážné ztráty. Zejména evropské státy nejsou schopny sjednotit svou politiku a nejsou ochotny investovat do obrany tolik, kolik by investovat měly.
 

Jako o jedné z podmínek připravenosti armády jste mluvil o aktivních zálohách. Ale v souvislosti s branným zákonem se uvažovalo i o nějaké podobě povinné vojenské základní služby, z čehož ovšem kvůli odporu veřejnosti i části politiků nakonec sešlo. Není to chyba?
 
Zákon napravil některé škody, které se staly v době, kdy se začala armáda profesionalizovat a kdy se do zákona vložily některé nelogické závěry, které vytvořily dnešní situaci. Je složité provést najednou kroky, které by vedly k nápravě škod, které vznikly v minulosti. Ale myslím, že je potřeba se zaměřit na tu část ozbrojených sil, která bude schopna velmi rychle reagovat na vzniklé nebezpečí. A dneska už to není tak, jak jsme říkávali před deseti, patnácti lety, že žádný rozsáhlý ozbrojený konflikt nehrozí a že doba varování je dva a více let a podle toho jsme si modelovali nějaké situace. A z toho nám vyšlo, že stačí provádět reálně odvody záloh až v době ohrožení státu nebo válečného stavu. Ale dneska je situace úplně jiná, dneska hrozba může přijít z hodiny na hodinu a v takovém případě je nepřipravenost obyvatel jedna z nejzásadnějších překážek, jak těmto hrozbám čelit.

Myslíte si, že je nejvyšší čas začít připravovat obyvatele České republiky na možné hrozby, které mohou přijít? Nebude muset být vzhledem k těm sílícím bezpečnostním hrozbám stejně dříve či později povinná vojenská služba zavedena?
 
Na termín vojenská základní služba jsou u nás lidé citliví, ač k tomu není důvod. Ale já mluvím obecně o přípravě obyvatel k obraně...

Myslíte něco jako byla v minulém režimu civilní ochrana? Pamatuji si, jak jsme jako děti měli ve škole poplach a nacvičovali jsme si dýchání v plynových maskách.
 
Civilní obrana, později civilní ochrana se šmahem zavrhla, protože se považovala za přežitek socialismu. My jsme to potlačili jako něco špatného, i když hasičský záchranný sbor se snaží něco organizovat a lidi připravovat na krizové situace. Sousední země na západ od nás tuto přípravu provádějí kontinuálně. Není to jen příprava na válku, je to příprava na to, jak zvládat krizové situace. Myslím, že bychom se k tomu měli zpátky vrátit, protože můžeme čelit několika druhům ohrožení, ať už jde o úmyslné nebo neúmyslné. Ty neúmyslné jsou například přírodní nebo průmyslové katastrofy. Zvyšuje se četnost větrných smrští, záplav, je vidět, že i počasí se dnes chová jinak. Česká republika je vysoce průmyslovým státem, zastavěným, urbanizovaným, počet pravděpodobnosti různých selhání, které objektivně přináší takové prostředí, je mnoho, a když k tomu přičtete ještě různé teroristické útoky, které mohou přijít, nebo šílené střelce, mám na mysli případ, jaký se odehrál nedávno v Uherském Hradišti, je zřejmé, že bychom měli systematicky připravovat lidi, aby se byli schopni orientovat v kritických situacích a věděli, jak se v nich chovat, co udělat, aby eliminovali co nejvíc následky takové situace. Aby lidé věděli, pokud už jsou nasazeny prostředky integrovaného záchranného systému, či policejní nebo vojenské, jaké jsou jejich činnosti a dovedli s nimi komunikovat, aby se zabránilo chaosu. A tohle bychom měli zpět do lidí dostávat a nemluvit jen o jakési vojenské základní službě, ale o přípravě obyvatel obecně na tyto situace. Vojenská část by toho měla být součástí.

Po 11. září se hodně diskutovalo o tom, co je důležitější, jestli bezpečnost, nebo svoboda. Vzdali jsme se části vlastní svobody, abychom posílili svoji bezpečnost. Ale nenahráváme tak teroristům, kterým jde právě o to vyvolat obavy a strach, když se vzdáváme největšího výdobytku západní civilizace, kterou je právě svoboda? A bude toto dilema v souvislosti s novými hrozbami, které se objevují, znovu na pořadu dne?
 
Myslím, že to je stále na pořadu dne. Jen je problém, že když máme akutní hrozbu, snažíme se na ni reagovat, ale když odezní, nebo se vzdálí, ztrácíme zájem. Tato kampaňovitost brání v tom, aby se lidé dokázali v této situaci orientovat a politici bohužel často reagují jen na to, co se lidem líbí nebo nelíbí. To se ukázalo i v souvislosti s původním návrhem branného zákona, média ho špatně vysvětlovala, některá ho dokonce úmyslně zkreslila, protože to mělo nádech senzace, pak ten odpor byl poměrně velký a prostor na vysvětlení racionálního jádra návrhu zákona se vytratil. Proto ten zákon od začátku provází taková kontroverze, protože politici často vysvětlují raději příjemné věci, jak se přidává na platech nebo na důchodech, ale nepříjemným věcem se vyhýbají, a to je podle mne chyba.

Myslíte si, že se podaří najít nějaký kompromis mezi svobodou a bezpečností? Nebo si budeme muset zvolit jedno, či druhé?
 
To dilema tady bude vždycky, je potřeba hledat nějaký kompromis. Civilizace vždycky reaguje nějakým způsobem na hrozby a zvažuje, co si v rámci těch hrozeb může dovolit. Ale to není nic nového. Za doby studené války to také bylo vždycky svázáno dohromady. Na jedné straně potřeby, které vyplývaly z bipolarity světa, na druhé straně svoboda lidí. Lidé to brali jako samozřejmost, na Západě i na Východě, byť režim na Východě byl mnohem tvrdší než na Západě, ale zvykli jsme si po roce 1989 na takovou bezbřehou svobodu, a teď se zkrátka musíme vrátit zpátky do reality.
 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Libuše Frantová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Podnikatel a politický marketér má jasno: Pokud byl materiál Slonkové a Kubíka pořízen s cílem destabilizovat vládu...

19:45 Podnikatel a politický marketér má jasno: Pokud byl materiál Slonkové a Kubíka pořízen s cílem destabilizovat vládu...

ROZHOVOR „Reportáž Slonkové a Kubíka je podprahovou „reportáží o natáčení reportáže“, tedy více o ak…